VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Jsem nerudný dědek, směje se loutkorežisér

Napajedla /JAK SE ŽIJE…/ - Pan Harník mě čekal před napajedelským Klubem kultury v areálu zámeckého parku. Odemkl boční vchod a vešli jsme do jeho království.

25.5.2009
SDÍLEJ:

Režisér loutkového divadla Antonín Harník se svým vlastnoručně vyrobeným flašinetem. Foto: DENÍK/Robert Heč

Malý útulný sál pro sto třicet diváků, miniaturní jeviště a technikou a rekvizitami nabité zákulisí, to je svět, bez kterého si už nedokáže svůj život představit.

„Naše loutkové divadlo tady má své zázemí od roku 1960 a doufám, že tady ještě nějaký pátek vydržíme,“ přeje si.
Co se týká technického vybavení, nemá prý divadlo na Moravě konkurenci.

„No a o tradici ani nemluvě,“ připomíná mi Harník to, že historie loutkového divadla v Napajedlích se začala psát už v roce 1904. V tom roce koupili místní nadšenci první loutky od zkrachovalé kočovné společnosti. O rok později se už v hospodě U Slunců hrálo historicky první představení. Napajedelské loutkové divadlo tak patří mezi pět nejstarších dodnes fungujících souborů v České republice.

Za všechno může sestřina tchyně

Antonín Harník se narodil uprostřed války v Napajedlích. Z válečných hrůz si už naštěstí nic nepamatuje. Jediné, co mu v paměti utkvělo, byli Němci posedávající v létě 1945 na pankejtech a čekající na odsun do zničeného Německa. Malý Antonín měl bratra a dvě sestry. Jedna z nich byla mnohem starší a brzy se provdala do Bratislavy.

„Velmi rád jsem tam za ní jezdil. Její tchyně dělala ve Slovenském národním divadle rekvizitářku, tchán zase technika. Brávali mě sebou na zkoušky i představení a tam jsem si už jako špunt uvědomil, že nejvíc obdivuju pana režiséra, jak ho všichni poslouchají. A to že bych chtěl jednou dělat,“ usmívá se Harník.

ANTONÍN HARNÍK - má 66 let - povoláním je strojař, režisér loutkového divadla - je ženatý - má dvě děti a pět vnoučat - žije v Napajedlích

Po základní škole se vyučil strojním zámečníkem, pak šel na vojnu a po návratu do civilu začal v roce 1960 dálkově studovat průmyslovku ve Zlíně. „Říkali mi, že to nedodělám. Jako syn živnostníka jsem byl totiž na indexu. Ale zatnul jsem se a i přes problémy v práci jsem maturitu úspěšně zvládl,“ říká s hrdostí v hlase.

Jeho osudové setkání s napajedelskou loutkohereckou společností ale přišlo ještě v učňovských letech. Psal se rok 1958 a Antonín se dozvěděl, že místní loutkoherci shánějí nové lidi. Neváhal ani minutu. Jeho padesátileté divadelní manželství začalo.

Loutkoherec je skromně v pozadí

Šestnáctiletý Antonín zprvu fungoval jako holka pro všechno. Dělal zvukaře, osvětlovače i loutkoherce. Když do divadla přišel, byl principálem souboru legendární Jaroslav Rosenzweig. Nadšenec, který od konce 20. let divadlu obětoval veškerý svůj volný čas, a bez kterého by soubor pravděpodobně zanikl. Bylo načase, aby přišel další takový člověk, který by po něm převzal otěže. Tenkrát ještě asi nikdo netušil, že se jim stane právě Antonín Harník.

Postupně ho to stále více táhlo k režii. V Brně absolvoval dvouleté školení pro loutkařské režiséry. Ve zlínském divadle, kde začal dělat jevištního technika, chodil na režisérské kurzy k Svatopluku Skopalovi. „To byla velká škola. Do loutkového divadla jsem se tenkrát definitivně zamiloval. Víte, činoherec je do jisté míry exhibicionista. Postava loutkoherce ale skromně ustupuje dozadu. Přitom musí zvládnout stejně náročný text a ještě ho koordinovat s pohybem loutky. Je to svébytný umělecký směr, “ je přesvědčen Harník.

