Předchozí
1 z 2
Další

Deník s Pavlem Rychetským, signatářem Charty 77, bývalým vicepremiérem a ministrem spravedlnosti, hovořil těsně předtím, než si zvolíme prezidenta České republiky.

Nacházíme se v politicky neklidné době, máme vládu bez důvěry, trestně stíhaného premiéra, zemi rozdělenou prezidentskou volbou. Co by mělo být kotvou, která by držela společnost pohromadě?

Možná se ode mne očekává odpověď, že je to ústava a náš ústavní systém, ale mám-li být otevřený, tak spoléhat se pouze na ně je falešné. Mnohem důležitější jsou instituce, které má ústava podpírat. Ale ani instituce nejsou v každém čase a zejména v nečase, v jakém žijeme, dostatečnou jistotou pro dodržení elementárních lidských povinností a závazků. Chceme-li být společností, která se nestydí, společenstvím hrdých lidí, tak se nemůžeme opírat o takové berličky, jako je národovectví, ale o obecné lidské hodnoty.

Jenže právě vlastenectví, ba nacionalismus, ve sněmovních i prezidentských volbách vzývala téměř každá strana či kandidát. Jako by ani jiné téma, jímž by mohli oslovit voliče, neexistovalo.

Můj už zesnulý přítel, polský disident Jacek Kuroň, před třiceti lety vyslovil neuvěřitelně přesnou prognózu, když řekl, že poslední fáze komunismu je nacionalismus. S velikou trpkostí sleduji, že v systémech, které nemají stabilní a dlouhodobé základy fungování demokratického právního státu, tedy v postkomunistických zemích střední a východní Evropy, při populistickém oslovování veřejnosti nejvíce zabírá nacionalismus. Živnou půdou pro nejrůznější politické subjekty se v posledních letech stává právě primitivní podoba národovectví, nacionalismu a nestydím se říct i xenofobie, odporu k lidem jiné barvy pleti či vyznání. Je svým způsobem ostuda a hanebnost, že kulturní národ s ohromnou tradicí je schopen poklesnout až na tuto úroveň.  

Národ, nebo ti, kteří za něj mluví?

Většinová politická reprezentace mluví vždy tak, jak si myslí, že bude vyslyšena. I v českém národě, který byl v minulosti centrem prolínání nejrůznějších kultur, české, německé a židovské, což mu velmi prospívalo, dokázala naprosto hloupě, nesmyslně a zároveň vypočítavě probudit xenofobní nálady. Velice mě mrzí, že se nenašla žádná část nejen politické, ale ani kulturní elity, která by se proti tomuto směřování dokázala jasně vymezit.

Není strach a zjednodušené ztotožnění migrace s islamismem logickou reakcí na to, co se poslední tři roky v Evropě děje, tedy na terorismus, který má za sebou desítky mrtvých v Paříži, Manchesteru či Berlíně? Jak na to měli politici reagovat, aby tyto emoce zvládli, ale nezpronevěřili se základním lidským právům?

Nemíchal bych do toho džihádismus a islamismus jako takový. Všemu musí být předřazen základní princip humanismu a lidství. Je to vlastně paradoxní, protože právě my, Češi a Slováci, jsme po Mnichovu v roce 1938, po únoru 1948 nebo po okupaci v roce 1968 byli ohroženi natolik, že mnoho lidí našlo útočiště před terorem a nesvobodou v jiných zemích, jež nám do značné míry otevřely náruč.

Až na to, že tito emigranti zcela akceptovali tamější zákonodárství, pravidla, způsob života. Toužili se začlenit do společnosti, která je přijala, a v mnoha směrech ji obohatit.

Ano, ale my přece vůbec nevíme, jestli lze ty, kteří utíkají do Evropy, paušálně klasifikovat jako islamistickou, antievropskou a antidemokratickou skupinu. To přece vůbec není pravda, dokonce je to absurdní. Speciálně Sýrie byla velice ekumenická země, v níž existovala silná křesťanská komunita, s vyspělým vysokým školstvím, takže odsud k nám mohla přijít řada vzdělaných a kultivovaných lidí, nejen lékařů a inženýrů. A co stovky zcela opuštěných dětí z africké Eritreje v bývalém záchytném táboře u Calais, které vůbec netuší, že existuje nějaký islám? Zjednoduším to. Stav, kdy se za pomoci mainstreamových médií a politické reprezentace šíří v naší zemi xenofobie, averze až nenávist k jakýmkoli uprchlíkům, je pro člověka uvažujícího v kategoriích naší humanistické civilizace nepřijatelný. Když jsem zhruba před rokem zaznamenal slova tehdejšího ministra vnitra Chovance, že do voleb nepřijmeme ani jednoho uprchlíka, tak jsem se styděl. 

