Inspiroval jej kněz

Poutník Josef Slezák bydlí v nenápadném domku v Březnici u Zlína s maminkou, dědečkem a strýcem. Hraje na několik hudebních nástrojů a nyní už rok žije z úspor. I když s červeným diplomem vystudoval strojírenský obor na technologické fakultě ve Zlíně a šest let pracoval jako konstruktér a návrhář výrobních forem, očekával od života víc.

„Rekonstruoval jsem dům a přemýšlel, co s životem dál. Ale když je člověk doma, odstup se získává těžko. Jsem svobodný, tak jsem se rozhodl vydat na pouť. Inspiroval mě František Lízna, což je kněz, který působí ve Vyšehorkách u Mohelnice a napsal o své pouti do Santiago de Compostella knihu Musím jít dál. Já jsem ale hledal místo, ke kterému bych měl osobní vztah. Nakonec se ukázalo jako vhodné San Giovanni Rotundo na Garganě. Tam působil a je pohřbený můj oblíbený kněz, otec Pio. Navíc je to poloviční vzdálenost než do Compostely. To mi vyhovovalo. Neměl jsem v úmyslu strávit půl roku na cestě,“ prozradil důvody, které ho k cestě i volbě místa vedly.

Pouť mi dá sílu pro věci, které se zdály nemožné

Jeho cesta začala 13. června v Provodově na Zlínsku a skončila 14. srpna tamtéž. Za tu dobu ušel zhruba šestnáct set kilometrů. Do cíle v italském San Giovanni došel 3. srpna. Spával pod širým nebem, na farách nebo v klášterech. Na cestě prošel horami, mořským pobřežím, olivovými háji. Batoh mu zdobil po celou dobu obrázek oblíbeného světce sv. Pia, který v San Giovanni Rotondo působil.

„Jednou jsem spal na fotbalovém hřišti a při přechodu Grossglockneru dokonce v salaši. Šel jsem celkem dvaapadesát dní. V San Giovanni jsem nebyl poprvé, předtím jsem ho navštívil autem. Ale je to neporovnatelné,“ řekl.

Podle něj je pouť víc duchovní. „Není to nějaký poznávací výlet. Prožíval jsem, že každý den někam směřoval a něco mě měl naučit. Na cestě jsem si chtěl ověřit, jak to se mnou pánbůh myslí vážně. A to, co jsem prožíval, předčilo mé očekávání. Z tohoto zážitku budu čerpat odvahu pro uskutečňování věcí, které se mi dříve zdály lidsky nemožné. Ale měl jsem několikrát chuť to zabalit. Nejhorší byly první tři dny. Pak mi taky opuchala kolena, ale snažil jsem se je fačovat a pochodoval jsem dál,“ popsal.

Batoh vážil jednadvacet kilo

Nenesl si s sebou žádné jídlo ani pití, náhradní boty ani moc oblečení. Jídlo si kupoval cestou nebo dostával darem. „Měl jsem ale spacák, karimatku a igelit pro nouzové přikrytí. Naštěstí jsem ho nepoužíval. Batoh ale i tak vážil bez jídla a pití zhruba jednadvacet kilogramů,“ prozradil. Z cesty si kromě zážitků dovezl i víc než tisíc fotografií.

Dvakrát jej zastihla přes den bouřka s krupobitím. Poprvé to bylo hned druhý den. „Šel jsem z Ostrožské Lhoty ke Svatému Antonínkovi u Blatnice. Nebyl tam zrovna žádný strom, kde by se dalo schovat. Podruhé u Mariazell v Rakousku už jsem se i bál. Když přišel první nápor bouřky, smrky se nade mnou ohnuly o čtyři až pět metrů. Zažil jsem také bouři mezi Kremží a Melkem v Rakousku, kde padaly celé stromy a větve,“ svěřil se.

Tyto zkušenosti určovaly i jeho další směřování. „Pouť je to nejzásadnější, co jsem zatím v životě prožil. Nevzpomínám si na nic intenzivnějšího. Potkával jsem lidi, kteří mi nezištně pomáhali. Zvali mě k přespání, v obchodě nechtěli zaplatit. Silných zážitků bylo plno, většinou s ženami. Jednou mě zastavila mladá žena s džípem. Přišla za mnou a řekla mi, že jdu do San Giovanni. Oznámila mi, že je v požehnaném stavu a chce, abych tam zapálil svíčku. Dala mi dvě eura, poděkovala mi a odešla, aniž mi řekla jméno,“ líčil.

