Před 20 lety sedl "na lep" legendární Míša z Brodské

„Údolí v Brodské jsme uzavřeli. Nastražili klec, několikačlenný tým byl schovaný na seníku naproti louky s pastí. Medvěd občas prošel kolem a pak se odšoural pryč. Jednou jsem chlapům vezl na kole zásoby jídla. Tenkrát bylo po dešti. Jenže medvědi, když je po dešti, nechodí po mokré trávě. Šmároval si to po asfaltce. A já jsem po ní jel zvolna také. Medvěd vpravo, já vpravo. Říkal jsem si, že se pěkně mineme. Ale on mě zbystřil a skočil. Začal jsem brzdit. Sto třiceti kilová tříletá šelma mě jenom šmrncla přes přední kolo a začala prchat.“

Tak líčí jedno z posledních setkání s nejslavnějším valašským medvědem ochránce přírody Milan Orálek. Přesně před dvaceti lety byl po dobu šesti týdnů společně se zástupci CHKO, ČSOP či ústavu obratlovců členem týmu, kterému velel přírodovědec Ludvík Kunc. Úkol zněl jasně - odchytit medvěda, který na Valašsku od května 2000 působil nemalé škody.

„Medvědi dobře četli sbírku zákonů v onom roce. Sotva prezident Havel podepsal zákon o náhradě škod tak do čtrnácti dnů tady přišel Míša z Brodské a začal tu páchat škody,“ usmívá se ochránce přírody a připomíná jméno, které tehdy huňáč dostal podle místa, kde se po měsíci a půl nachytal na sladký med, pro který vlezl do klece.

Táborníci naučili roboty zatáčet, mluvit a dokonce se i mračit

Podle Orálka to ale nebylo vůbec jednoduché.

„Vybrali jsme to nejlepší místo pro umístění klecí, v údolí Brodské u Nového Hrozenkova. Tam se medvěd často vracel, chodil na med. Klece nám půjčila ostravská zoo, dali jsme tam jednu nástražnou a připravili druhou transportní. Líčili jsme do ní med, dokonce živou kozu, králíky a kdeco,“ popisuje.

„Taky jsme pokládali pachové stopy. Získal jsem od místních řeznických firem dvě stě kilo masa, které jsme nechali na slunku. Už po dvou dnech se na rozkládajícím mase vytvořila deseticentimetrová vrstva červů. Dali jsme maso do pytlů a vláčeli od klece všemi směry několik kilometrů na všechny strany,“ vzpomíná přírodovědec.

Už to chtěli vzdát, ale nakonec chlupáče chytli.

„Dojeli jsme s náklaďákem, prskavkama jsme Míšu zahnali z jedné klece do druhé a já jsem ho pak naložil do dodávky a vezl do zoo parku do Chomutova, protože žádná jiná zoo ho nechtěla,“ dodává.

Cestu s neobvyklým pasažérem doplňuje kuriózní historkou.

„On pár dní nejedl. Tak jsem u Prahy zastavil u Mc Donaldu, přímo před okýnkem a řekl, že chci něco pro medvěda. Hleděli na mě jak na blázna. Ukázal jsem jim na auto, že ho tam mám. Dali mi plný kyblík hamburgerů. Ale Míša nad tím ofrňoval nos a masa se ani nedotkl. Asi poznal, co je v tom za dobroty. Zato makovou buchtu sežral celou,“ usmívá se.

Do chomutovského zooparku dojeli v noci.

„Prohlédl jsem si tu klec, kam ho dali. Byla tam taková houpačka na řetězech. Míša byl chytrý, vylezl po nich, proboural se střechou a utekl. Pracovníci zooparku zavolali městskou policii a strážníci po něm stříleli z pistole a šestkrát ho zasáhli. Medvěd přelezl přes zeď a schoval se v remízku blízko obytné zóny. Zástupci ředitele zoo nezbylo, než ho zastřelit, protože byl raněný a báli se, že vnikne na sídliště a někomu něco udělá,“ vysvětluje Orálek.

S celou historkou kolem lovu Míši z Brodské souvisí jedna velká kuriozita.

„Ve valašskomeziříčském muzeu je lebka posledního medvěda zastřeleného legálně na území českých zemí. V roce 1875 trefil nějaký lovec z Litovle medvěda u Malé Bystřice. A my jsme sto pětadvacet let po tom učinili další legální lov,“ říká s úsměvem Milan Orálek.

Nejslavnější valašský medvěd nebyl podle odborníků přirozeně plachý. Podle analýzy chování mu pravděpodobně někdo na Slovensku zastřelil matku a jako medvídě si ho vzal domů, což je obojí nezákonné. Krmil ho králíky a drůbeží, šelma si na to zvykla, nebála se ohně, světla ani lidí. Pak si s medvědem „chovatel“ nevěděl rady a vypustil ho do přírody.

Valaška má na semaforu„bílou“. Fanoušky budou hlídat počítadla

Míša z Brodské měl na svědomí sedmadvacet ovcí, tele, stovky králíků a několik včelínů. Za 71 dní stihl napáchat škody na hospodářských zvířatech za 200 tisíc korun.

Kolem jeho činů byla nebývalá také mediální odezva. V té době nejrozšířenější krajský list otiskl o huňáčovi 42 článků a Česká televize natočila 28 reportáží, což je možná největší série v historii ČT k jednomu tématu v tak krátkém čase.

Jeho preparát získalo Muzeum regionu Valašsko a dnes je k vidění ve třetím patře věže na zámku Vsetín v nově zrekonstruované expozici Příroda hrou.