Dnes už však opět nad jeho byznysem krákorá hřbitovní havran. „Dávám tomu dva tři roky a lidi si koupí své poslední cédo a já zavřu krám, není to médium budoucnosti, a iPody a internet mě převálcovaly,“ vykládá smířeně Merhaut. Léta už píše hudební recenze a je spojený prakticky se vším, co se na Zlínsku peče v hudební nekomerční branži.

Přistěhovalec z Pardubic

Jaromír Merhaut se narodil 31. srpna 1955 v Chomutově. Už o rok později se rodina stěhuje do Pardubic, o dalších sedm let definitivně zakotvuje ve Zlíně, tehdejším Go­ttwaldově.

„Každý rok jsme měli s bráchou z toho plesnivého kraje chemiček a továren zápal plic, naši proto rozhodli, že půjdeme na čisté Valašsko,“ vzpomíná Merhaut. Máma byla zdravotní sestrou, otec se uplatnil jako slévač v ZPS.

JAROMÍR MERHAUT – je mu 53 let, je ženatý, má dvě děti, žije ve Zlíně - je prodejcem hudebních nosičů

Osmiletý Jaromír si v Baťově městě rychle zvykl. Na ulicích bez aut hrál s kamarády fotbal či nohejbal a trpělivě čekal na pořádný rozjezd „zlatých šedesátých“. Bolševik pod tíhou doby a reformních spolustraníků postupně měkl a na československý dvoreček začal pouštět věci nevídané - Rychlé šípy, hanbaté časopisy, právo na vlastní názor i vlasaté zhulené máničky. To však samozřejmě nemohlo beztrestně procházet věčně, a tak Brežněvovy tanky udělaly novinkám ráznou přítrž.

„Byla u nás zrovna návštěva z Čech, jejich synek ráno vběhl do pokoje a začal hulákat: Začala válka - pustili jsme televizi a Moučková zrovna radila, abychom se jich ptali proč…, máma si pobrečela a pak si šla stoupnout do fronty před obchod,“ usmívá se Merhaut.

Hudba byla únikem

A přišla spousta všedních dnů. V roce 1970 začal patnáctiletý mladík studovat Střední elektronickou školu v Pardubicích. A tam začalo naplno Merhautovo obcování s hudbou.

„Na intru byl na každém pokoji aspoň jeden magič, Beatles či Bee Gees řvali po chodbách celou noc. Rodiče byli daleko, předsrpnová svoboda v nás ještě stále kolovala a komančové nám mohli být ukradení.“

Každý týden si s kamarády uspořádali alespoň jeden poslechový večer, sólisté byli impozantní - Pink Floyd, Deep Purple, Led Zeppelin…

Po maturitě se Merhaut vrátil zpátky do Zlína. V čerstvých devatenácti ho zajímaly pouze dvě věci - holky a big beat.

„Vedle mototechny bydlel chlápek, nějaký Fous, který měl neuvěřitelné zásoby desek a hudebních pásků, fungoval to u něj tak, že každý donesl nějaké elpíčko, nechal ho tam a mohl si vybrat nějaké jiné, byla to taková obrovská půjčovna, to bylo něco pro mě…“

Do normalizačního Československa proudila zahraniční hudba především ze čtyř kanálů - fotbalisté, hokejisté, montéři a kamioňáci.

Cesta do skladu

V roce 1975 Merhaut narukoval na vojnu do Karlových Varů. Daleko, ale mělo to výhodu - Hlas Ameriky i Svobodná Evropa šly výborně naladit. Zvlášť když vojín Merhaut nastoupil k radistům.

„Nechal jsem si na svobodce hrát na přání, měl jsem k dispozici kompletní nahrávací systém, stáhl jsem si z rádia jakoukoliv hudbu a pak jsem ji pouštěl kámošům, to byla paráda.“

Po návratu z vojny pracoval v Barumprojektu, oženil se a brzy se narodil syn. Uživit se z barumáckého platu nešlo, a tak začal vlasatý rocker pracovat v masně, dostal tam dvakrát tolik.

Přibližně od roku 1982 začal prodávat na burzách vlastnoručně nahrané kazety prakticky všech hudebních žánrů. Nepříliš legální byznys byl tak úspěšný, že v polovině 80. let se nechal za pár korun zaměstnat jako skladník, aby mohl v klidu dospávat noci, během kterých nahrával muziku.

„Fungovalo to jednoduše - ze Západu jsme si nechávali posílat nejnovější desky, ty jsme nahrávali na kazety a o víkendech jsme je prodávali na burzách. Vydělával jsem a ještě jsem se dostal ke všem kapelám, které mě zajímaly,“ tvrdí Merhaut.

Šli po nás policajti

Prodej kazet sebou kromě peněz a probdělých nocí přinášel i velké riziko.