Šel v běžeckých botách i střevících

Celou cestu absolvoval v jediných běžeckých gelových botách, i když si s sebou nesl ještě sandály. Botasky musel mít o několik čísel větší.
„Měl jsem už jedny boty, vyzkoušené ze stokilometrového pochodu Valašský špacír, a těžké střevíce, které bych si už víckrát nebral. Mám nohu velikost 47, ale na pouť jsem si kupoval číslo 54. Ze zkušenosti vím, že při dlouhých pochodech mi sleze nehet na palci. Takže jsem si kupoval větší, abych měl ve špičce místo. A osvědčilo se to. Boty vydržely, jen v Padově jsem si musel nechat podrazit podrážky. Střevíce jsem měl večer na přezutí. Šel jsem v nich jednou asi čtyřicet kilometrů. Je to s podivem, ale potil jsem se v nich víc než v běžeckých botách,“ přiblížil některé problémy.

Kvůli cestě jsem se naučil i italsky

První nápad uskutečnit pouť přišel zhruba před rokem. Na cestu se jinak nijak zvlášť nepřipravoval. Plánování cesty zabralo chvíli. Jen se musel naučit jazyk. „Vyměnil jsem si peníze, načrtnutí trasy jsem věnoval asi tři čtvrtě hodiny. Ale čtyři měsíce jsem se učil italsky. Jinak umím anglicky. V Itálii je totiž celkem problém se domluvit jinak. Navíc Italové ocenili, že umím jejich řeč. Zvládl jsem tři základní časy a asi patnáct set slovíček. Na běžné domluvení a vysvětlování odkud a kam jdu to stačilo,“ přiblížil přípravy na cestu. Jeho den začínal brzo a končil před půlnocí.

Denně ušel průměrně třicet kilometrů. Záleželo ale na mnoha faktorech. Na cestě zhubl osmnáct kilogramů, původně vážil 130 kilo. Každý den se modlil a navštěvoval mše. „Když jsem spal venku, vstával jsem tak o půl páté, v klášteře nebo na faře kolem šesté. Musel jsem si lepit nohy gázovými peřinkovými náplastmi, aby se puchýře lépe hojily. Jinak jsem zdravotní problémy neměl. Nejvíc jsem ušel asi sedmačtyřicet kilometrů. Taky záleželo, kdy byla mše nebo jestli jsem měl něco k snídani. Každý večer jsem se těšil, kde budu spát. Někdy jsem to nevěděl ani v deset večer,“ popsal svůj putovní den.

Během putování po Itálii celý měsíc nezapršelo

Největší problém měl s vodou. Na jeho pouti převažovaly horké dny. Při vysokých teplotách se těžko soustředil. „Samozřejmě žízeň byla, ale problém nebyl. Stačilo nést dva litry. Jen na posledním úseku byly pouze olivové sady a skály, tam jsem nesl šest litrů. Bylo asi 45 stupňů. V Itálii ten měsíc nepršelo ani jediný den. Když je nad 35 stupňů ve stínu, musí se člověk hodně soustředit, aby šel rovně. Kolem Padovy bylo ještě navíc vlhko. Stalo se mi, že jsem měl tendenci pořád zahýbat doprava. Musel jsem několikrát kontrolovat mapu, jestli jdu dobře. Tohle bych u nás nezažil. Posunul jsem si tím i tělesné hranice,“ prozradil .

Náklady vycházely zhruba na 15 eur za den

Každý den si sám pral. Prodřel čtvery kalhoty. Rozpočet nebyl vysoký. „Bral jsem si necelých osm set eur, ale asi tři sta eur jsem ještě dostal po cestě. Něco jsem dovezl zpátky. Vyšel jsem s asi patnácti eury na den. Nejvíc jsem utratil za jídlo. K obědu jsem si kupoval polévky. Asi za sto eur jsem si pořídil pohledy a ještě italskou telefonní kartu. Občas jsem si koupil třeba i kafe nebo zmrzlinu.

Platil jsem pouze za ubytování v San Giovanni, zdržel jsem se dva dny,“ vyprávěl. Zajímavostí bylo, že hned půl hodiny po příchodu do města potkal sedmdesátiletou českou poutnici Annu Liebingerovou.
„Přijela sama na kole ze Znoj-ma, už absolvovala pouť do Compostely a Fatimy. Velice rychle jsme se spřátelili. Zajímavé je, že ona vyjížděla o měsíc později a jela přes Vilach. Poprvé jsem s ní po pětadvaceti dnech zase mluvil česky,“ přiblížil dojmy z cesty v cíli.

Člověk se naučí jinak vnímat věci

Na cestě popsal i zhruba dvousetstránkový deník. Pouť doporučuje každému. „Ještě bych rád na nějakou pouť vyrazil, je to něco fantastického. Ale má význam, jen když je člověk sám. Lépe se přemýšlí i modlí. Určitě každému podobnou cestu doporučuji, člověk objeví nový rozměr života nejen pro sebe a dokáže úplně jinak vychutnávat život. Přemýšlí a vnímá věci jinak,“ vzkázal všem adeptům.