Ale pokud by měl člověk po pádu zlomené končetiny a poraněnou páteř, nic jiného se dělat nedá. Tohle je ale naštěstí jen cvičení ve zlínském kostele sv. Filipa a Jakuba.

Způsoby, jak dostat zraněného z útrob kostelní věže do sanitky, jsou dva. Buď je možné jej přes okno naložit na vysokozdvižnou plošinu a spustit dolů, nebo ho snést jen po schodech.

Nejprve zraněného položí na nosítka. „Tady překřížit, tady ještě přitáhnout,“ komunikují mezi sebou hasiči. Během pár minut se člověk ocitne v opravdu pořádné svěrací kazajce. Maximálně pohne zápěstím, to je ale vše.

„Nemůžete nám z toho vyklouznout, až vás budeme přenášet,“ zdůvodňuje jeden z hasičů, proč pásy docela táhnou. Když si ale člověk představí, jaké překážky s ním musejí záchranáři překonat, důvody pořádného připevnění popruhů snadno pochopí.

Mladého muže se sedmdesáti kilogramy zvládnou bezpečně unést čtyři hasiči. A když na to přijde, v některých místech musejí stačit jen dva. A co kdyby bylo potřeba přenést třeba dvakrát těžšího člověka?

„Tak by nám pomohli další chlapi,“ odpovídají záchranáři. Otázkou však je, co by taková osoba v kostelní věži dělala. Zdolání strmých schodů dá trošku zabrat.

Samotný transport začíná. Na řadě jsou první strmé schody. „Připevněte lano,“ ozývá se. Jištění shora je nutné. „Může třeba dojít k tomu, že nám na schodišti podjedou nohy, lanem bychom nosítka udrželi. Zraněnému se totiž nesmí nic stát. Musíme jej dostat dolů ve stejném stavu, v jakém jsme ho našli nahoře,“ zdůvodňují záchranáři.

Transport dolů ze schodiště v nejvyšší části věže je plynulý, ale rozhodně se nekoná v nějaké strhující rychlosti. Tedy pokud k tomu není závažný důvod, jako je například krvácení.

Vidím světlo, jedna z klíčových částí zásahu je před námi. Chystá se naložení na výsuvnou plošinu přes okno. Vypadá to, jako by nakládali mumii. Prostě vás v sevření nosítek postaví do kouta a opřou o zábradlí plošiny. „Raději si jej připoutej,“ ponouká jeden hasič druhého. A jede se dolů. Bez potíží to zvládne i ten, kdo má strach z výšek. Díky připoutání je možný pohled jen ten přímý, dolů se nemáte šanci podívat. Jsme na zemi.

Nepraští mi hlavou o zábradlí plošiny? obávám se trochu, když mne z ní vykládají. Nestalo se. Zlínští hasiči jsou profíci. A neuniknou pozornosti zvědavých kolemjdoucích. Některých i celkem vyděšených, na první pohled totiž není poznat, že jde jen o cvičení.

A teď ještě jednou. Tentokrát z věže po schodech rovnou až dolů. Bez využití plošiny. Opět to lůžko a pevné sevření. A co kdybych byl agresivní a chtěl se s vámi prát? Přece jen, když je člověk zraněný, v těžké psychické situaci, v krutých bolestech, může se chovat všelijak. „No nějak už bychom vás zpacifikovali,“ nebojí se hasiči.

Vysvětlují však, že se v takovýchto případech s agresí víceméně nesetkávají. Většinou je zraněný rád, že mu pomohou, a snaží se spolupracovat. Nebo je v šoku či v bezvědomí, to už je z tohoto pohledu zcela „neškodný“.

Pokud bych si mohl vybrat, dolů bych se raději dostal pomocí plošiny. Ne jen po úzkých schodech. Těch je totiž několik desítek a strmých. A vše navíc komplikují žebříky. Transport tak není úplně jednoduchý. Docela to trvá.

To zjišťují i samotní hasiči. Nyní už vědí, že kdyby šlo do tuhého, lepší by bylo využití plošiny.

„Transport přes vnitřní schodiště je sice možný, ale je daleko náročnější na čas. Zúžené prostory, příkré nebo točité schody, to vše představovalo značné překážky a vyžadovalo větší nasazení záchranářů,“ konstatoval po cvičení mluvčí krajských záchranářů Ivo Mitáček.

Těžko přesněji odhadnout, jak dlouho trvalo, než mne hasiči snesli dolů. Patnáct, dvacet minut. Nebo jen deset? Na transportním nosítku by ani zraněný zřejmě čas moc nevnímal. Hlavně ať už je v sanitce. Té zde ale není tentokrát potřeba. Odcházím po svých.