Když se společně s ní a dalšími desítkami doručovatelek úderem osmé hodiny ranní vydávám na obchůzku, vítá mě usměvavá a příjemná mladá slečna s obrovským batohem na zádech slovy: „Vy si umíte vybrat den. Včera takové pařáky, dneska to bude pohoda,“ poukázala na poměrně příjemné počasí.

Je lehce pod mrakem, slunce nepálí. „Snad nezačne pršet,“ pousmála se. Mně ale do smíchu v ten moment moc nebylo. Zatímco míříme na Letnou, s nadějí se ptám, jestli pro případ špatného počasí mají doručovatelky nějaké úlevy.

„Kdepak. Ať padají kroupy, nebo jsou tropy, ať jsou mrazy jako na Sibiři, či sněhová vánice – pošťačka vždy musí do terénu,“ povzdechla si. Po pár minutách jsme na místě. Obklopeni červenými baťovskými domky. Já se ztrácím už při pohledu kolem. „Víte, mám za ty 3 roky, co jsem v tomto rajonu, už svůj systém,“ vysvětluje mi.

Zkušeně přebíhá mezi domky

A už vhazuje zásilky do první schránky. Postávám opodál. A pak to začne. Hančino tempo prostě nestíhám. Přebíhá naučeně mezi domky, od schránky ke schránce a mně nezbývá než se posunovat podél hlavní cesty, kterou přebíhá ze strany na stranu snad každé dvě minuty.

„Za ty roky už to mám naučené, ale záskok nebo nováček by se tady ztratil nebo jen těžko orientoval,“ pozastavila se na chvíli u mne. Upozornila mne, že velké komplikace by neznalý člověk měl především kvůli nedávnému přečíslování baťovských domků. „Je to nepříjemné, ale já se orientuji, protože už vím, kde kdo bydlí,“ poznamenala.

S lidmi na Letné se často zná osobně a převažují velmi dobré vztahy. Někteří ji už vyhlížejí. Paní na penzi sedí před domkem na schodech a už z dálky volá: „Haničko, tak co mi dneska nesete?“ Doručovatelka k ní přichází, příjemně se pousměje. „Dneska jenom leták, babi,“ a podává jí propagační materiál. Babička pohlédne a zasměje se: „Jéje, a na co by mi byly v mým věku masáže?“ Listonoška se usměje: „Tak musíte někomu říct, ať vám hodně píše, ráda vám to přinesu.“

Jsme asi v polovině roznášky, která trvá přibližně čtyři až pět hodin. „Je to jak kdy. Když jsou letáky, tak to samozřejmě vezme víc času,“ vysvětluje mi cestou k dalším domkům.

K zuřivým psům ani za nic

U jednoho za plotem zlověstně vrčí pes. Já se držím raději opodál. Hanka však musí ke schránce. „V okrsku mám dva domy, u kterých bych se kvůli zuřivým psům za plot nevydala ani za nic. Lidé by je měli zavírat doma,“ povzdechla si. I přes fyzickou náročnost svou práci miluje.

„Za přepážku bych nikdy nešla. Ty holky tam musejí sedět celou dobu,“ vysvětlila s tím, že takto je alespoň na čerstvém vzduchu. Po návratu na poštu, když zvládne rychle obchůzku a následné vyúčtování, může skončit dříve. „To holky na přepážce nemohou,“ dodala.

Je to k nevíře, ale po skončení náročné obchůzky Hančiny aktivity nekončí. „Nesmím si prostě po práci sednout. To už bych se nehla. Tak chodím s kolegyní plavat,“ pousmála se. Po 4,5 hodiny se loučíme před poštou – podání rukou: „Smekám před vámi a obdivuji vás!“ říkám na rozloučenou. Moje čelo lehce orosené, nohy bolavé. Já bych lehl, ji čeká další část práce. Papírování.