Paní Stehlíková žije od roku 1964 v domě Drofa, který byl postaven jako experimentální obytný dům s prvky kolektivního bydlení. Není bez zajímavosti, že v týmu architekta Drofy, jehož jméno tento dům nese, paní Stehlíková léta pracovala.

„Její cenné zkušenosti a rady dokonce uplatnil pracovní tým, který před nedávnem na Drofě restauroval vzorový reminiscenční byt,“ připomněl mluvčí zlínské radnice Tomáš Melzer.

Drahomíra Stehlíková i přes svůj požehnaný věk stále sleduje společenské dění a je velmi samostatná. S pomocí služeb a svých blízkých žije sama v prostředí svého původního bytu a má energie na rozdávání.

„Ráda žiju a je mně dobře na světě. A i když jsem stará, tak se člověk musí donutit, aby tělo pracovalo. Spoustu věcí si obstarám ještě sama. Mám dvě organizace, které se o mne stoprocentně starají - „včelička“ a charita.

Chodí sem veselí a usměvaví a já jsem šťastná, že si s nimi pokecám. Říkají mi nabíječka, protože já jim ještě dodám elán do života,“ uvedla se smíchem pozitivně smýšlející jubilantka, která se narodila čtyři roky po skončení první světové války ve Vyškově. „Pan prezident i s paní u nás studovali,“ neopomněla zmínit oslavenkyně při řeči o rodném městě.

Nedám na Batě dopustit

Osud ji jako spoustu mladých za první republiky zavál do Zlína.

„Tady se coby Mladá žena v Baťově škole práce v propojeném „trojúhelníku“ internát, škola a fabrika, začala připravovat na budoucí pracovní uplatnění a životní směřování,“ dodal Melzer.

„Vzpomínám, jak jsem přišla v 15 letech z Vyškova do Zlína. Měla jsem dojem, že jsem přišla do Ameriky, tady všude plno světel… Já jsem stará Baťovka. Nedám na Batě dopustit. Dělala jsem u kruhu, vím, co je práce a dřina, dnes to mladí neznají,“ vzpomněla Stehlíková, která později pracovala coby rozpočtářka v projektové organizaci.

„Ráda vzpomínám na svoji práci v Centroprojektu, kde jsem dělala 26 let. Stále počítám, já bych vám i dnes vypočítala, kolik váš domeček bude stát (smích). I když nečtu, protože špatně vidím, celý den přemýšlím. Můj mozek jede až do večera,“ dodala.

Kromě práce ráda vzpomíná na období, kdy s manželem, se kterým se seznámila také u Baťů, žili spokojeným rodinným životem. Těšili se ze dvou synů a provozovali vysokohorskou turistiku. Dnes je její rodina širší, a ona nedá dopustit na pět vnuků, 11 pravnuků a dokonce se už raduje ze dvou prapravnoučat.

Bombardování Zlína

I přes svůj pozitivní přístup k žití Drahomíra Stehlíková ze vzpomínek nevytěsnila špatné události, které ji zasáhly do života. Z mysli nedostala bombardování Zlína, při němž byla schovaná v krytu pod lesem na Letné nebo zásah měnové reformy v roce 1953.

„Nikdy jsem nezapomněla komunistům, že mne okradli o moje úspory,“ řekla.

Těžké chvíle zažila i v osobním životě, to, když jí onemocněl a zemřel šestapadesátiletý syn a také manžel. Navzdory osudu si krásu života denně vychutnává a poselství dlouhověké ženy mladším generacím zní jasně.

„Všechno se zdražuje - to také nadávám, ale stále se bude zdražovat. Ty pohromy ve světě – ty budou také pořád, přesto si ale žijeme takový pěkný život. Važte si zdraví a života, peníze nejsou všechno, peníze budou. A když nebudou, vystačíte si bez peněz,“ uzavřela oslavenkyně.