Naprosto stejný obrázek je k vidění i 27. ledna. Jen cestující jsou především z Brumova a okolí. Drtivá většina cestujících našla na konci své cesty smrt. Hodně z nich má v úmrtním listu napsáno datum 1. února. Právě dnes je den památky obětem holocaustu. Stovky tragických osudů mají své kořeny i zde na Zlínsku.

„Židovská komunita dostávala výzvu k transportu prostřednictvím židovské samosprávy. Ta předávala lidem informace, kde a kdy se mají shromáždit, co si mohou vzít s sebou. Šlo se podle seznamů, které dodala okupační správa. Židovská samospráva neměla moc možností, jak lidem pomoci," říká zlínský historik Marcel Sladkowski.

Za neuposlechnutí hrozila bez pardonu smrt. V roce 1943 už si nacisté na ochránce českého národa dávno nehráli.

Podle Sladkowského se o existenci Terezína vědělo, podle oficiální propagandy však šlo o město, které Vůdce židům věnoval a oni si tam mohou žít dle svého.

Přímo ze Zlína bylo deportováno asi kolem sta osob. Z nedalekých Vizovic to pak bylo na čtyři desítky lidí.

Deportační středisko bylo v Uherském Brodě, kde bylo židovské obyvatelstvo zastoupeno ve velkém počtu. Ve městě fungovalo také židovské gheto. Při deportacích se zde uchylovalo stále více lidí, a tak počet obyvatel gheta stoupl až na téměř tři tisíce lidí.

„Uherský Brod byl na dráze, v centru regionu, ze kterého Němci židy deportovali. Ve městě také byla velmi silná komunita, kterou tak měly úřady už na místě. V podstatě šlo o logistiku," vysvětlil David Valůšek, ředitel Státního okresního archivu Zlín.

Jako shromaždiště byla určena budova brodského gymnázia. Svědectvím tehdejších událostí je jen několik fotografií.

Odchod deportovaných Židů na uherskobrodské vlakové nádraží odkud byli transportováni do terezínského ghetta, foto Vilibald Růžička 27. 1. 1943

Odchod deportovaných Židů na uherskobrodské vlakové nádraží odkud byli transportováni do terezínského ghetta, foto Vilibald Růžička 27. 1. 1943

Autor: archiv Muzea J. A. Komenského v Uh. Brodě

Židé přivážejí svá zavazadla k budově reálného gymnázia, kde bylo provedeno poslední třídění jejich osobních věcí, foto Vilibald Růžička 27. 1. 1943

Židé přivážejí svá zavazadla k budově reálného gymnázia, kde bylo provedeno poslední třídění jejich osobních věcí, foto Vilibald Růžička 27. 1. 1943 

Autor: archiv Muzea J. A. Komenského v Uh. Brodě

„Tyto snímky jsou dílem Vilibalda Růžičky, uherskobrodského učitele, který je pořídil tajně a s nasazením vlastního života z podkroví protějšího domu," upřesnila Elen Sladká, mluvčí uherskobrodské radnice.

Velká tragédie se však ve Zlíně odehrála už v roce 1939. Židovský zubař Desidere Ornstein pod dojmem zoufalé situace sáhl k radikálnímu řešení. Ve svém domě v Lipové ulici podřezal své děti břitvou. Manželka se sice zachránila útěkem, krutému osudu však neunikla. Po letech zemřela v některém z koncentračních táborů. Sám Ornstein po svém hrůzném činu spáchal sebevraždu skokem z desátého patra Interhotelu Moskva. 

David Valůšek, ředitel okresního archivu, v rozhovoru pro Deník:

Zmapoval jsem tragický osud

Luhačovice /ROZHOVOR/ Holocaust a rasové perzekuce druhé světové války má většina lidí spojené s pronásledováním židovského obyvatelstva. Nacistické úřady však potíraly i další menšiny. Kromě židů se na listině nepohodlných skupin objevili také Romové nebo homosexuálové. Početně významná romská komunita žila před druhou světovou válkou také na předměstí lázeňských Luhačovic.

Díky úřednímu šlendriánu se dodnes podařilo zachovat řadu jejich osobních dokumentů. Ty jsou uloženy ve Státním okresním archivu Zlín na Klečůvce. David Valůšek, ředitel okresního archivu, zmapoval životní osud jednoho z luhačovických Romů Jaroslava Heráka.

