Na své přechodné pracoviště nastupuji v osm ráno. Vedoucí třídičky Pavel Běťák mě provází po celém areálu a přidává pár odstrašujících příkladů. „Do skla lidé házejí petky, fólie i porcelán,“ ukazuje na hromady střepů, ze kterých trčí i spousta jmenovaných příměsí. Spíše z nevědomosti prý dávají do bílého skla třeba lehce modrozelené láhve od Bacardi nebo sklo tabulové.

„Našli jsme tam ale i plotýnkový vařič nebo starou televizi,“ popisuje pan Běťák. Takové příměsi dokážou podle něj znehodnotit snahu všech pečlivých lidí.

V hale u pásu, na kterém se přebírají plasty, se mě ujímají Anna Dzurusová a Marie Lovásová. Stojím hned na začátku linky, a tak mám možnost vidět opravdu vše, co lidé do kontejnerů na plast vhodí. „Vybírejte fólie, ty dávejte do pytle. Střepy a papír patří do beden bokem,“ navádí mě paní Anička.

Probírám se plasty téměř dvě hodiny. Na povídání není ani čas, ani dost ticho. Ale i tak se dozvídám, že paní Anna si jednou schválně s vnučkou podepsaly sáček a čekaly, kdy se objeví v třídičce. „Trvalo to hodně dlouho, ale našla jsem ho,“ vzpomíná s úsměvem.

Mezitím se na hlučícím pásu, který paní Anna přejmenovala podle slavného českého filmu na Adélu, objevují různé podivnosti. Pozastavuji se třeba nad přemýšlením člověka, který zabalí konzervu od rybiček do igelitového pytlíku a pak jej hodí do kontejneru na plasty. Pod rukama mi procházejí i panenky a jejich různé části, tenisky či plechový kanystr.

„Jednou tu byl pětilitřák plný vyjetého oleje. Rozlil se nám tady a trvalo dlouho, než jsme to uklidili,“ povzdechl si vedoucí. Asi nejkurióznějším nálezem dopoledne je ale erotická vibrační pomůcka následovaná za chvíli i lechtivou videokazetou. Uvědomělost takovýchto třídičů odpadu celou halu upřímně pobavila.

O kousek dál na lince roztřiďují další pracovnice PET lahve podle barev. Zvlášť průhledné, modré, zelené, růžové, hnědé a silnostěnné, třeba od šamponů. U petek jsem ale jen chvíli před přestávkou. Tato práce vyžaduje přesný postřeh a dobrou trefu do beden s lahvemi. Za den jich prý pracovníci vytřídí a slisují do různobarevných balíků asi jeden a půl tuny, zatímco papíru, na který se chystám po přestávce, přes deset tun.

„Někdy bývají petky ještě plné, to se musejí vylévat. Když venku mrzne, bývají také zamrzlé. Musejí se nařezávat a led vyndávat,“ posteskla si paní Marie.

Po půlhodinové přestávce, kdy si dávám v kantýně dobrou zelňačku, poznávám až do poledne práci na třídičce papíru. Mezi touto druhotnou surovinou je sice méně cizích příměsí, ale i tak s ostatními pracovnicemi vyhazujeme plastové vnitřky z bonboniér, strháváme fólie z časopisů, vyhazujeme celofánové stuhy z dárkových papírů a dokonce vysypáváme z jedné krabice cukroví. „To je takový dozvuk Vánoc. V létě by takové cukroví bylo nebezpečné, slétly by se na něj vosy,“ upozorňuje Pavel Běťák.

Nouze není ani o oblečení či papír se zbytky stavebních hmot. „Zrovna takový sem nepatří,“ rozkašlala se nad pytlem s cementovým prachem dělnice Eva Brichtová.

Práce u papíru je fyzicky náročnější než u plastů. Při třídění se shýbám a dělám dřepy. Protože jsme ale na čerstvém vzduchu, nevadí mi to. „Když je ale třeba minus pět, tak se musíme občas jít ohřát do haly,“ podotýká paní Eva.

Už je poledne, má pracovní exkurze v třídičce končí. Vracím zpět vyfasované rukavice a jedu do redakce, abych vše sepsala. Pevně přitom doufám, že po přečtení tento výtisk odevzdáte do tříděného odpadu.