Co na tom, že je zrovna 31. prosince. Karel Podzimek pracuje pořád. Už 72 let. A stále na jednom místě. V areálu bývalých Baťových závodů ve Zlíně. Když v roce 1936 na Valašsko přišel, bylo Baťovo obuvnické impérium na vrcholu. Od té doby se hodně změnilo. Boty už se v areálu prakticky žádné nevyrábějí, objekty jsou většinou zchátralé a poloprázdné. Rozhodně to alespoň platí o budově č. 32, ve které má pan Podzimek v současnosti kancelář.

„Už jsem se smířil s tím, že se tady už asi nikdy žádné boty vyrábět nebudou. Věřím ale, že areál znovu ožije a bude Zlíňanům alespoň sloužit k jiným účelům.“ Od starého baťovce, který vývoji a výrobě obuvi zasvětil celý život, to kupodivu nezní smutně.

Baťův Zlín - to byl pojem

Karel Podzimek se narodil 10. dubna 1922 v Milíčevsi v Podkrkonoší. Krásná, ale tvrdá a chudá oblast ho zformovala na celý život. Tatínek byl hokynář, který v kraji skupoval potraviny a jezdil je o víkendu prodávat do Prahy.

„Každý pátek jsem jel s tátou na nádraží. Zboží se naložilo do vlaku a já pak jel s koňským povozem sám domů. Bylo mi deset a byla to obrovská zodpovědnost. Táta mě od malička vedl k tvrdé práci a já se jí pak díky tomu celý život nebál,“ vzpomíná Podzimek.

KAREL PODZIMEK - je mu 86 let - vdovec, má 2 děti, 3 vnoučata, 1 pravnouče - absolvent Baťovy školy práce - už ve dvaceti letech se stal mistrem gumárenské dílny - od roku 1968 doplácel na to, že byl považován za starého baťovce - jeho životní krédo: Pilná práce prospívá

Maminka byla v domácnosti. Malý Karel měl sice šest sourozenců, ti však byli o dost starší a všichni už žili mimo Milíčeves. Veškeré pomocné domácí práce tak vykonával Karel. V deseti začal chodit do měšťanky v nedalekém Jičíně. V roce 1936 pak v Hradci Králové dělal přijímačky na proslulou Baťovu školu práce (BŠP). Ze čtyř stovek uchazečů brali jenom čtyřicet. Karel byl mezi nimi.

„Zlín měl tenkrát po celé republice výbornou pověst. Bylo to pro nás město blahobytu, kde se lidé měli dobře i v době hospodářské krize. Rodiče proto byli na mě nesmírně hrdí, že jsem se na BŠP dostal,“ tvrdí Podzimek.

Práce a disciplína

Na jednom se všichni absolventi BŠP shodují - byla to nesmírně tvrdá, občas až despotická instituce, pro mladého člověka vyrůstajícího v době doznívající světové hospodářské krize to však byla ta nejlepší možná škola života.

„Do Zlína jsem přijel 6. října 1936 a už na druhý den ráno jsem nastoupil do práce, přiřadili mě do dílny vyrábějící gumovou obuv. Pracovalo se od 7 do 12 a pak znovu od 14 do 17. Od půl sedmé večer pak začínal tříhodinový blok školy. Volného času bylo minimálně, byl to nesmírně tvrdý režim. Vychovatelé i učitelé na nás byli velmi přísní.

Běda tomu, kdo třeba přišel na dílnu neupravený nebo špinavý,“ s úsměvem vzpomíná Podzimek.

Příjemné a pro čtrnáctiletého chlapce téměř neuvěřitelné ale byly vydělané peníze. Jeho první týdenní mzda činila 80 korun, o něco později se ustálila přibližně na 120 korunách týdně.

„Pětatřicet korun šlo povinně na stravenky, osm korun stálo ubytování, šest korun praní prádla, deset korun jsme dostali jako kapesné a zbytek nám uložili do banky na náš osobní účet. Každý jsme po studiu měli našetřenou slušnou sumu peněz,“ připomíná Podzimek.

Obsluhoval jsem Čiperu

Karel Podzimek byl výborný student. Od třetího ročníku BŠP začal dělat mistrovskou školu a potom vyšší průmyslovku. V roce 1942 se skvělými výsledky odmaturoval. Výborně ovládal němčinu a angličtinu, což mu v budoucnosti hodně pomohlo.

„Výuce jazyků byla věnována obzvláštní pozornost. Učili nás ti nejlepší kantoři z celé republiky. Maturitu ze strojírenství jsem například dělal v angličtině.“ Do vývoje událostí nejen ve Zlíně bohužel tvrdě zasáhla světová válka.

Celá Baťova rodina musela před nacisty utéct za oceán. Ředitelem zlínské továrny se stal Dominik Čipera. Zároveň dělal i starostu a přibližně tři roky také ministra veřejných prací.

„Byl to skvělý člověk. Vzpomínám si například, jak i přes obrovské pracovní vytížení si vždycky jednou týdně našel čas, zašel mezi nás průmyslováky a osobně nás učil pravidlům slušného stolování. Byl to i velký vlastenec. Tajně finančně podporoval partyzánské hnutí, což mu po válce zachránilo život,“ vzpomíná na Čiperu Podzimek.

Mladý baťovec udělal na Čiperu velký dojem. Odmaturoval 23. června a od prvního už byl mistrem gumárenské dílny. Ve dvaceti letech něco téměř neuvěřitelného.