„Neustále nás otravovali policajti, museli jsme se před nimi mít na pozoru. Jednou nás v Havířově dokonce zabásli. Vzpomněli jsme si ale na podivína, který od nás pravidelně kupoval kazety a tvrdil, že jestli budeme mít někdy problémy s policajty, že mu máme zavolat. Tak jsme to udělali. Do půl hodiny nás s omluvou propustili. Později jsme zjistili, že ten náš vděčný zákazník byl druhý nejvyšší muž policie na Ostravsku,“ usmívá se Merhaut.

V roce 1988 ale šlo do tuhého. Tentokrát je chytli v Brně. Merhaut u výslechu prodej kazet popřel, kámoš se však přiznal a vypadalo to na vysoké tresty. Nakonec ale vyvázl s podmínkou a třicetitisícovou pokutou. Díky listopadové revoluci ji nakonec nikdy nezaplatil.

Společenské změny konečně Merhautovi umožnily podnikat s hudebními nosiči v mezích zákona.

Beatles to natřeli všem

Merhaut nikdy hudbu sám netvořil, o jednotlivých kapelách či hudebních proudech však ví tolik jako málokdo.

„Nedá se říct, kterou hudbu mám nejraději, doma mám několik tisíc desek či cédéček a každý večer sáhnu po něčem jiném. Jednou je to domácí interpret, podruhé cizí, jednou je to jazzová kapela, příště punková. Dobrá hudba je neuvěřitelně rozmanitá, přiznávám ale bez mučení, že nejkvalitnější věci nacházím především v šedesátých a sedmdesátých letech, například Beatles posunuli hudbu o světelné roky dopředu, dnešní doba je na takové talenty velmi chudá,“ vyznává se Merhaut.

Rád vzpomíná na období zlínských bigbeatových kapel z 60. let. Později se některé z nich, jako Orfeus, Ex Machine či Moravia Quintet, vydaly na profesionální barovou dráhu, jiné, například Gemini, Albatros, BN5 či Divá Bára, zůstaly na poloamatérské zábavové bázi.

V osmdesátých letech ale většině z nich zasadili smrtící ránu dýdžejové a jejich diskotéky.

„Zlínská bigbeatová scéna byla velmi zajímavá a rozmanitá, bylo tu plno kvalitních muzikantů, jako například skvělý kytarista Fera Bačík, drtič rokenrolu Fafuňa a mnoho dalších. Chtěl bych proto sepsat Almanach zlínského big beatu, myslím, že by lidi žasli, kdo všechno tu hrál. Rád bych vyzval pamětníky, ozvěte se…“

Hvězdy spadly na zem

Merhaut je přesvědčený, že v dnešní době už neexistuje tolik hudebních fanatiků jako dřív.

„My jsme si o kapelách či zpěvácích zjišťovali vše, doslova jsme ty informace hltali, na nové desky jsme stáli fronty, dnes si mladí stáhnou svůj oblíbený titul z internetu, několikrát si ho přehrajou ve sluchátkách a přemažou ho dalším, poslech hudby je většinou velmi konzumní a povrchní. Nestěžuju si, je to prostě tak. Výhodou ale zase je, že jde přes internet tak snadno všechno sehnat, všechny sběratelské bonbonky, které jsem už dávno považoval za ztracené.“

Radost si Merhaut a další nadšenci dělají už léta i organizováním poslechových večerů. Jen před pár dny tak například hudební publicista Jiří Černý zprostředkoval několika stovkám Zlíňanů zážitek z loňského pražského koncertu kanadského písničkáře Leonarda Cohena.

„Paradoxní výhodou dnešní rychlé a povrchní společnosti je, že i ty největší hudební hvězdy si nyní váží každého jednotlivého diváka, který přijde na koncert. Muzikanti si totiž uvědomují, že ne v prodeji cédéček, ale v dokonale provedených koncertech je jejich budoucnost. Hvězdy díky tomu padají nohama na zem.“

Zlínský hudební klub

Už několik let nosí Merhaut a jeho kamarádi v hlavě myšlenku nového hudebního klubu ve Zlíně.

„Myslíme si, že něco takového tady bytostně chybí. Prostor pro menšinové nekomerční žánry, jako jsou jazz, blues či nejrůznější specifické odrůdy rocku. Přes den kultivovaná hudební kavárna, každý večer v týdnu jiný žánrový program, lidé by dopředu věděli, na co jdou. Součástí večerů by byla projekce i koncert živé kapely. Z poslechových pořadů víme, že poptávka po takovém klubu tady je, teď se jen snažíme přesvědčit město či kraj, aby naši myšlenku podpořily.“

Jarda Merhaut mluví plamenně a přesvědčivě. Během pár minut vás dokáže strhnout, takže sami získáte pocit, že bít se za něco, o čemž jste přesvědčeni, má cenu.

Robert Heč