Proč jste zmapoval osud jen jednoho konkrétního člověka a jaké zajímavé etapy jeho života jste zaznamenal?

Osudu romské osady v Luhačovicích se věnoval ve své práci již historik Ctibor Nečas. Popsal historii osady od postavení prvních primitivních příbytků až po její konečnou likvidaci po nuceném transportu do cikánského tábora v Osvětimi II Březince. Nebylo by smysluplné opakovat již vyřčené, proto jsem se zaměřil na jeden konkrétní osud. Osud s tragickým koncem. Životní dráhu Jaroslava Heráka jsem sledoval od data narození v roce 1915 přes naložení do transportu v březnu 1943 až do tragického konce, kdy byl v únoru 1944 zastřelen při pokusu o útěk.

Takže se se svým osudem nesmířil a pokusil se z obávaného koncentračního tábora uprchnout?

Ano, a to dokonce dvakrát. První pokus uskutečnil v listopadu 1943. Byl však chycen a uvězněn v pověstném a obávaném bunkru. Patřil však mezi jedny z prvních vězňů, kteří nebyli za pokus o útěk ihned popraveni. Po propuštění z bunkru byl přeřazen do trestního oddílu v Březince. Zde panovaly daleko krutější podmínky. Vězňům byl radikálně snížen příděl jídla a pracovali v ještě obtížnějších podmínkách než dosud. Nezdolná touha po svobodě přiměla Jaroslava Heráka, aby se spolu s Janem a Františkem Danielovými znovu pokusili o nemožné.

A tento pokus tedy už skončil tragicky. Ví se, jakým způsobem se pokusili uprchnout?

Prvního února 1944 se pokusili proplížit kanalizací ven z tábora. Ani podruhé se však Jaroslavu Herákovi nepodařilo uniknout osudu. Podle oficiální zprávy byl zastřelen na útěku. Podle vzpomínek spoluvězně Irena Heráka byl pověšen pro výstrahu. Iren Herák byl jedním ze tří luhačovických Romů, kterým se podařilo vrátit domů.

Jak to, že se podařilo zachovat tolik osobních a jiných dokladů, díky kterým bylo možné tyto osudy zmapovat? Mluvil jste dokonce o zachovaných vlastnických listech či pojistných smlouvách.

Běžný tehdejší postup byl takový, že se po deportaci zaslaly veškeré doklady kriminálnímu oddělení policejního ředitelství v Brně. Za neznámých okolností však zůstaly dokumenty v bezpečnostní agendě města. Dnes jsou uloženy v našem archivu.

Vraťme se ještě k deportacím. Protektorátní úřady zřídily pro Romy romské tábory. Známý je ten v Letech u Písku, další byl v Hodoníně u Kunštátu. Jak to, že neskončili luhačovičtí Romové zde, ale byli zavlečeni až o rok později do Osvětimi?

První soupisy byly hodně nepřesné. Nebylo jednoduché Romy podchytit. V romských táborech skončili všichni nepracující Romové. Tyto tábory vznikly 1. srpna 1942. Ačkoli luhačovičtí Romové neměli stálé zaměstnání a pracovali převážně sezonním způsobem, nikdo z nich do těchto táborů poslán nebyl. Už v průběhu roku vydávaly úřady takzvané cikánské legitimace. Zajímavostí je také skutečnost, že pro získání tohoto dokladu nebyla ani tak důležitá rasa jako způsob chování. Tyto doklady totiž dostávali i neromové, kteří však žili „cikánským způsobem života", jak to nazývaly tehdejší úřady.

Kolika lidem z luhačovické komunity se podařilo válku a potažmo holocaust přežít?

Do koncentračního tábora bylo deportováno 68 luhačovických Romů. Vrátili se pouze 3. Z 11 deportovaných členů rodiny Jaroslava Heráka nepřežil nikdo, včetně jeho tříletého syna.

