I kdybych na to měla věk, zřejmě bych do toho nikdy ani nešla. Osobně mi to přijde tak trochu jako zbytečně promarněný čas strávený někde před zrcadlem, mezi věšáky plnými šatů, sedět bezcílně u stolu nebo v křesle a čekat, kdy na mě přijde řada.

Nicméně musím říct, že zkušenost stát se na pár okamžiků jednou z těch vyvolených nej, které budou soutěžit o korunku krásy Miss Academia, je asi něco, co se každému nenaskytne jen tak.

I proto jsem se na soutěž Miss Academia vydala, abych zjistila, jestli jsou mé představy o soutěžích krásy mylné, či ne.

Ale pěkně popořadě. Ráno o půl desáté se všech deset finalistek Miss Academia sjelo na půdu zlínské fakulty multimediálních komunikací. Některé z nich jely až z druhého konce republiky, takže musely vstávat ve čtyři ráno. Nic příjemného. Kufry plné šatů a dalších „nezbytných“ věcí pro tento den se povalovaly všude po místnosti. A do toho jsem vstoupila já.

„Tak tohle je paní Šarmanová ze Zlínského deníku a ta tu s vámi stráví nějaký ten čas,“ přestavila mě jedna z organizátorek.

Všech deset dívek na mě upřelo pohled a pár z nich se poněkud rozpačitě usmálo. No nic. Budu muset prolomit ledy. Slivovici jsem si nevzala, protože jsem řídila, tak holt budu muset zapůsobit svou ukecanou pusou. Nakonec to i šlo. Postupem času holky ztratily ostych a povídaly jsme si pak prakticky o všem, i o politice, zdravotnictví nebo o tom, jak já jsem se dostala k novinařině.

„Tak si pojď vyzkoušet, jak se točí medailonek,“ vytrhla mě ze seznamování sympatická slečna. No nazdar. Jako první jdu na porážku. Nejdřív učesat. To by ještě šlo. Ale horší už to bylo make-upem. Neměla jsem s sebou prakticky nic kromě lesku na rty. Nikdo mi jaksi neřekl, že tu nebudou kosmetičky.

A já jsem si jak na potvoru ráno kromě řasenky nedala na sebe prakticky nic. Naštěstí mi ochotná Veronika, jedna z finalistek, půjčila svou taštičku se všemi možnými šminkami, tak jsem na sebe v rychlosti něco nanesla a šlo se. Sedla jsem si na barovou židličku, kamera, světla a pak začaly padat otázky.

Tak se představ, co tě charakterizuje, proč ses přihlásila do soutěže, co si od toho slibuješ. S tím představením problém nebyl, ale proč ses do soutěže přihlásila?

Je to pro ně téměř životní styl

Upřímně řečeno jsem na to zcela vážně nedokázala odpovědět. Proč se vlastně děvčata do takových soutěží hlásí? Když jsem se na to finalistek zeptala, dostalo se mi od většiny jedné odpovědi: „Hlásíme se do různých soutěží, tak proč ne do této.“ No, taky důvod.

Na řadě z nich také bylo vidět, že obdobnou soutěž neabsolvují poprvé. Doslova bych si troufla říct, že je to pro některé až životní styl. Jenomže ne ten můj. Takže jaká byla má odpověď na otázku, proč já a tato soutěž?

„Abych ukázala, že i hezká holka může být inteligentní.“ Haha! Tak to jsem tomu dala! Ale v tuto chvíli mě nic jiného ani nenapadlo. Ještě že jsem neřekla větu, která se často spojuje se soutěží krásy: Abych se zasadila o světový mír.

Pak následovala další salva otázek, co mám ráda, co naopak ne, až po otázky typu Jaké je tvé životní motto a Kdyby končil svět, co bys chtěla stihnout. Tak tohle mě neskutečně pobavilo. No a já jako člověk, postižený svým povoláním plným krimi, jsem samozřejmě zabrousila do své oblíbené oblasti.

„Asi bych přepadla banku. Kdybych věděla, že končí svět a tím pádem mi nic nehrozí, tak bych si to chtěla zkusit,“ napadlo mě jako první. „A co bys udělala s penězi?“ reagoval mladý muž z týmu.

„No co, jela bych na cestu kolem světa, abych se podívala tam, kde jsem nebyla,“ odpověděla jsem. „A stihla bys to?“ padla další otázka.

„Když budu vědět, kdy bude konec světa, tak bych si to naplánovala tak, abych to stihla,“ opět jsem odpověděla.

Předveď nám kozu

A další dotaz směřoval na to, jaké jsem znamení v čínském horoskopu. „Myslím, že koza,“ odpovídám. „Tak nám ji předveď,“ vyzval mě kameraman. Kozu? To si ze mě dělají srandu? No, tak dobře no. „Méé,“ udělala jsem na něj. „No, a na závěr nám něco zazpívej,“ opět mě vyzval kameraman. No, tak to je fakt konec. Jediné, co mě v tu chvíli napadlo, byla písnička takřka ušitá pro školku.