To ale říká i současný prezident Zeman.

Styděl jsem se za ta slova proto, že ministr vnitra nemohl vědět předem, kteří uprchlíci budou mít podle mezinárodního i našeho azylového práva nárok na ochranu. To není politické rozhodnutí. My jsme se zavázali, že budeme poskytovat útočiště tomu, kdo k nám přichází a je ohrožen na životě nebo zdraví svém či své rodiny, a to bez ohledu na rasu, vyznání a národnost nebo státní příslušnost. Tuto povinnost nemůžeme odmítnout politickým výrokem. Jakkoli se nechci vyjadřovat k probíhající prezidentské volbě, otevřeně říkám, že u všech kandidátů mě překvapilo, že nenašli odvahu vyslovit veřejně jiné stanovisko než to obecně sdílené: uprchlíky nechceme a nepřijmeme. Svým způsobem jde o projev zbabělosti, protože nevěřím, že by to kterýkoli z nich, prezidenta Miloše Zemana nevyjímaje, myslel opravdu vážně. Všichni vědí, že je elementární lidskou povinností, která je spojena s křesťanskou láskou k bližnímu, pomáhat bezmocným. A mimochodem, kdyby islámský stát nebo některá jeho teroristická odnož připravovala útok na našem území, jistě by nevypravila své komando složitou cestou na různých kocábkách přes Středozemní moře, záchytné tábory a dnes již téměř nepropustné hranice. Takoví teroristé by pravděpodobně přicestovali zevnitř EU (např. z Francie či Německa), a nikoli pěšky přes Balkán. 

Proč ale Evropská unie nepřistoupila jako celek k nějaké promyšlené a hlavně efektivní akci, která by zastavila nekontrolovaný migrační proud a pomohla především tam, odkud ti lidé i z ekonomických důvodů prchají?

Evropskou unii považuji za jedinou možnou kotvu integrity a společné budoucnosti evropských národů. Na druhé straně EU prokazatelně selhala. Nejen tím, že na tak masivní exodus vůbec nebyla připravena, ale hlavně v tom, že je sem ve skutečnosti přilákala.

Zdroj: DENÍK/ Martin Divíšek

Máte na mysli její politiku v minulých letech?

EU po desetiletí spolu s ostatními představiteli euroatlantické civilizace, zejména USA, nejenže předváděla svůj model lidského a politického uspořádání jako optimální a vzorový, ale dokonce se ho snažila vyvážet do zemí, které ho nebyly schopny vůbec pochopit, natož akceptovat. Tím, že jsme v nejrůznější podobě zapříčinili rozvrat jejich systémů, jsme miliony uprchlíků přilákali na vějičku naší civilizace. K nám neprchají teroristé. Je všeobecně známo, že téměř za všemi útoky v Evropě nestáli uprchlíci, ale druhá nebo třetí generace emigrantů. Jinak řečeno, jejich agresivita nemá náboženský podtext – tihle lidé toho o islámu příliš nevědí. Skutečnou příčinou terorismu je pocit totálního osamocení ve společnosti, do které byli jejich předci přijati a oni nejsou schopni se s ní sžít.  

Poradí si s tím evropské země, aniž by musely popřít ideje, na nichž unijní společenství vzniklo?

Celoživotně jsem nebyl příliš velký optimista, jsem spíš skeptik, ale jsem přesvědčen, že to zvládnou, budou-li ctít základní princip svého společenství, a tím je solidarita. Pokud chce naše republika čerpat miliardy ze společných fondů EU, ale přitom není ochotna projevit alespoň minimální sounáležitost s nárazníkovými zeměmi, jako jsou Itálie, Řecko a balkánské státy, pak skutečně do Evropy nepatří. A to by byl náš konec.

Premiér Andrej Babiš dlouhodobě opakuje, že je absurdní chtít od nás a dalších zemí projevy účasti, ale nijak přitom nezakročit proti pašeráckým gangům, které ve spolupráci s místními úřady dotčených států z té situace těží. To jako argument neberete?

Selhání EU není jen v tom, že vývozem svého ideologického pojetí společenského uspořádání po desetiletí lákala migranty, ale i v řadě jejích dalších kroků. Jeden z nich je systém kvót, neboť je absurdní si myslet, že je možné svobodným lidem nějakou aritmetickou metodou přidělovat státy, do nichž by se povinně měli uchýlit. Stejně absurdní je těm státům přikazovat, kolik běženců jsou povinny podle stejné metody přijmout. Selhání EU je tudíž mnohonásobné.

Jak k němu došlo?

