„Nejdříve jsem studoval mlékárenskou školu v Kroměříži. Tam jsem ale neodmaturoval a chtěl jsem si dodělat alespoň výuční list. V Litovli tehdy otvírali obor pivovarnictví, tak jsem to zkusil,“ vypráví s úsměvem na tváři čtyřiadvacetiletý Ondřej Novák.

Během studií si prošel vším, co nějak souvisí s výrobou piva.

„Ohledně pivovarů a sladoven vím opravdu hodně. Byl jsem na praxích přímo v Litovli v pivovaru a potom i v kroměřížských sladovnách. Tam jsem později dělal i brigádně o víkendech,“ popisuje své studium Novák.

Právě v Litovli se dostal i k vaření piva.

„Museli jsme si vyzkoušet zkrátka úplně všechno. Od skladování sladu, přes zkoušky cukřiny až po běžné úklidové práce. Dělal jsem samozřejmě i degustace, to je příjemná činnost,“ směje se.

Kromě hotového piva, degustoval také sladinu.

„Ta je hezky sladká. Prý je dobrá, když je člověk nemocný a bolí ho v krku. Alkohol v ní ale ještě není,“ doplňuje.

Několikrát si i sám vařil pivo doma. Nejtěžší je podle něj v domácích podmínkách uvařené pivo co nejrychleji zchladit ze sta stupňů na osm.

„I když tehdy byla zima a já ten hrnec s pivem dal venku do sněhu, trvalo několik hodin, než se to zchladilo. Celý postup je navíc hodně složitý a může se pokazit úplně všechno,“ popisuje své první pokusy o uvaření domácího piva.

„První uvařené pivo byla asi osmička. Bylo slabé, ale dalo se to vypít. Podruhé už to bylo lepší. Povedlo se mi udělat něco mezi jedenáctkou a dvanáctkou,“ dodává.

I když má pivo rád, více ho bavila práce ve sladovnách.

„Dělal jsem tam sanitára klíčíren. Sklízel jsem namočený, už vyklíčený slad. Právě ve sladovnách mi i po škole nabízeli práci,“ vzpomíná Novák.

Nejhorší jsou letadla do Egypta

Tou dobou už byl však rozhodnutý jít za prací do zahraničí. A tak nabídku ze sladoven odmítl.

„Ono to celé začalo už trochu dřív. Během učňáku jsem hledal s kamarádem brigádu na léto a na internetu na mě vyskočilo „léto v Amsterdamu“. Tak jsme na nic nečekali, poslali přihlášku a v létě vyrazili,“ vysvětluje.

Jako brigádník na Amsterdamském letišti strávil dvoje prázdniny.

„Ze začátku jsem tam dělal opravdu všechno možný. Od odbavování až po čištění letadel. Když jsme uklízeli, měli jsme asi deset minut na jedno malé letadlo. Byli jsme tam asi čtyři a musela to být rychlovka, protože letadlo za chvíli znovu odlétalo,“ líčí své začátky na letišti.

„Na větší letadla nás bylo víc a měli jsme i více času. Asi hodinu a půl. Jenže tam bylo mnohem více práce a taky se nás tam motalo hrozně moc. Byl to chaos,“ směje se.

Kromě toho také odbavoval zavazadla.

„Nejhorší byly letadla do Egypta. Tam byla vždycky strašně těžká zavazadla. Nikdo tenhle spoj nechtěl dělat,“ říká s úsměvem.

Mimo práci přijde řeč také na jazyky.

„Já jsem anglicky nikdy moc neuměl, na střední mi to vůbec nešlo. Teď už je to ale lepší, domluvím se skoro vždy. Občas mi třeba vypadne nějaké slovo, ale i tak nemám s dorozumíváním problém,“ říká Novák.

Horší je to ale s holandštinou.

„Je to taková směsice angličtiny a němčiny, takže to úplně nezvládám. Vím, co mi lidé říkají, ale častokrát nedokážu odpovědět. Umím jen pár frází…a sprostá slova,“ dodává s úsměvem na tváři.

Covid se tady tolik neřeší

Když přijížděl do Holandska poprvé, neměl žádnou představu, jak to tam vypadá.

„Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu. Pak jsem vyšel ven a zjistil, že na každém rohu se hulí marihuana. Opravdu pomalu každý druhý má jointa v puse. Třeba u nás v práci je nás jen pár, co se tomu vyhýbáme,“ prozrazuje.

Stejně tak ho překvapila i chování Holanďanů.

„Musím říct, že většina lidí je tady opravdu milá. Lidé vám jsou ochotni pomoct, i když vás třeba vůbec neznají. Přijde mi, že v Česku je to jiné,“ myslí si Novák.

Ondřej Novák strávil v Amsterdamu rok, který byl celý poznamenán pandemií covid-19.

„Tady se ale mezi lidmi covid tolik neřeší. Samozřejmě se všechno během zimy zavřelo a člověk pořád musí nosit v uzavřených prostorech roušky. Ale nijak se preventivně netestujeme, ani to není vyžadováno do restaurací jako v Česku. Při příchodu tam dostanu papír, kde si naskenuji QR kód, odpovím na několik otázek a nechám na sebe kontakt. To je vše,“ popisuje své zkušenosti s pandemií v Holandsku.

I když byl původně rozhodnutý zůstat v zahraničí ještě několik let, zvažuje, že se do Česka vrátí dřív.

„Chybí mi tady hlavně přátelé. Víte, jak se to říká – doma je prostě doma,“ uzavírá.