A tak jsem spustila: Travička zelená, to je moje potěšení… No, asi to tak špatné nebylo, když jsem si vysloužila potlesk. Ještě že mám za sebou roky v lidovce, takže hudební sluch mám. Když jsem se pak ptala ostatních, co zpívaly, dověděla jsem se, že některé z nich si dokonce střihly státní hymnu, jiné odmítly zpívat úplně.

Tak, to by bylo. A co teď? Nad touto otázkou jsem dumala nejenom já, ale i další holky, které čekaly, až na ně přijde řada, anebo ty, které se postupem času vracely z natáčení. Vzhledem k tomu, že na medailonky bylo vyčleněno takřka šest hodin, tak to tedy máme co dělat, abychom se neukousaly nudou.

„Tak, tady jsou vaše smlouvy. Přečtěte si je a podepište prosím,“ přinesl jeden z dalších organizátorů dokumenty, které finalistky zavazovaly k různým povinnostem a nepovinnostem.

Snad největší zklamání zavládlo, když se holky dozvěděly, že mobily, které dostanou, budou muset ještě do konce dubna vrátit.

„Tak se s ním pomazlíš a pak ho dáš zpět,“ pousmála se jedna z nich. „No jo, ale co když ho ztratíte nebo se tomu něco stane,“ zvažovala jsem nahlas a nebyla jsem jediná.

„Mně třeba mobil spadne snad každý den alespoň jednou. To abych si ho nechala doma někde na poličce,“ dumala nad smlouvou finalistka Lucka. Ona totiž ta hračička stojí nějakých patnáct tisíc. Rozhřešení nakonec přinesl mladý muž. Pokud se něco takového stane, tak dostanou nový.

„Tak, a teď je mi jasné, že najednou mi zavolá všech deset holek, že ztratily mobil,“ zažertoval mladík. Pak byly holky klidné a svým podpisem se upsaly.

Mezitím do místnosti vpluly budoucí návrhářky, které holkám vzaly míry na šaty. „Budou na tělo, takže dolů i podprsenku,“ řekla jedna z nich. To samo sebou vyvolalo vlnu nelibosti, takže se vymýšlelo, jak tuto situaci vyřešit. Paravánem. A bylo po problému. Vzaly se míry, vyměnily kontakty pro další případné konzultace kolem návrhů a opět nastal klid.

Probíraly i politiku

Některé dívčiny brouzdaly po internetu, jiné si neustále upravovaly svůj make-up, další si vykládaly. Ty, které na podobné soutěži nebyly poprvé a znaly se z jiných castingů, propíraly současné finalistky miss nebo vzpomínaly na jiné konkurzy a zážitky.

Holky, které byly v této soutěži poprvé, si povídaly o všem možném. Postupně jsem se do tohoto hovoru zapojila i já. A tak se propírala škola, ale i politika a současná situace v EU.

To, co mě po pravdě dost překvapilo, byl fakt, že holky takřka absolutně neřešily dietu. Croissanty s čokoládou, koblihy anebo pizza rohlíky, které měly neomezeně k dispozici, si s chutí dopřály snad všechny. Jo, holt dvacítka je dvacítka.

To my třicátnice si už sakra musíme hlídat linii a každou tyčinku navíc, aby to nebylo vidět, anebo to pak pěkně vypotit ve „fitkách“. Dámy mého věku mi určitě rozumí.

Pak se mi ovšem do ruky dostaly testy, které musela absolvovat každá soutěžící. A začalo se debatovat nad správnými odpověďmi.

Což o to, kdo vynalezl telefon, jaké zvíře patří mezi přežvýkavce či jak se nazývá nejjednodušší uhlovodík, to šlo. Ale kdo byl Papa Doc či s jakým státem nesousedí Mali anebo kdo vyhrál českou hokejovou extraligu v sezoně 2010/2011, tak to už jsem z některých otázek byla i já jelen. Některé to věděly, jiné zase prý tipovaly. „Prostě jsem se u některých řídila intuicí,“ prozradila mi sympatická Slovenka.

Čas se však pomalu chýlil a holky i mě postupně zmáhala únava z takřka celodenního nicnedělání. A to je ještě čekala tisková konference, zkouška společenských šatů na nedělní focení a další školení a slavnostní večeře. No, nebylo co závidět.

Já se upřímně řečeno těšila jen na to, jak si doma navleču své oblíbené tepláky, natáhnu si teplé ponožky, otevřu si pivo a hodím nohy na pohovku a nebudu muset přemýšlet nad tím, co vše ještě musím zvládnout, jestli mám někde na tváři nevzhledný pupínek či jizvu anebo jestli nemám jedno oko namalované více než druhé.

Holt problémy missek nejsou má parketa. Ale zkušenost k nezapomenutí.

Nicméně jsem odsud odešla s myšlenkou, že já tu svou favoritku, která je nejenom přirozeně krásná, ale dle mého soudu skutečně chytrá, našla, a budu jí držet pěsti na rukou i nohou.