Nemyslím, že jeho příčinou je degenerace společenského uvědomění, ale naprostá nepružnost rozhodování. EU je složitý mechanismus, který může fungovat ve věcech, které nevyžadují okamžité řešení. Jenže uprchlická krize přišla náhle poté, co ztroskotalo tzv. arabské jaro. V tu chvíli byla EU povinna najít schůdnou cestu, jak jednak zúžit proudy uprchlíků, jednak pro ně najít velice rychlý způsob aklimatizace a integrace. Prvotní představa, že to mají zvládnout nárazníkové země, byla hodně sobecká, ale následný totální obrat k jakémusi aritmetickému přerozdělování cestou kvót byl ještě hloupější.

V té souvislosti se v českém veřejném prostoru stále častěji objevuje volání po obecném referendu, které by se podle představ Okamurovy strany, ale i prezidenta Zemana, mělo týkat také vystoupení z EU. Je to ten moment, kdy by měli jít občané k urnám a rozhodnout?

Mít možnost některé zásadní otázky předložit všelidovému hlasování je potřeba. Ústava ČR ho proto také předpokládá. Je ale třeba přesně určit, kdy a kdo to může udělat. Obecné referendum je jakýmsi nouzovým východiskem, když si demokraticky zvolená politická reprezentace neví rady a chce přenést zodpovědnost na někoho jiného. To říkám s vědomím toho, že jsem 15 let předsedou Ústavního soudu, který je zatím tím místem, kam politici přenášejí velice často svou odpovědnost. Při debatách o referendu je nutné si uvědomit, že věcně je velmi málo témat, v nichž se lze přímo obrátit na lid jako zdroj veškeré moci. Referendum tudíž nemůže být běžnou a trvalou součástí fungování státu, to je naprosto vyloučeno. Minimálně proto, že než chceme o něčem v referendu rozhodnout, je zapotřebí tak učinit nejméně s půlročním odstupem, aby bylo možno vést diskusi o argumentech pro jediné dvě přípustné odpovědi. Situací, kdy je možná pouze odpověď ano, či ne, je naštěstí málo.

A patří k nim rozhodování o vystoupení z EU či NATO?

Na to musí odpovědět až skutečné znění ústavního zákona. Osobně si myslím, že tam, kde je ČR vázána mezinárodními závazky, jež jsme z ústavy povinni dodržovat, by bylo referendum možné jen tehdy, pokud by nebylo jediným a konečným rozhodnutím. Tedy že by bylo spojeno s vůlí například ústavní většiny obou parlamentních komor. Záleží na tom, jak by otázka zněla, a též na situaci, v níž by byla položena. Odborníci se shodují, že těsné většinové rozhodnutí o brexitu nebylo vůbec projevem vůle odejít z EU, ale odporu proti stávajícímu establishmentu. Odchod z unie, jehož nyní, zdá se, velká část hlasujících pro brexit lituje, je jeden z nezamýšlených důsledků referenda. To totiž většinou nebývá o položené otázce, ale o postoji k současné politické reprezentaci.

Pak je ovšem iluzorní chtít referendem řešit otázky praktické správy země.

To, že jsou v celé euroatlantické civilizaci lidé velmi rozčarováni fungováním současného způsobu uspořádání společnosti, je nepochybné. Liberální demokracie se formovala koncem 19. století za úplně jiné sociální, ekonomické a politické situace, kde se hledala jiná forma vlády a podílu občanů na správě věcí veřejných. Našlo se ideální řešení pro tehdejší dobu, ale přinejmenším dva momenty ho zbouraly – první a druhá světová válka. Od té doby je civilizace bezradná a hledá nějaký nový a více uspokojivý model společného života. Zatím není schopna ho najít, byť lidé evidentně chtějí změnu. A neuvědomují si, že ta bývá často k horšímu. Nemusím být nadšený parlamentním uspořádáním s volnou soutěží politických stran za situace, kdy to jsou hermeticky uzavřené kluby lidí, kteří doslova tyjí ze systému, ale nemohu si myslet, že každá změna bude k lepšímu. Ona totiž může spočívat v tom, že místo úzké věrchušky politické reprezentace přijde jeden autoritativně vládnoucí tyran.

Ekonom Tomáš Sedláček soudí, že uplynulých 28 let lze rozdělit na dva poločasy, z nichž těch prvních 14 let sice provázela spousta neduhů, ale bylo jasné, kam směřujeme, tedy do EU a  NATO. V druhém poločase podle něj přešlapujeme na místě a nevíme, co vlastně chceme, možná se vrátit do země nikoho. Vidíte to podobně?

