Na pečení perníků má patnáct let živnostenský list, ale jak podotýká, zisková práce to rozhodně není.

„To musí člověka bavit, na mercedes si určitě perníky nevydělám,“ usmívá se důchodkyně nad plechem plným práce.

Nejlepší doba na zdobení je prý v noci.

„Přes den je sice lepší světlo, ale v noci je zase klid, vnučky spí a já se můžu věnovat perníkům,“ upřesňuje Hlavicová. Nad medovou dobrotou vydrží sedět trpělivě i pět či šest hodin.

„Doktor mi sice zakázal sedávat v předklonu kvůli krční páteři, ale raději jsem mu neřekla, že zdobím perníky, aby mi to nezakázal také,“ podotýká perníkářka s potutelným úsměvem.

Paní Hlavicová pekla už coby dítě perníky s maminkou. Pořádně ji to však chytlo, až měla vlastní potomky.

„Synům jsem je začala péct na stromeček a pak už se to nějak rozjelo,“ říká žena, jež celý život pracovala na slavičínské poště. Tam se zprávy o jejím umu roznesly a zanedlouho nestačila přijímat objednávky – tu na perníkové srdce pro milou, tu na šedesátku jubilantovi. Rozdíl ve zdobení perníků na Velikonoce je oproti Vánocům v použití velkého množství barevné polevy.

„Na Velikonoce dělám kromě perníkových kraslic také zajíčky, kuřátka, kohoutky a další zvířátka. Všechno je barevné,“ popisuje Marie Hlavicová.

close zoom_in Takové malé kuřátko se musí nejprve obtáhnout žlutou barvou, nechat zaschnout, pak do vyznačeného prostoru namazat polevu, udělat červený zobáček, křidélko, zelenou travičku a čokoládové oko. „Jednu figurku tak vezmu do ruky třeba pětkrát,“ říká.

Ještě těžší jsou ale vajíčka.

„Každá kraslice je jedinečná, nenajdete dvě stejné, vždy se liší aspoň barvou nebo částí vzoru. A to jich před Velikonocemi udělám tak sto,“ popisuje perníkářka.

Vše přitom dělá „od ruky“, nemá žádné šablony. Jen vzory nachází v časopisech. „Vymyslet nový vzor je to nejtěžší,“ připouští.

S balením do průhledných fólií pomáhá manžel. „Dřív nebyly žádné speciální věci, ustřihli jsme kus kartonu a dali to do mikrotenového sáčku, ale to nevypadalo pěkně. Teď už se dají sehnat tácky a průhledné obaly,“ popisuje Hlavicová.

Perníkářka, jejíž práce zdobí třeba i webové stránky Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici a vystavovala i v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně, však stále zůstává skromná. „Pořád musím na sobě pracovat,“ tvrdí. Žádné pochvaly ji nepotěší tak jako uznání dětí. „Nejlepší je vidět, jak jim perníky chutnají,“ uzavírá.

(chm)