Zapomeňte na Baťu

Ve zlínské továrně se za protektorátu vyráběly samozřejmě i boty pro německé vojáky. V civilní výrobě se šetřilo, kde se dalo. V roce 1944 výrazně ochromily výrobu spojenecké nálety. Jeden z nejsilnějších zažil Zlín 20. listopadu, proslulý Baťův mrakodrap přišel o horní čtyři patra, poničeny byly i další budovy.

„Americkým bombardérům prý velel nějaký Johnson, což byl syn velkého amerického obuvníka a konkurenta Baťů. Ten měl asi na zlínskou fabriku obzvlášť spadeno,“ domnívá se Podzimek.

V květnu 1945 Rusové a Rumuni osvobodili Zlín. Krušné časy pro Baťovy závody ale neskončily. O rok později fabriku znárodnili. Z vedení musel odejít Čipera i další prominentní baťovci. Z Jana Antonína Bati udělali kolaboranta, raději proto i s celou rodinou zůstal v Jižní Americe. Rodina Tomáše Bati juniora podnikala v Kanadě.

Poté, co se v roce 1948 chopili komunisté definitivně moci, měli lidé ve Zlíně na jméno Baťa provždy zapomenout. Přejmenovali město i továrnu.

„Vymazat batismus z myslí dělníků však nedokázali. Vždyť za vše, co ti lidé měli a uměli, vděčili právě Baťům. Systém práce a řízení fabriky zůstaly i po únoru dlouho prakticky nezměněny. Snažili jsme se pokračovat v tom, co nás Baťovi naučili,“ tvrdí Podzimek.

Obchodník se stroji

Karel Podzimek se v roce 1945 oženil s absolventkou BŠP Marií. O dva roky později se jim narodil syn Karel, v roce 1959 přišla na svět dcera Dagmara. V profesní hierarchii i přes politické zvraty díky svým schopnostem a pracovitosti dále stoupal. Od roku 1949 se stal ředitelem gumárenského učiliště.

O několik let později povýšil na šéfa gumárenského provozu č. 280. V šedesátých letech si dálkově dodělal vysokou školu, a v roce 1965 tak mohl nastoupit na post vedoucího technického rozvoje, což byla v tehdejším Svitu jedna z nejvýznamnějších funkcí.

„Dělal jsem, co mě bavilo. Jezdil jsem do Japonska, Austrálie, USA, zkrátka do celého světa a nakupoval pro Svit stroje a techniku. Politicky to ale byla zvrácená doba, na světových kongresech jsem mnohokrát potkal Tomáše Baťu, museli jsme ale okolo sebe projít bez povšimnutí, hrozily za to obrovské postihy,“ přiznává Podzimek.

Pak však přišel rok 1968 a postupný profesní pád. Komunistům najednou začalo vadit, že Podzimek je starý baťovec. Postupně se z něj stal pouhý řadový pracovník odboru výroby. Vzhledem k tomu, že od roku 1982 už byl v penzijním věku, byl vůbec rád, že mohl ve Svitu zůstat.

Zpátky na výsluní

Revoluční rok 1989 Podzimek s nadšením přivítal. Když pak přijel na svou první návštěvu Zlína Tomáš Baťa junior, dělal mu Podzimek doprovod.

„Vzpomínám si, jak ho celník jako kanadského občana nechtěl pustit přes hraniční přechod v Břeclavi, tam totiž mohli projíždět pouze Češi a Rakušáci. Baťa na toho mládence křičel, že on je přece taky Čech, celník se ale nedal, a tak musel jet Baťa na vedlejší hraniční přechod,“ směje se Podzimek a pokračuje - „…Tomáš byl úžasný. Hned po projevu na náměstí se vydal do továrny, v dílně odstrčil od stroje dělníka a precizně napnul botu, což je jedna z nejnáročnějších obuvnických dovedností a pořád u toho hudroval, že máme špatné stroje, že nám z Kanady pošle lepší…“.

Podzimek začal záhy dělat poradce novému svitovskému řediteli. Později pracoval v jedné z odštěpených svitovských firem, znovu prodával a nakupoval stroje, diktoval ceny, prostě to, co ho vždy bavilo a co uměl. Bankrot a krach Svitu ho těžce zasáhli: Bral to velmi osobně.

Hlavně to euro

V současnosti Podzimek pracuje pro jednu německou firmu. Pomáhá jí vyvíjet a prodávat ortopedické výrobky. Ve svých 86 letech pracuje osm až deset hodin denně a je spokojený. Pilně se zajímá o vše, co se v naší zemi děje. Každé ráno zahajuje důkladnou četbou denního tisku.

„Musím říct, že mě už unavují ty zcela zbytečné politické půtky. Kdyby raději politici řešili praktické problémy lidí a podnikatelů. Nejvíc mě rozčiluje to neustálé odkládání přijetí eura, pro mé německé partnery je naše váhání zcela nepochopitelné, jako kdyby u nás nebyli žádní opravdoví ekonomové, kteří věci rozumějí,“ rozčiluje se Podzimek.

Energický a neustále dobře naladěný muž se považuje za bezbřehého optimistu. Zcela symbolicky celý život razí heslo TŘI PÉ - Pilná práce prospívá. Při pohledu na jeho pracovní nasazení nezbývá než souhlasit…

Robert Heč