Přesto, že lidé ovládají drátenictví pár století, drát je jim známý již zhruba čtyři tisíce let. Přitom osmapadesátiletý dráteník pocházející z jihoslovanského městečka Sereď ležícím na pravém břehu řeky Váh mezi Trnavou a Nitrou ještě před osmi lety nevěděl o řemesle vůbec nic. K takřka zaniklému drátenictví přivedla vyučeného truhláře-nábytkáře sázka s kamarádem o láhev kvalitního vína. „Řekl mi, co jsi to za Slováka, když necháš tak krásné řemeslo pocházející ze Slovenska, vyhynout. Sázka byla na světě,“ prozradil Adamec.

Učednické začátky prý byly obtížné, v regionu totiž žádný řemeslník, ovládající práci s drátem, nebyl. Pomohly prý knížky a časopisy. Později mu byl mistrem dnes již zesnulý Petr Musil.

Pronikání do tajů drátenictví je ale podle jeho slov komplikované. Techniky starých dráteníků jsou dávno zapomenuté a často tak novodobí řemeslníci musí improvizovat. Největší rozdíl je ale ve způsobu života. „Dnes už neputujeme krajem při takzvaném hauzírování a neopravujeme hliněné hrnce, čemuž se říkalo heftování. To jen tak pro zábavu či podnikání. Častější je výroba dekorací, která se i lidem líbí více,“ řekl. Doma má prý dokonce bystu Krista, která mu zabrala přes dva měsíce práce. Snazší výrobky lze zhotovit za pár hodin či týdnů.

Využívá hlavně černý drát a sadu kleští. Rád ale techniky kombinuje, například s plechem. Dnes by na řemeslo nedal dopustit. „Sežral bych se doma nudou, jsem totiž v invalidním důchodu kvůli srdci,“ řekl. Jeho žena Jarmila přitom sama maluje kraslice a tak se oba mají čím pochlubit. Jezdí po muzeích a festivalech v kraji a své výrobky učí vyrábět také děti.

Dnes má řemeslník dokonce učnici. Je jí osmadvacetiletá Markéta Polášková z Rožnova pod Radhoštěm. „Chtěla jít k mému mistrovi, ale kvůli jeho smrti, a proto že to byl pro mě vynikající člověk, jsem ji k sobě přijal,“ vysvětlil Adamec. Dnes je Markéte již u něj zhruba druhým rokem a je prý velmi šikovná s vlastním nezaměnitelným rukopisem.