„Ke své práci jsem se dostal na začátku roku 1991, do té doby jsem pracoval v armádě jako voják z povolání. Tehdy jsem nastoupil přímo k dopravní policii, kde jsem vydržel dodnes,“ uvádí Mikulík.

Podotýká, že k automobilům a dopravě jako takové měl odjakživa blízko. „Vystudoval jsem střední automobilní školu, takže práce dopravního policisty nebyla nic zas až tak nového,“ říká příslušník.

Nicméně přiznává, že každý začátek je těžký. „Bez řehole by se to neobešlo. Určitě přišlo několik krizových chvilek. Člověk se dostal ke spoustě nehod. Hodně jich je tragických, smrtelných. Nicméně je to práce. Člověk musí mít ten profesionální nadhled,“ vypráví Mikulík.

Přiznává, že to není úplně snadné. „Po jedenácté smrtelné nehodě jsem to raději přestal počítat. Musel jsem se naučit brát to jako běžný život, jen jako práci,“ zmiňuje.

Kromě úmrtí občas i legrace

Práce dopravního policisty podle něj ale není jen smutná. „Jsou takové případy, tedy spíše úsměvné historky, které pramení z nevědomosti řidiče,“ podotýká Mikulík. Člověk prý musí být profesionální a nesmí dávat najevo, že občan udělal strašnou hloupost až k zasmání. „Takže kamenná tvář. Vnitřně se ale řehtám pořád, protože lidská hloupost je neomezená,“ usmívá se policista.

On sám se prý snaží jezdit opatrně. „Moje řidičská čest mi velí jezdit v klídku, na všechno si dávám čas, nikam nespěchám, nejezdím na doraz,“ říká.

V práci je to prý ale něco jiného. „Tam občas máme v popisu práce jezdit rychle. Zapnou se majáky a jede se. Na oběd ale jezdím pomalu, protože na něj chci dojet,“ podotýká Mikulík. Pokud by mohl mít neskromné přání, chtěl by, aby všichni jezdili tak, aby se každý dostal bezpečně domů.