Na toto smutné výročí si v sobotu 5. května společně zavzpomínala jak celá obec, tak i přespolní obyvatelé a příbuzní zemřelých rodáků. K jejich poctě jim obec nechala zrestaurovat pomník, který nyní nově září u budovy školy, kde řídící Janeček tehdy učil své žáky.
Pomník má své místo v obci už nějaký ten rok. Jenomže o víkendu změnil své působiště. „Původně stál nedaleko starého obecního bytu, kde pan Janeček bydlel. Ten byl ale zbouraný, a tak jsme se rozhodli nechat jej zrestaurovat a přestěhovat sem, k budově školy," vysvětlil starosta Vlachovy Lhoty Libor Mana.
Obnovené zlaté nápisy, vyčištění i impregnace. Tyto práce, které stály kolem dvaceti tisíc korun, skutečně daly pomníku takřka nádech novoty.
A jeho slavnostního odhalení se ujala přímo dcera Stanislava Janečka Ludmila Stejná, která nyní bydlí v Anglii . Ta ani nedokázala skrýt slzy, které ji po tváři tekly dojetím.
Doslova na krajíčku měla i řada lidí, kteří se na odhalení přišli podívat. „Je to určitě krásné a v pořádku, že obec takto myslí na své rodáky," pochvalovala Anna Grácová z Otrokovic. „Je to pro mě nezapomenutelný zážitek. Žijí tu lidé s velkým srdcem a duší a je krásné, jak vzpomínají na své obyvatele," poznamenala zase Maria Horsáková z Luhačovic.
Součástí odhalení památníků bylo i otevření expozice, která je věnovaná právě škole a žákům řídícího Janečky. „Fotky i exponáty nám věnoval jeden z jeho žáků," doplnil starosta obce Mana.
Stanislava Janečka i Josefa Bětíka zabili příslušníci gestapa v Brně v Koucinových kolejích. Jejich příbuzní dodnes neznají místa jejich posledního odpočinku. Pomník, který nyní nově stojí u budovy školy, má tak alespoň částečně symbolizovat místa jejich posledního odpočinku.
Otec zrovna seděl v kuchyni a luštil křížovky, když k nám vtrhlo gestapo
„Pamatuji si, že když k nám přišlo gestapo, tatínek zrovna seděl v kuchyni a luštil křížovky." To jsou poslední vzpomínky, které má na svého otce Ludmila Stejná, dcera Stanislava Janečka z Vlachovy Lhoty na Zlínsku. Toho 29. Října roku 1941 zabilo gestapo na Kounicových kolejích v Brně.
Bylo mu tehdy jednačtyřicet let a jeho nejmladší dceři Ludmile jen šest. V sobotu tak mohla slavnostně odhalit pomník, který patří nejenom jejímu otci, ale i dalšímu rodákovi z Vlachovy Lhoty Josefu Bětíkovi a uctít tak památku obou mužů, kteří se už konce války nedožili.
I když už čtyřiačtyřicet let bydlí v Anglii, přesto se do Vlachovy Lhoty velice ráda vrací. A to i přes to, že má na toto místo poněkud bolestné vzpomínky. Během druhé světové války totiž jako malé děvčátko přišla o svého tatínka. Zabilo jí ho gestapo. Dodnes má v živé paměti ten den, kdy k nim němečtí vojáci vtrhli do domu a odvedli si jejího otce.
„Ještě jsme stáli u hlavní cesty a utíkali za tím autem a mávali mu. A pak už jsem tátu nikdy neviděla," vypráví smutný příběh Ludmila Stejná. Byla nejmladší ze třech dětí, takže k ní také i tatínek přistupoval jako k benjamínkovi. „Říkával mi drobku," pousmála se dnes již osmasedmdesátiletá dáma, která se svým manželem žije již od roku 1968 v Anglii.
Matka podle jejích slov nesla celou situaci velmi statečně. „Měla to těžké, ale hodně lidí nám pomáhalo. Tatínek ji i posílal dopisy. A když byl zavřený v Uherském Hradišti, tak se nám podařilo přes známé dostat se na zahradu, která s věznicí sousedila, a tak jme volali jeho jméno. Občas se mu podařilo dostat k oknu a zamávat nám," vyprávěla dál Ludmila.
Přestože si z té doby už moc nepamatuje, den, kdy však její otec vydechl naposled, má dodnes vrytý v paměti. „Hrála jsem si s dětmi na zahradě u tety a najednou přišli s tím, že je táta po smrti. Maminka pak už jen chodila v černém. A pak jsme se odstěhovali do Tichova," vzpomíná dál žena.
Nikdy však svému tatínkovi nemohla jít na pohřeb, aby se s ním důstojně rozloučila. Ani její matka a ani její dvě sestry se nikdy nedozvěděly, kde je vůbec jejich milovaný příbuzný pochovaný. Teď po jednasedmdesáti letech našel Stanislav Janečka konečně svůj klid. Jeho pomník totiž stojí tam, kde to měl rád. U budovy školy, kde svým žákům vštěpoval nové informace a rady do života. „Tento den tak proto beru jako pohřeb mého tatínka. A cítím, že se tato historie již konečně uzavřela a on našel svůj klid a odpočinek. Jen škoda, že se toho nedožily už mé dvě sestry," konstatovala ještě se slzami v očích paní Stejná.