Už jsem použil termín bezradná společnost. Sedláčkův poločas má samozřejmě víc než jednu příčinu. Jeden z důvodů, který vedl ke změně všeobecné nálady ve společnosti, je vymizení porevolučního étosu. K tomu se přidal výrazný negativní dopad privatizace. Tím nemyslím jenom to, že se během ní mohli někteří jednotlivci velmi neeticky zmocnit obrovského majetku, ale i masivní kuponovou privatizaci. Někteří tehdejší představitelé podlehli klasickému bolševickému vidění, podle něhož měla všechno vyřešit privatizace, stejně jako po únoru 1948 to mělo vyřešit znárodnění. Privatizace klasickým způsobem s hledáním schopného investora je přitom proces na dlouhou dobu. Kupónová privatizace měla být doplňkový prodej státního majetku, o nějž nebude takový zájem. Jenže po Koženého nabídce desetinásobku se národ zbláznil a federální vláda, v níž jsem seděl, musela první vlnu kupónové privatizace odložit, protože jsme museli natisknout další kupónové knížky. A abychom splnili závazek, muselo se dát do obou vln ohromné množství podniků, které si tento osud nezasloužily. Mnohé fabriky, které měly šanci na skvělou budoucnost v rámci Evropy i světa, se doslova utopily v kupónové privatizaci. Ekonomika, respektive podniky zprivatizované přes kupony, nezískaly nic, ani kapitál, ani nové technologie, ani nové trhy.  Řekl bych, že nejméně třetina naší ekonomiky zbankrotovala. 

Patří do množiny bezradnosti české společnosti i to, že není schopna se dohodnout, zda může mít trestně stíhaného premiéra?

To považuji za naprosto podružnou a nezajímavou záležitost. Problém naší transformace nemůžeme zajisté zužovat na ekonomku. Transformace právního řádu, u níž jsem do značné míry asistoval, byla nesmírně těžký úkol. Po druhé světové válce a hrůzách holocaustu se hledalo nějaké nové řešení, neboť se zbortil systém do té doby fungujících pravidel soužití. Když porovnáte to, co řeší soudy dnes a čím se zabývaly mezi oběma válkami, budete zděšena. Drtivá většina věcí se tehdy nikdy k soudu nedostala, protože je rozhodoval pan farář, starosta, obecní strážník nebo řídící učitel. A najednou se staly předmětem sofistikovaných soudních sporů. Vyjmenované autority se řídily obecně akceptovanými pravidly společného života, ale ta se po holocaustu zhroutila. V podstatě přestalo platit křesťanství ve své mravoučné podobě. Nelze se tomu divit, protože kdo může ještě věřit ve všemocného Boha, když nechá statisíce dětí zplynovat? Společnost hledala nové ukotvení, které by ji znovu mohlo postavit na nohy a vrátit lidskou důstojnost.

A našla ho v právu a justičních institucích?

Upnula se zpět k Rousseauovi, Voltairovi, k idejím nezadatelných, nezcizitelných přirozených lidských práv, přičemž si byla vědoma, že to nebude fungovat, pokud je neopře o nějakou autoritu. A tak všechno přenesla na soudní moc. Ta se s tím v západních demokraciích učila postupně, ale účelně nakládat. U nás jsme však byli nuceni vše udělat naráz, soudy byly okamžitě zahlceny a lidé přestali věřit v efektivitu soudního řízení. Výsledkem byl kolaps justice. Mluvilo se o ztrátě vymahatelnosti práva, hledaly se náhražky, jako jsou soukromí exekutoři. To všechno vedlo k tomu, že lidé už vlastně nemají čemu věřit. Nevěří institucím, soudům ani tradičním politickým stranám a klasickému establishmentu, který jim nepřinesl viditelné efektivní řešení. Do toho přišel prudký nástup kapitalismu, jenž do naší velmi rovnostářské společnosti vnesl hluboké sociální rozdíly a jevy, na něž nebyla zvyklá, například bezdomovectví. Kumulace těchto politických, sociálních a ekonomických faktů vytvořila živnou půdu pro nejrůznější formy demagogie, populismu, dokonce i xenofobie a národovectví. Výsledkem je bezradná společnost, která hledá Mesiáše.

KDO JE JUDr. PAVEL RYCHETSKÝ
• Narodil se v Praze 17. srpna 1943 v Praze.

• Vystudoval Právnickou fakultu UK. Čtyři roky byl členem KSČ, vystoupil z ní v roce 1970. Musel pak odejít z právnické fakulty a pracoval jako podnikový právník.

• Byl jedním z prvních signatářů Charty 77 a v listopadu 1989 spoluzakládal Občanské fórum.

• V letech 1990 až 1992 byl místopředsedou vlády ČSFR a předsedou její legislativní rady. V roce 1996 na Strakonicku zvítězil v prvních senátních volbách.

• Později se stal místopředsedou pro lidská práva a legislativu ve vládě Miloše Zemana a poté ministrem spravedlnosti v kabinetu Vladimíra Špidly.

• Od roku 2003 předsedá Ústavnímu soudu.

• Od loňského roku předsedá Konferenci evropských ústavních soudů.