Pozor, autorem je externista Robert Heč

„Patřím vČesku mezi nemnoho radioamatérů, kterým se podařilo navázat spojení se všemi státy světa a nebyla to žádná sranda, to mi věřte. Nejobtížnější spojení bylo skomunistickou Severní Koreou. Kontakt mi tam nejdřív potvrdil jeden ruský radioamatér, nakonec se však ukázalo, že jeho stanice je několik desítek metrů od severokorejských hranic, smůla, musel jsem zkoušet dál, “ vypráví súsměvem vypráví Bartoš. Jeho cesta kpípajícímu éteru však byla trnitá. Na začátku 50.let neměl komunistický režim pro lidi Bartošova ražení pražádné pochopení.

„Dívali se na nás jako na možné špióny. Představa, že si posílám zprávy sněkým zUSA, byla pro ně doslova děsivá.“ Mladý nadšenec proto dal na radu přátel a snažil se ke svému koníčku dostat na vojně. Jenomže tam ho poslali ktankistům. Díky náhodě se však na něj štěstí přece jen nakonec usmálo.

„Jednou při návratu zvycházky jsem narazil na četaře, který sloužil uradistů. Vyklopil jsem mu, jak moc bych se knim chtěl dostat. Byl ve velmi dobré náladě a když zjistil, že jsem zPolešovic, řekl mi, ať přivezu nějaké víno a že mi pomůže. Za týden maminka dovezla demižón červeného a za další týden už jsem se hlásil uradistů,“ vzpomíná.

Po návratu zvojny Bartošův věhlas rychle rostl, vroce 1957pak uněj zaklepal dokonce icestovatel Jiří Hanzelka. „Zrovna se se Zikmundem připravovali na cestu do Jižní Ameriky. Poprosil mě, jestli bych mu nemohl dát telegrafický rychlokurz. Vzpomínám si, že byl hrozně netrpělivý a chtěl hned všechno umět, ale talent měl , to jo,“ tvrdí.

Josef Bartoš zůstal radioamaterství věrný ivtěžkých 70.letech, kdy mu komunisti několikrát vzali a zase vrátili licenci. Vté době vyhrával všechny možné telegrafické soutěže, doma ivzahraničí, vnejlepších letech dokázal zéteru zachytit 180znaků za minutu. Kdnešnímu dni už má potvrzeno přes šedesát tisíc spojení ze všech končin planety.

„Přiznávám, že bez toho pípání už nedokážu žít, manželku ztoho už po pár minutách bolí hlava, já však vydržím vysílat celé hodiny,“ smějese.