Červené krychle baťovských domků svítí v zeleni. Nahé děti běhají v zahradách, oddělených jen betonovým chodníčkem. Jistě nejsou samí hodní Fridolínové ve Zlíně, ale je krásné, že mezi domky není ani jeden plot. Otvírá se třetí den po pádu Tomáše Bati, jemuž nikdo neřekne jinak než Pan šéf.

Jedna z dělnic, která osm let pracovala v Baťově továrně, se novináři svěřila se svými obavami. „Bude to tu čím dál horší,“ říká. „Nemusí to být nejhorší, ale takové jako za Pana šéfa to už nebude nikdy. Protože kdo by se obětoval pro práci tak jako on?“ dodala s pláčem na krajíčku. Na její slova si Kocourek vzpomněl, když ještě téhož dne četl Baťovu závěť. „První podmínkou prospívání našeho závodu jest, abyste se nedomnívali, že závod je jen váš… V rozvoji závodu jsme spatřovali rozvoj a blahobyt celého kraje… Byla to touha tvořit, poskytnout stále většímu počtu lidí účast na výhodách, které náš závod jak zaměstnancům, tak zákazníkům poskytoval. Pokud budete této veliké ideji sloužit, potud budete ve shodě se zákony přírodními a lidskými. Jakmile ale budete každý pamatovat na sebe, stanete se zbytečnými a padnete neodvratně,“ psal Baťa.

Zuby se mají trhat s bolestí

Žurnalista při tvorbě své reportáže zavítal i do Baťovy nemocnice. Napsal o ní: Poslední tři dny je nemocnice středem Zlína, protože tam, v pavilonu pitevním, leží v rakvi jeho srdce, leží tělo Tomáše Bati.

V hlavní budově, kde byly i operační sály, navštívil nejmladší oddělení nemocnice - zubolékařské. Jeho šéfem tehdy byl František Bartoš. „Jednou bylo Baťovi třeba vytrhnout zub. Ptal se, neškodí-li injekce. Když je přirozené, aby něco bolelo, je přece správné, když to bolí. Řekl jsem mu, že injekce může mít škodlivé následky asi tak u tří procent lidí. Chvíli přemýšlí a pak povídá: To já bych mohl patřit do těch tří procent a nemohu si dovolit, abych byl třeba oteklý. Vytrhněte mi ho bez injekce.“ Stomatolog mu zub vytáhl ve dvou vteřinách. „Vidíte, řekl mi, bylo to dřív, než by řekl vepř. Když jsme ho prosili, aby nám napsal něco do knihy pacientů, napsal tam: Zuby se mají trhat s bolestí. Tomáš Baťa,“ řekl.

Smrt nastala u obou současně

K havarovanému letadlu, v němž Baťa zahynul, se dostal jeho lékař, primář a ředitel nemocnice Albert asi čtyřicet minut po katastrofě. „Měl jsem bezprostřední dojem velké devastace. Smrt musela nastat u Bati i u pilota současně, u šéfa zlomením prvních dvou krčních obratlů a prodloužené míchy,“ řekl.

Pověsti rozšířené novinami o tom, že Baťa měl jen nepatrnou ranku na rtu, byly podle něj nepravdivé. „Pan šéf měl zlomené ruce, nohy, i srdce měl probodené žebrem,“ řekl Albert.

Primář zavedl novináře i do pavilonu, kde se nacházela chlazená místnost se dvěma rakvemi. V jedné ležel mohutný pilot Brouček, o něco dál Tomáš Baťa. Kocourek ve své reportáži napsal: Zavřené oči, rty, na prsou sepjaté ruce, tak tu odpočívá po celoživotním spěchu.

Pilot se ztratil v mlze

Hodiny v třímotorovém letadle Junkers naposledy zaznamenaly čas za čtyři minuty šest hodin. Výškoměr ukazoval 340, rychloměr 125 kilometrů v hodině. Podle závěrů vyšetřovací komise pilot ztratil orientaci v mlze a velikou rychlostí naletěl přímo do země. Město dobrých bot, jak Kocourek Zlín označuje, prý připravilo svému stvořiteli velkorysý pohřeb. Nechybělo rozloučení tovární sirény se šéfem, když naposledy opouštěl tovární bránu.

Vše ostatní bylo podle reportéra staromódně a nemožně natahováno: řeči, cesta, průvod, úmorné zpěvy a hudba. „Pohřeb trval od půl třetí do půl deváté večer. Smrt je pro nejbližší dost velká rána, ale musila být ještě nastavována přežilým ceremoniálem, vláčením pozůstalých a sedmikilometrovou křížovou cestou na Lesní hřbitov?“ ptal se novinář. Stejný názor měli i lidé, kteří se s podnikatelem přišli rozloučit. „Je to první věc, kterou dělají bez Bati, a už je to vidět,“ citoval Kocourek rozhořčeného starého lesníka.