Již z dálky bylo slyšet vrzání a cinkání starých velocipedů. To dvaadvacet elegánů, recesistů a milovníků pohody z Bílovic a Včelar křižovalo buchlovské hory v rámci již desáté jubilejní plečkyády.

„Je to vlastně takový návrat do dob minulých, oproštění se od dnešní divoké doby. Je to vzpomínka na časy, kdy nebyla televize, po cestě nejezdilo tolik aut. Na dobu, kdy k sobě měli lidi mnohem blíž a dokázali se bavit. Navazujeme na tradici krajánků, kteří se potulovali světem.

Postelí jim byla, stejně jako nám, kopka provoněného sena a peřinou obloha plná hvězd. Baby, jakožto rušivý element, samozřejmě necháváme doma, ať si od nás odpočinou, a hlavně my od nich,“ vysvětlil účel veselého putování rodným krajem jeden z plečkařů, romantik a snílek Hugo Luběna.

Samotné výpravě předcházelo tradiční poklonění se památce, nejstaršímu kolu světa, jímž je Praplečka, u včelařského hřiště a slavnostní odhalení pamětní desky opočlověku Antonínu Plečkovi – jejímu vynálezci. Součástí desátého ročníku plečkyády se stalo rovněž oficiální přijetí nového člena, devítiletého plečkaříka Pia Sengenda z Ugandy – v rámci adopce na dálku přes Arcidiecézní charitu.

„Konečně zase může chodit do školy, a tak se nám určitě jednou z dalších plečkyád stane návštěva třídní schůzky v Africe,“ dodává s úsměvem prezident společnosti Pepíno Křemeček.

Během desetiletého trvání tohoto recesistního spolku zažili mnoho veselých příhod a projeli spousty kilometrů. Nahlédli do sousedního Slovenska i Rakouska, poznali spoustu zajímavých míst a lidí. Všude, kde se Plečkaři zastavili, panovala dobrá nálada, zpívalo se, hrálo na kytary, tančilo a veselilo vždy dlouho do rána. Celá plečkařská historie se průběžně zapisuje do kroniky, jejíž svazky jsou natolik obsáhlé, že jsou srovnatelné snad jen s Leninovými spisy. Kroniku vozí prezident ve speciálním opancéřovaném zavařovacím hrnci, protože do ničeho menšího se již nevejde.

Po loňském putování rovinatým Lednicko-Valtickým areálem byl tentokrát zvolen hornatější terén, takže se víc tlačilo, než jelo. Přesto dokázali dobít nejvyšší vrcholy Chřibů a jejich skalpům neunikl například kopec Vlčák, Bunč, Kamínka či rozhledna na Brdu. Během náročné cesty se stále opravovalo. Výjimkou nebyly defekty, rozpadlá ložiska či do kola zamotaná kravata. Někdy stačil k opravě obyčejný drát, jindy se musela vyhledat svářecí dílna. Přes veškerá úskalí se šťastně navrátili do rodné vsi, kde je už nadšeně vítali jejich příznivci a stylově oděné plečkařice s plechem plným voňavých buchet.