Holocaust to není jen likvidace židů Nacistická správa se neblaze podílela také na likvidaci Romů. Například jen z Luhačovic jich bylo deportováno 68. Vrátili se pouze tři. Díky náhodě se podařilo zachovat jejich osobní dokumenty. V okresním archivu se tak můžete seznámit například s osudem Jaroslava Heráka. Ten se dokonce pokusil z Osvětimi dvakrát uprchnout. Podle oficiálních záznamů byl zastřelen. Očitá svědectví však tvrdí něco jiného. „Tak jich dovédli. Kolíky měli tu (ukazuje na ústa), tady uvázané drátem, aby nepromluvili slova, obá dvá… A už hlásili po německy aj po česky, jak utěkali a kde jich chytli. A teď byla tam šibenica, na takovém placu. Pověsili jich na to a my sme sa moseli dívat, abysme dostali strach, abysme neutékli, aby sa to neopakovalo," zachovaly se vzpomínky přeživšího Irena Heráka. (fab)

Malý hřbitov, který je smutnou připomínkou velké tragédie

Malý, zapomenutý, přesto spojený s osudy, při kterých mrazí. Řeč je o židovském hřbitově na Lesním hřbitově ve Zlíně. Ten vznikl na popud místní židovské komunity, která se ve Zlíně rozrůstala společně s rozmachem Baťova obuvnického impéria. První dva pohřby se zde konaly v roce 1936. Do vzniku protektorátu v roce 1939 tu bylo vypraveno asi jen deset pohřbů.

Malý židovský hřbitov ve Zlíně

„Židé ze Zlínska i po roce 1935 většinou upřednostňovali pohřebiště v okolních městech, kde byly uloženy ostatky jejich blízkých, a tak se zlínský hřbitov dostával do povědomí jen pozvolna," zapátral v historii zlínského hřbitova Milan Macura, ředitel společnosti Pohřebnictví Zlín.

Vlivem válečných událostí a naprostým rozvrácením místních židovských komunit za holocaustu se po válce uskutečnilo jen několik pohřbů. Dnes tak není na celé ploše hřbitova ani deset náhrobků.

Během války nedošlo dokonce ani ke zničení hřbitova, jak tomu bylo v okolních městech. Například v Uherském Brodě nacisté místní starý židovský hřbitov zcela zdevastovali. Tomuto osudu zlínský hřbitov unikl.

„Možná je to právě tím, jak byl malý, patrně se o něm protektorátní úřady nedozvěděly," dedukuje Milan Macura.

Ostatně neznámý byl zlínský hřbitov ještě před třemi lety. Podle přání židovské obce tam nesměli vstoupit dokonce ani pracovníci údržby Lesního hřbitova. Náhrobky se tak pomalu ztrácely v záplavě tlejícího listí a plevele. Vše změnila návštěva rabína Karla Sidona ve Zlínském kraji.

„Jen jsme se zmínili, že tu máme také hřbitov, ale že o něj nikdo nepečuje a my ani nemůžeme. Karel Sidon zvedl telefon a za dva dny nám přišlo poštou povolení," popsal kuriózní historku ředitel Pohřebnictví Zlín.

Na zlínský židovský hřbitov i občas někdo zavítá. I když tam proběhl poslední pohřeb v padesátých letech, jsou na některých hrobech svíce a květiny.

Prokazatelně sem někdo chodí

„Sami židé však dávají na hroby kamínky. Ty tu však také jsou a mění se. Prokazatelně tu tedy někdo chodí," poznamenal Milan Macura.

Kromě předválečných hrobů, případně hrobů z padesátých let je tu umístěna také pamětní deska. Jedná se o vzpomínku na rodinu umučenou v Osvětimi.

Oko návštěvníka však upoutá mechem pokrytý pískovcový náhrobek. Jméno je špatně čitelné, ale přesto patrné Desider Ornstein. Jméno patří zlínskému lékaři, kterého někteří historici považují za jednu z prvních obětí holocaustu. Zoufalý lékař si totiž v neblahé předtuše sáhl na život. Než však ukončil svou životní pouť skokem z desátého patra hotelu Společenský dům, dnes Interhotel Moskva, stihl zbavit života i své dvě malé děti. Jeho manželka sice krvavému běsnění unikla, krutému osudu však nikoli. O život přišla v jednom z polských koncentračních táborů.

Hrob lékaře Desedere Ornsteina – židovský hřbitov Zlín