Více než hodinu před polednem přicházím do recepce budovy Hvězdy – občanského sdružení ve Zlíně, kde se mimo jiné nachází středisko Dům služeb seniorům. Na pokyn tamního pracovníka mířím do zadaného patra, kde se potkávám s vedoucí zařízení a také s šéfkou tamních pracovníků v sociálních službách.

Dozvídám se, co mě čeká. Pomůžu s polohováním klientů, vydáváním obědů a vyzkouším si také nácvik chůze s klienty za pomoci chodítka.

O pár minut později si vyhrnuji rukávy a pouštím se do práce. V jednom z pokojů se na mě pracovnice v sociálních službách Vlasta Kotyzová obrací, abych jí pomohla s polohováním. „Já?"optám se trošku hloupě, protože jsem se ještě nerozkoukala, ale s chutí se hrnu do práce.

Je zapotřebí klienta posunout na lůžku o něco výše a upravit postel. Blíží se totiž doba oběda, tak mám zajistit, aby na něj lidé trávící většinu času v posteli byli připraveni.

„Chytněte tu podložku pod polštářem za jednu stranu, já ji chytnu za druhou a táhneme nahoru," radí mi Vlasta Kotyzová. Chytám tedy polštář, ale jsem upozorněna, že posunuji jinou věc. Omlouvám se, chopím do rukou tu správnou a obě s podložkou posunujeme klienta výše.

Není to však jednoduchá záležitost. Než jej společně posuneme a upravíme výšku postele pro horní část těla, jsem zpocená takřka po celém těle, snad to bylo i nervozitou. Obávala jsem se totiž, že nemám dostatek síly na posunutí klienta. Nakonec to jde a já jsem spokojená.

Jednou z dalších mých pracovních zastávek je pokoj manželů Ziglerových. Dozvídám se od nich, že v domově pobývají už čtvrtým rokem.

„Vždycky mě tady uzdravili. Poprvé jsem byla v kómatu v nemocnici a sem jsem se šla uzdravit. Potom za mnou přišel manžel, a tak tu žijeme spolu," svěřuje se mi Ludmila Ziglerová. S manželem Josefem jsou v zařízení spokojeni.

„Když to nebude horší, tak jsem spokojený. Dneska je všechno dražší, divíte se tomu? Možná si to nezasloužím, ale je hrozně miloučké, když za námi někdo večer přijde, než usneme, a stará se o nás," říká klient Josef.

Manželé mají pět vnuků a pět pravnoučat. Ti je navštěvují a prý je to to nejkrásnější, co nyní zažívají. „Tam je máme všechny vystavené," směruje mě klientka ke stolku. Má už slzy v očích a i mě to dojímá.

Doba oběda se však nezadržitelně blíží, a poté co ještě několik obyvatel upravíme na lůžku, můžeme roznášet oběd těm, co nechodí do jídelny. K obědu je frankfurtská polévka, holandský smažený řízek, bramborová kaše a broskvový kompot.

I já dostávám do rukou tác s připravenými talířky a miskou, chystám se jít oběd naservírovat klientce Jarmile Šmigurové.

„Nejdříve zaklepejte a pak vejděte," říká mi jeden z pracovníků domova a já se můžu jen smát. Ruce mám totiž plné, což také říkám. „Však máte ještě jiné končetiny, třeba nohy," směje se pracovník. A já se směju s ním při představě, že místo zaklepání budu kopat do dveří.

Naštěstí ale za mě zaklepali. Usměvavá klientka na mě už čeká a vítá mě. Vypráví mi přitom, že v domově pobývá teprve necelý rok, je ale velmi spokojená. Personál je podle ní fantastický, snaží se jim všemožně pomoci.

„Dneska je bramborová kaše, tu mám moc ráda, těším se hrozně na ten oběd. Mám totiž protézu, takže kaše mi vyhovuje," říká mi klientka a já ji připravuji stolek k jídlu.

Mám možnost také si vyzkoušet pomoc s příjmem potravy jednomu pánovi. Moc mi to ale nejde. Namísto tuhé stravy má bramborovou kaši rozmixovanou s holandským řízkem, což mi připomínalo polévku.

Lžičku s pokrmem pánovi zpočátku vkládám do úst neobratně, jídlo mu teče z koutků. Na radu sociální pracovnice proto obcházím postel a krmím jej z druhé strany. A to už jde lépe, lžičkou obratně nabírám kaši a vkládám do úst bez problémů. Pán je očividně jedlík a s vydatnou porcí jsme si poradili hravě a rychle. Na závěr se pak optám, zda mu stačilo, nebo by chtěl ještě přidat. Už nechce.

Po obědě pomáhám se sklízením nádobí, bereme s pracovnicí v sociálních službách patro po patře, vcházíme do pokojů, kde jsme předtím byli s roznosem oběda, sbírám talířky, misky, příbory. Vše dávám do připravených nádob, ukládám na vozík, seškrabuji zbytky z talířů. Pracovnice Domu služeb seniorům se usmívá, baví mě to totiž snad až moc.

Po obědě míříme do jednoho z pokojů, kde na nás čeká už sympatická klientka, se kterou budeme chodit za pomoci chodítka. Paní pomáháme vstát, ona se chytne zařízení a pomaličku se vydáváme na procházku na chodbu, kde procházíme z jedné strany na druhou, poté zpátky do pokoje.

Paní je moc milá, děkuje mi a pro mě je těžké se s ní rozloučit. Připomíná mi mou zesnulou babičku. Držíme se za ruce a mně je smutno. Jsem ale přesvědčena, že se za ní určitě stavím co nejdříve na návštěvu.

Několik hodin ve Hvězdě uběhlo příliš rychle. Vyzkoušela jsem si práci v sociálních službách a jsem za to moc ráda. Práce mě bavila.

Děkuji tamním pracovníkům za to, že mi umožnili tam s nimi pobýt a doufám, že jsem jim jejich zaměstnání nekomplikovala. Každopádně se do budoucna této práci nebráním. Je to sice dřina, ale záslužná.

Život v domově se zvláštním režimem:

Cílovou skupinou v Domově se zvláštním režimem Hvězda – občanské sdružení jsou lidé s chronickým duševním onemocněním, lidé trpící Alzheimerovou chorobou a jinými typy demencí. I když to není povinnost ze zákona, v zařízení působí také zdravotní sestry.

Vedení považuje za nutné a logické, aby na každé službě byla minimálně jedna zdravotní sestra, která provádí odborné zdravotní úkony a po stránce zdravotní pečuje o klienty. Domov tak zajišťuje zdravotní péči svým klientům 24 hodin denně. Středisko je plně obsazeno, počet klientů je 50. Nejmladší obyvatel má 28 let, nejstarší 96 let.

Zvláštností domova je, že klienti si do svého apartmánu mohou vzít své domácí mazlíčky – kočky, pejsky či králíky. Apartmány jsou prostorné a soužití se zvířátkem nijak nenarušuje komfort bydlení klienta.