Příběhy lidí, kteří přišli o své dítě. Pomohli si různým způsobem

Redakce 4. 4. 2012

Region - Říká se, že přežít své vlastní dítě je snad to nejhorší, co může rodiče potkat. Lidé, kterým se to stalo, jsou poznamenaní na celý život. Deníku se svěřili, co zažívali po nešťastné události nebo kdo jim byl největší oporou.

Související článek: Myslela že je konec všeho, když se jí se utopil syn.

1. První pocity a jednání po nešťastné události?

2. Největší opora po smrti dítěte?

3. Rada pro ostatní, které postihne stejný osud.

„Neustále jsem hledala odpověď na otázku PROČ“

ILONA syn Ondra, 23 let, autonehoda

1. Prázdnota, obrovská bolest, bezmoc, uzavření se před světem, zoufalství. Neustále jsem hledala odpověď na otázku PROČ.

2. Dcera, manžel a 16 hodin práce denně. Bez těchto dvou bytostí a velkého množství práce bych to nezvládla. Mé srdce a mysl byly na tisíce cárů. Známí se mi vyhýbali, protože nevěděli, jak se mnou komunikovat. V neposlední řadě mi pomohla i Ivetka Coufalíková, se kterou jsem mohla otevřeně hovořit a ventilovat ze sebe tu hrůzu.

3. Nebojte se o tom, co vás trápí, nahlas hovořit. Nic to nezmění, ale vám se alespoň na chvilku uleví. Jsou tady ti andílci s námi a určitě nechtějí, abychom byly smutné. Nás matek, které přežily vlastní dítě, je hodně. Jsem přesvědčená, že společně se kousek po kousku budeme přibližovat realitě. Žijte pro jejich uctění památky, přijměte tuto situaci jako krutou realitu, i to vás posune dál.

„Poradila bych maminkám dětí, aby si jich vážily“

DÁŠA syn Jirka, 26 let, expedice kanyonářů

1. Syn Jirka odjel v dubnu 2009 na zahraniční expedici. Dne 15. dubna odpoledne jsem loupala brambory, manželovi zazvonil telefon. Slyším z vedlejšího pokoje, že s někým mluví a není ve své kůži. Když přišel, tak jsem se ptala, jestli se dohadoval kvůli daním a jestli je to blbé. Něco jsme v té době řešili. Manžel byl ale jako vosková socha a řekl, že je to nejblbější. Jirka že expedici nezvládl. Podívala jsem se nechápavě. Manžel mi musel říct, že Jirka nežije, že Jirka je mrtvý.

Tělo mi najednou zamrzlo na kus ledu. A zoufale jsem řekla, že třeba vypadá jako mrtvý, ale není mrtvý. Že tomu uvěříme, až to budeme mít oficiálně potvrzené. V tu chvíli bylo pro mě to nejdůležitější doloupat brambory. Tonoucí se prý chytají i stébla, já jsem se držela slupek od brambor. V tu chvíli už jsem věděla, že musím volat ministerstvo zahraničí.

2. Chvíli to byl manžel, také kamarádky, práce, někdy čtení knížek o smrti nebo telefon na krizové centrum. Také internetové stránky Dlouhé cesty a rozhovor s poradkyní. Po návratu Jirkových kamarádků z expedice a po pohřbu Jirky to byli také kamarádi Jirky. V něčem mi pomohli lidé z Psychosociálního intervenčního týmu, rodinná tradice, zkušenost se smrtí a její příjímání jako součásti života.

Hodně mi pomáhalo psaní. Pomáhají mi také myšlenky: teď mám v srdci otevřenou krvácející ránu, která se časem zacelí a bude bolet jen při dotyku. Stále se mi vrací myšlenka na chvíli, kdy ho vidím ležet v rakvi. Ale on byl tak klidný, až nadpozemsky. Pomohlo mi i to, že jsem vyzkoušela horolezectví.

3. Raději bych poradila maminkám živých dětí jako prevenci, aby si vážily svých živých dětí a vzaly na vědomí, že to není samozřejmost. Nenakládejte na bedra svých dětí své vlastní touhy a ambice. Pomáhejte jim poznávat a naplňovat jejich touhy a ambice. Znáte filozofii se sklenicí vody? Můžu plakat pro to, co už nebude, nebo můžu být vděčná za to, co všechno bylo.

„Nechtěla jsem žít bez Peti ani minutu“

MONIKA syn Petr, 19 let, autonehoda

1. Naprosté zoufalství. Nemohla jsem tomu uvěřit, klečela jsem na zemi a strašně křičela. Nechtěla jsem bez Peti žít ani minutu. Když přišla policie a přítel šel otevřít, utíkala jsem spolykat prášky. Ale přistihli mě moc brzo. Okamžitě jsem usnula a probudila se až na druhý den. Doktor mi nasadil antidepresiva, takže jsem byla trochu mimo. Brala jsem je měsíc, ale bez nich bych to nezvládla.

2. Největší oporou mi byla rodina i přátelé. Všichni byli skvělí, snažili se, abych nebyla sama ani chvilku, a to mi pomohlo. Moc mi pomohlo i to, že jsem šla dva dny po pohřbu hned do práce, a začlenila se tak hned do běžného života.

3. Dá se to přežít. To mi nejvíc pomohlo, když jsem se setkala s ostatními maminkami na setkání Dlouhé cesty. Dokonce se můžete i smát, užívat si života jinak než předtím, protože ho úplně jinak vnímáte. Až po té tragické události jsem si uvědomila, jak moc jsem byla šťastná a já to nevnímala, brala jsem to jako samozřejmost. Nyní prožívám naplno každou pěknou chvilku, každé setkání s lidmi, které mám ráda, každý pěkný den i krásnou hvězdnou oblohu.

„Byla jsem zvědavá, co se děje po smrti. Četla jsem“

BIBIANA dcera Alžběta, rakovina

1. Přišla úleva, že má jediná dcera netrpí. Že nemá bolesti a její trápení skončilo. Současně ale úzkost, smutek, lítost, pocit beznaděje i izolace od lidí. Po několika měsících jsem začala závidět rodičům jejich děti. Byla jsem také zvědavá, co se děje po smrti. Hledala jsem v literatuře, v různých náboženstvích a také lidi, kteří se zajímají o duchovno a alternativní medicínu.

2. Manžel. Přestože jsme skoro nekomunikovali, cítili jsme vzájemnou přítomnost a podporu v utrpení, které jsme prožívali. Já jsem vyřídila pohřeb a všechny náležitosti okolo úmrtí, ale manžel pak nakupoval a staral o domácnost. Já jsem nechtěla mezi lidi.

Dále také moje nejlepší kamarádka, která mi byla oporou po celou dobu léčby. Dalším bylo sdílení utrpení s člověkem, který má stejný prožitek a pochopí vás ze všech nejvíc. Hodně mě naplňuje setkání a aktivity rodičů z Dlouhé cesty. Také mi hodně pomohlo, když jsem po smrti dcery nastoupila do práce.

3. Nevyhýbejte se lidem, pomůžou vám. Havně ti pozitivní. Vztahy řídí náš život a ty jsou nejdůležitější. Sportujte, tancujte, dělejte procházky, buďte hodně v přírodě a život bude o něco světlejší. Pomoc druhým naplňuje a pomáhá. Jak se budeme cítit, je zkrátka jen na nás.