Postupně v napajedelském souboru začal prosazovat, aby vodič loutky a ten, kdo za loutku mluví, byla jedna osoba. Dosavadní praxe totiž byla, že tyto činnosti byly odděleny.

Máme 150 let staré loutky

V zázemí napajedelského loutkového divadla to vypadá jako ve skladišti, napěchovaném nejroztodivnějšími předměty. Tam se válí miniaturní stoleček s křesílky, o kousek dál ručně vyrobený flašinet či zrcadlo. Nejcennější poklad se však skrývá ve skříních. Úhledně naskládáno a v igelitu zabaleno je tam přes sto loutek, přesněji řečeno marionet. Některé jsou na drátkách, jiné na dlouhých či krátkých nitích.

„Nejstarší loutky mají téměř sto padesát let, těch je asi deset. Část jich je z doby meziválečné a nejvíc z doby těsně po válce. Některé jsem dělal i já. Při vší skromnosti jsem poměrně dost manuálně zručný, takže si pravidelně připravuju a ze dřeva vyřezávám téměř kompletní scénu. Na poslední premiéře mám odpracováno asi dvě stě hodin manuální práce,“ vysvětluje Harník.

Na repertoáru má nyní divadlo asi deset her. Když chtějí připravit premiéru, což se děje přibližně jednou za pět let, vždy doufají, že od městského Klubu kultury dostanou asi třicet až osmdesát tisíc korun, což je pro loutkoherce obrovský balík peněz. Jen pro ilustraci, jedna loutka vyjde asi na pět tisíc korun.

Jsem náročný režisér

Šestašedesátiletý milovník loutek je náročný a nesmlouvavý režisér. A to je někdy problém. Členové souboru jsou totiž většinou nadšenci ve věku mezi 17 až 40 lety. Divadlo dělají s láskou a především pro zábavu. Podle Harníka jsou opravdu výborná parta trávící spolu často i dovolené a jiné události v průběhu roku. Dvakrát týdně přijdou večer po práci na zkoušku a jsou rádi, že se navzájem vidí a chtějí si popovídat.

„Já ale po nich okamžitě chci téměř profesionální práci a přístup. Jsem ten zlý a nerudný dědek, co je pořád komanduje. Občas se trochu pohádáme, ale nakonec to odzkoušíme a na představení se dobře připravíme. Jsou prostě skvělí,“ usmívá se Harník.

Zároveň je ale skálopevně přesvědčen, že když si divák zaplatí, očekává od herců výkon na sto procent a nezajímá jej, že jsou pouhými amatéry. Proto nesnáší polovičatost a nedůslednost.

„Musím se třeba přiznat, že nerad pracuji s malými dětmi. Před lety jsme například ve hře Dlouhý, Široký a Bystrozraký angažovali sedm malých holčiček. Hrály princezny, když ale přišla premiéra, dvě nepřišly - rodiče jim to zakázali, že prý přinesly ze školy špatné známky. Takové infarkty už nechci zažívat,“ přiznává Harník.

Komunistům vadil Mikuláš

Jak neustále zdůrazňuje, není vedoucím divadla, pouze režisérem. Postupem času začal ovšem pro soubor připravovat i hry dle vlastního výběru. Do dnešního dne nastudoval čtyři. Většina her souboru se ale dědí z pokolení na pokolení. Některé z dodnes hraných kusů dokonce vznikly v úplných počátcích napajedelského loutkového divadla, tedy na začátku 20. století.

