„Nevím, snad radost z každého nového dne, z každé maličkosti,“ usmívá se nejstarší ordinující praktický lékař v celém Zlínském kraji Jaroslav Pokorný.
Usadili jsme se u stolu v zimní zahradě, jeho usměvavá manželka nám přinesla kávu a ostružinový koláč. Občas si nějakou sladkost rád dopřeje. Může si to dovolit. Přes dvacet let chodí třikrát týdně v šest ráno do bazénu, udělá svůj oblíbený kilometr a zase jde.

„Hlavně do těch novin řekni, že stále ještě léčíš, protože nemůžeš být bez lidí, že si s nima potřebuješ povídat,“ radí mu manželka. „Mně už to ani nepřijde jako práce. Vypomáhám kolegovi pouze pět hodin týdně v jeho ordinaci. Musím přiznat, že mě to stále baví. Radost mám především z toho, že se mohu zúčastňovat nejrůznějších školení, a dozvídám se tak stále spoustu nových věcí,“ tvrdí pan Jaroslav.

V roce 1991 odešel do důchodu. Vydržel tam ale jen necelé dva roky. Pak se nechal přemluvit na záskok do jedné napajedelské ordinace, pak ho přesvědčili ve Slušovicích, dnes dvakrát týdně dojíždí do Malenovic. Jde s dobou a recepty už bez problémů vyplňuje na počítači. Máte pocit, že tento pán zvládne snad naprosto cokoliv.

Sladké i válečné dětství

Jaroslav Pokorný se narodil v roce 1926 v Olomouci. Se svými rodiči žil v Kroměříži, jeho tatínek tam dělal správce cukrovaru. Přestože byl jedináček, bylo všude v cukrovaru dost dětí, se kterými mohl řádit. Miloval fotbal, často chodil na tenisové kurty, kde hrávala jeho maminka a on jí sbíral míčky. V zámeckém parku zase fascinovaně poslouchal nedělní koncerty vojenské hudby. Sám hrával na tahací harmoniku, k hudbě měl proto velmi blízký vztah. V roce 1937 se rodina přestěhovala do Předměřic u Hradce Králové. Otec povýšil a začal v místním cukrovaru ředitelovat. Ve východních Čechách zažil Mnichov i okupaci.

„První, na co si v souvislosti s příchodem Němců vzpomenu, je, jak razantně a okamžitě prosadili ježdění vpravo. Předtím se o tom hodně diskutovalo, oni to udělali ze dne na den…“.

Ve škole frčela hlavně němčina, její učení upřímně nesnášel. Studoval královéhradecké gymnázium. Když byl v septimě, vybrali Němci celý jeho ročník do polovojenské organizace Technische Not-hilfe. Museli nosit uniformy podobné těm esesáckým, za což se hrozně styděl. Byl totálně nasazený do pražských a později ostravských továren. Psal se rok 1944. Němci už cítili, že prohrávají válku.

Spojenci továrny často bombardovali a osmnáctiletý Jaroslav mnohokrát v té době zažil, co je to strach. Když se blížila fronta, poslali ho kopat zákopy. Zažil slušné německé důstojníky, kteří se s českými študáky bavili o tom, co bude po válce. Zažil ale i fanatiky, kteří Hitlerovi věřili do posledního výstřelu. Osvobození prožil v hradecké nemocnici, kam se mu podařilo na pár dnů ulít. Hned potom se vrátil na gymnázium a na jaře 1946 v Jaroměři odmaturoval. Od podzimu začal studovat hradeckou lékařskou fakultu.

Lékařský diplom, svatba a zážitek z pitevny

První roky po válce si pan Jaroslav užíval svobody. Hrál ve studentském orchestru na piano, začal ho bavit hokej a samozřejmě taky holky. Už tenkrát se začala rodit jeho skvělá fyzická kondice. Hodně sportoval. Na rozdíl od drtivé většiny svých kamarádů a vrstevníků nekouřil.

„Vzpomínám si, že když jsem byl ještě špunt, potáhl jsem si z tátova doutníku. Udělalo se mně hrozně špatně. Řekl jsem si, že je to proto, že jsem dělal něco zakázaného. Pak jsem to zkusil ještě jednou na fakultě na pitevně, kde kouřil úplně každý. Znovu se mi z toho udělalo šoufl, víc než z těch mrtvol, tak už jsem to pak nikdy ani nezkoušel,“ usmál se a usrknul doušek kávy.

