„Všechny nemocnice nám totiž musí do čtyřiadvaceti hodin oznámit každý případ, kdy pacient sám nedá souhlas k hospitalizaci. My pak máme šibeniční lhůtu šesti dnů na jeho vyřešení,“ uvedl soudce. Za tu dobu podle něj musí být vyslechnut lékař, který přijímal pacienta, a učiněno rozhodnutí, zda byl přijat v souladu se zákonem.

Do nemocnice tak musí jednou či dvakrát týdně jezdit někdo vyslýchat lékaře. „Pokud bychom je vyslýchali přímo na soudě, asi by se k léčení vůbec nedostali,“ myslí si Holcman. Na každý den přitom podle něj připadá v průměru jedno zahájené takzvané detenční řízení. „Většinou se jedná o pacienty v bezvědomí nebo po mrtvici, ale může jít i o opilé či zfetované jedince,“ přiblížil soudce.

Pochopitelné je podle něj vyžadování detenčního řízení u psychiatrických léčeben, kam lidé často dobrovolně nechtějí. „U běžných nemocnic, jako je zlínská Baťova, jde při aplikaci poměrně tvrdého zákona o zbytečné úředničení,“ míní Holcman. Všichni pacienti podle něj totiž zatím souhlas dali zpětně, pokud se z vážného stavu probrali. „Nikdo se tu za asi desetiletou platnost zákona nesoudil, že by byl přijat neoprávněně,“ nastínil soudce.

Problém je podle Holcmana v paragrafu 191a Občanského soudního řádu, který tento proces všem zdravotnickým ústavům nařizuje. „Přikazuje, že zdravotnické zařízení tak musí postupovat „u převzetí každého, kdo v něm byl umístěn bez svého písemného souhlasu,“ přiblížil soudce. Sám by prý věděl jednoduchou úpravu, která by mnohé řešila. „Myslím, že místo bez svého písemného souhlasu by mělo být uvedeno proti své vůli. V té chvíli bychom mohli rozhodovat jen o zlomku těchto případů,“ uzavřel Holcman.

Jedním z lékařů, který musí tyto případy řešit, je i primář anesteziologicko - resuscitačního oddělení Baťovy nemocnice Bohuslav Škubal. „Detenční řízení je dáno ze zákona a my se tím řídíme. Pro nás to nepřináší zas až tolik problémů,“ uvedl.