To jsem zase odmítla já a o pár minut později už usedám do služebního auta a zhruba za půl hodiny parkuji na jednom z parkovišť v Otrokovicích.

Právě ve zmíněném městě mě totiž čeká zajímavá a pro mě nová zkušenost: na zhruba dvě hodiny jsem se rozhodla vyzkoušet si práci dobrovolníka, stoupnout si do jednoho z tamních stánků a prodávat.

Související: Otrokovičtí rozsvítili vánoční strom a pomáhali potřebným

Právě v pátek se tam totiž na náměstí konalo slavnostní rozsvěcení vánočního stromu a výzdoby ve městě, k tomu navíc akce Pomáháme potřebným. Na ní si lidé mohli zakoupit třeba grilovanou klobásu, čaj, kávu, horký punč nebo svařené víno. Veškerý výtěžek po skončení akce putoval na pomoc onkohematologicky nemocným dětem.

Na otrokovické náměstí přicházím poměrně brzy, stánky už jsou připravené, lidé si kupují občerstvení a já vytahuji foťák, abych si vše zdokumentovala. Zmocňuje se mě ovšem hlad.

„Dáte si maso nebo klobásu?" ptá se mě paní prodavačka v jednom ze stánků.

Přemýšlet nemusím ani vteřinu a hned nadšeně volám: „Klobásku." A o chvíli později mi už v těle rozehřívá krev, která mi pomaličku, ale jistě tuhne chladem.

Vybavují se mi slova otrokovického místostarosty Milana Plesara, se kterým jsem práci ve stánku před pár dny domlouvala. „Vezměte si teplé oblečení, čepici a rukavice," vzpomínám.

Vzala jsem si proto teplé ponožky a v redakci na tričko s dlouhým rukávem přioblékla ještě tenký svetr, teplou mikinu a pak také bundu. Čepici jsem schovávala v batohu a nakonec ji ani nepotřebovala.

Po půl hodině na otrokovickém náměstí se odhodlávám: Jdu do toho a obracím se také hned na svého kamaráda, který pracuje v Otrokovicích a rovněž se zhostil role dobrovolníka.

„Budeš tady, kde jsou jen dvě holky," říká mi.

Vzápětí si už třesu rukou a začínám si tykat s jednou z mých dočasných kolegyň – dobrovolnic. Zástěru hned na začátku odmítám a tím jsem si vysloužila místo u punče.

V Otrokovicích na tamním náměstí v pátek 29. listopadu 2013 slavnostně rozsvítili vánoční strom a také vánoční výzdobu ve městě

Zpočátku jsem maličko nervózní, když přichází můj první zákazník a objednává si punč, musím se své kolegyně zeptat, jak přístroj k nalévání punče funguje a už můžu směle rozlévat. Počáteční nervozita mizí a já se plně zapojuji do veškerého dění v našem stánku. Občas nalévám i svařené víno, vybírám od zákazníků peníze a ukládám je do krabice, vytahuji z boxů hrníčky, které k této příležitosti vyrobili pracovníci otrokovické Naděje.

Do prodeje jednou vnáším nechtěně i menší chaos. V našem tříčlenném stánku se už i na mě začínají zákazníci obracet se svým přáním, já je plním, ovšem mé kolegyně kvůli tomu ztrácejí přehled, komu patří daný nápoj a kdo už zaplatil.

„No co, žádný učený z nebe nespadl," říkám si a přiučuji se od kolegyň, jak davy lidí toužících po punči či svařeném vínu zvládat pěkně postupně. Několikrát proto také používám větu: „Počkejte si chvíli, nejdříve obsloužíme jednoho pána či paní, poté přijde řada na vás." Postupně chvílemi přestávám vnímat realitu. Slyším jen: „Dva punče, dvě svařená vína, vracím jeden hrníček a do druhého bych chtěl punč.

„Čtyři punče a tyto perníčky na stole si můžu vzít?" Z úst mi co chvíli vychází věty: „Kdo chtěl ten punč?" „Kolik že jich mělo být?" „Tady je ten váš punč." „Prosím." „Není zač."

Do reality mě pak na okamžik vrací odpočítávání několika sekund zbývajících do slavnostního rozsvícení vánočního stromu a výzdoby ve městě. S ostatními zatleskáme a já se už zase oddávám prodeji. V jedné chvíli si mě jeden z našich zákazníků fotí. Snažím se schovat za punč, ale marně. „Proč si mě fotíte?" ptám se jej. „Vy jste si do ankety fotila moji paní, tak teď si zase já vyfotím vás," dostává se mi odpovědi.

V řadě zákazníků také zaznamenávám povědomý obličej, a tudíž se na mladou paní dívám opětovně delší okamžik. Nedá mi to ji neoslovit. „Nestudovala jsi v Kroměříži vyšší odbornou školu?" Zaraženě se na mě sice dívá a vzápětí vyslovuje moje jméno a usmívá se. Já takovou paměť nemám, ani kdybych se rozkrájela, nemůžu si na její jméno vzpomenout. Připomenout mi jej musí ona sama. Na dlouhé vybavování však není čas, a tak se loučíme.

Když se v jedné vteřině otáčím, musím se upřímně smát. Otrokovický místostarosta chce jednou rukou zvednout víko na nádobách s horkým svařeným vínem. Zapomíná ovšem na jeden fakt, tudíž vzápětí hlasitě zvolá: „Ty vole, proč jste mi neřekli, že je to žhavé. Já jsem si spálil prst," říká zoufale a rukou třepe ve vzduchu. „To do reportáže můžu použít?" směji se mu a dostává se mi souhlasu.

S postupem času docházejí hrníčky, čelíme proto dotazům lidí, zda se opravdu ještě někde nějaký nenajde. Občas jich pár někdo vrátí, takže mezi naléváním nápojů do plastových kelímků můžeme někomu nalít i do hrníčku. Na stole pak v jednu chvíli stojí poslední hrníček. „Ten je můj, pak jej zaplatím," říkám svým kolegyním a ty mi jej schovávají.

Když po necelých dvou hodinách mé dobrovolnické práce dochází svařené víno i punč, loučím se s nimi i s prací ve stánku. Mé kroky směřují do Otrokovické Besedy na tamní dámské toalety. U nich je však neskutečně dlouhá fronta. Zjišťuji ale, že zato z pánských nikdo nevychází, fronta žádná.

„Jdeme na pánské?" ozývá se za mnou dvojice žen a já jdu do toho s nimi. Odvahu nacházím jako první, po mně jde jedna ze dvou žen. Když hodlá ulevit své potřebě třetí paní, vchází na toalety jeden muž a my se smíchem odcházíme na chodbu. Když vychází poté i ona, je téměř mrtvá smíchy.

„Já jsem myslela, že jsi to ty, a tak jsem řekla, abys šla na záchod za mnou. A on mi tam vešel chlap a vidí mě sedět na záchodě," smějí se pak už obě kamarádky. Nesmírně pobavená se pak vydávám ke služebnímu autu. Nakonec jsem ještě velice ráda, že si se mnou nikdo z kolegů z redakce nechtěl práci ve stánku vyměnit. Na závěr pak musím dodat, že zima mi téměř vůbec nebyla. Naopak, občas mi nechtěně rozlitý punč na rukavici ruce zahříval. Krásně za to voněly. (jk)