Na fakultě zažil únorový komunistický převrat. Radost z toho neměl, demonstrovat do ulic však nevyrazil, měl strach. O to víc se věnoval své dívce, spolužačce ze školy, která studovala na lékárnici. V roce 1950 měli svatbu. O rok později odpromoval a zároveň se mu narodil syn Jaroslav. S manželkou s napětím čekali na umístěnku. Osud k nim byl milosrdný - Kroměříž.

Na Hané byli čtyři roky. Pak získal místo sekundárního lékaře ve zlínské nemocnici. Manželka začala pracovat v lékárně na náměstí. Po dalších šesti měsících šel mladý lékař na záskok poprvé ordinovat na obvod. A už tam vydržel až do dneška. Považuje to za nejšťastnější rozhodnutí v životě.

Sádlo nebo ředkev?

„Jsem opravdu šťastný, že jsem mohl dělat obvoďáka. Všeobecné lékařství má tu neskutečnou výhodu, že se mohu věnovat celému lidskému tělu a všem medicínským oborům, specialista tuhle možnost nemá,“ přesvědčeně tvrdí Jaroslav a pokračuje… „Je zároveň neuvěřitelné, jaký pokrok medicína za poslední půlstoletí udělala. Když si vzpomenu na ty mé začátky, když jsme museli léčit bez penicilinu a s tak neuvěřitelně jednoduchými nástroji. A když to srovnám s vybavením dnešních ordinací, tak je to skoro zázrak.“

S úsměvem také vzpomíná na poválečné odborné názory na dietu a zdravý životní styl. „Ještě hluboko v 50. letech jsme nemocným lidem měli doporučovat zabijačku, sádlo a vůbec hodně tučného masa. Tlustý člověk byl považovaný za zdravého a spokojeného. Jaký šok pak lidé i odborníci zažívali, když vědci o několik let později natvrdo řekli - obezita je velmi vážná choroba. A když jsme tyhle nové poznatky začali přenášet do ordinací, lidé nám nevěřili a mysleli si, že je chceme obrat o sádlo,“ podotkl.

Nedostatek pohybu a všeobecnou pasivitu dnes lékař považuje za největší neřest lidstva. „Přitom je to tak jednoduchá rovnice. Když se nehýbu a cpu se sladkostmi, uzeninami a hranolkami, zákonitě tloustnu a tělo chřadne. Naopak když si několikrát týdně zaběháte či zaplavete, živočišné tuky nahradíte rostlinnými, začnete jíst víc zeleniny a tak podobně, ucítíte najednou v těle obrovskou úlevu, začnete se cítit jak znovuzrozený, všechno vás víc baví. Myslím si, že to rozhodně za to stojí. Ale samozřejmě, každý je strůjcem svého osudu,“ smířlivě dodává pan Jaroslav.

Vytížený milovník života

„Léčit dnes je pro nás daleko větší radost než v minulosti. Lidem můžeme díky těm neuvěřitelným objevům a dokonalým nástrojům daleko více pomáhat. To všechno ale na druhou stranu stojí obrovské sumy peněz. Ať už je názor na nedávno zavedené regulační poplatky jakýkoliv, upřímně si myslím, že nějaká forma pacientovy finanční spoluúčasti na léčbě je správná. Medicína a zdraví opravdu nejsou zadarmo,“ nevyhýbá se ani ryze aktuálním tématům.

Jinak ale působí velmi klidně. Před lety sice ovdověl, sám však naštěstí nezůstal a po čase se podruhé oženil. Společně s novou ženou našli velkou zálibu v plavání, cestování a zahradničení. Pravidelně chodí „hladit duši“ do divadla a zlínské filharmonie. Jaroslav Pokorný má však jednu hlavní celoživotní vášeň - fotografování a filmování. „Odmalička jsem se potloukal ulicemi s tatínkovým kodakem, po válce jsem si koupil další fotoaparáty, už vlastní. A pak přišla první kamera - Admira.

Jsem šťastný, že jsem si na ni mohl například zachytit své rodiče. Jinak jsem většinou natáčel přírodu a dovolené. Ještě před revolucí jsem si koupil videokameru, dnes už používám především digitální kameru. Dokonce mi syn Jaroslav pořídil k osmdesátinám počítač. Naučil jsem se na něm stříhat filmy, nahrávat si do podkresu hudbu, je to má obrovská radost. Nedávno jsem vyhrál třetí místo v soutěži amatérských filmařů,“ hrdě ukazuje na cenu vystavenou v polici.

Pan Jaroslav ale už notnou chvíli při rozhovoru neklidně poposedává. Myšlenkami už je na zahradě, kde ho čekají jeho papriky a rajčata. Přiznává, že každý den má dokonale rozfázován, nenudí se ani minutu. Co budu, proboha, dnes večer dělat já?

Robert Heč