Každé představení se hraje asi tři čtyři roky, pak se na pár let stáhne, aby se po čase zase obnovilo. „Vzpomínám si, že na konci 50. let jsme měli problémy s představením Psaníčko pro svatého Mikuláše. Komunistům vadilo, že je to o nebi, a že místo tenkrát protežovaného ruského dědy Mráze tam vystupuje svatý Mikuláš. Museli jsme tu hru na čas stáhnout,“ vzpomíná na tehdejší události Harník.

V současné době má šestašedesátiletý režisér hodně rád experimentální představení s názvem Poslechněte, jak bývalo, které podle předlohy Ivy Peřinové sám nastudoval. „Naši herci tuhle hru ale moc nemilují. Musejí v ní totiž vystupovat i jako činoherci. Neobvyklá je i tím, že na rozdíl od ostatních her je určena spíše dospělému divákovi. Je to taková oslava starých kramářských písní,“ prozrazuje Harník.

Nejraději už bych s tím sekl

Napajedlan dělá loutkové divadlo přes padesát let. S vážnou tváří tvrdí, že kdyby našel člověka, který by po něm převzal režisérskou štafetu, okamžitě by od divadla odešel.

„Přiznávám, že už jsem vším tím unavený. Dělám nejen režiséra, ale i dramaturga, výtvarníka a technika. Divadlu jsem věnoval drtivou většinu svého volného času, často na úkor mé rodiny. Manželka mi celý život kvůli tomu nadává,“ přiznává.

Zároveň ale dodává, že úžasná více než stoletá tradice souboru a pozitivní ohlasy diváků jsou skutečnosti, které mu dodnes dělají velkou radost.
Ale Antonín Harník není pouze synonymem napajedelského loutkového divadla. „Už patnáct let si stavím vlastní letadlo, je to dvoumístný ultralight. Od mládí jsem totiž velký fanda letectví a v Otrokovicích jsem dokonce chodil do aeroklubu. To je holt koníček, kde nemusím být na nikoho zlý, leda tak na sebe, když na letadle něco zkoním,“ usmívá se Harník.

Mimochodem, tvrdí o sobě, že je vnitřní optimista. Navenek ale často působí jako morous a lidé se ho bojí. „Jsem asi trochu konfliktní osoba. Vždy jsem byl zvyklý tvrdě pracovat a to samé jsem vyžadoval i od svých kolegů, ne vždy jsem měl ale s touto filozofií úspěch,“ povzdechl si.

Robert Heč

25.5.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Den zdraví ve zdravé škole
21

Bulgur, kuskus, nebo čočkový salát: běžná jídla na základní škole

Žena je psychicky nemocná.

Hledá se Naděžda Skácelová

AKTUALIZOVÁNO

To jsou oni! Poslanci, kteří budou hájit zájmy Zlínského kraje

Profily poslanců zvolených ve Zlínském kraji  

DOTYK.CZ

Internet se baví: Babiš líbá a Benda je stejnou jistotou jako smrt a daně

/ GALERIE, VIDEO / Tvůrci internetových memů nespí a povolební situaci v Česku pochopitelně nenechali bez povšimnutí. Pozornost si získaly zejména čtyři momenty: vděk Andreje Babiše vyjádřený tvůrci jeho kampaně Marku Prchalovi, prohra Matěje Stropnického v čele Zelených, poměrně vysoký zisk SPD Tomia Okamury - a "nesmrtelný" poslanec Marek Benda.

Chceme se omluvit fanouškům. Bylo to hrozné, říká Bačo.

Fotbalistům Zlína to proti Mladé Boleslavi před domácím publikem vůbec nejde.

Lidovec Benešík: Česku je to jedno. Slovák či Japonec

„Česká republika je maximálně tolerantní země. Když se podíváte na to, že volby vyhráli ekonomičtí migranti, tak jednoznačně můžeme EU říct, že nejsme žádní xenofobové. U nás je to jedno: Slovák nebo Japonec,“ sdělil Ondřej Benešík jediný lidovecký poslanec z našeho kraje.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT