Třebaže ne vždy hráli ve stejné sestavě a ne vždy byli plně muzikantsky aktivní. Základní čtyřlístek nově doplnili kytarista Michael Vašíček a bubeník David Velčovský.

Když se ohlédnete třicet let nazpět, jak to tehdy všechno začalo?

Ivo Viktorin: Když jsme s Karlem před mnoha lety zakládali AG FLEK, byla to vlastně náhoda, jakýsi pokus. Vůbec jsme neplánovali, že budeme dělat vlastní tvorbu a že to bude mít nějaký styl. Neměli jsme žádnou jasnou představu. Oslovili jsme Wabiho Daňka, což zpočátku vypadalo, že je ruka v rukávě a že dohromady založíme kapelu. A zvažovali jsme i zpěvačku, proto jsme už tehdy oslovili Blanku. Ze slibovaného projektu ale nakonec sešlo a zůstali jsme jen my tři. Začali jsme zkoušet vokály, protože na samotný zpěv si žádný z nás netroufal. Snad už tehdy nás posluchači začali škatulkovat do folkového sektoru, protože u folku jsou vokály běžnější než v rockové muzice.

Kdo vás v té době nejvíc ovlivnil?

Ivo Viktorin: Našimi vzory byli Pink Floyd, Yes, Genesis, Led Zeppelin, Kate Bush… nic moc folkového. Jediný klasický kotlíkář byl Karel, ten nám tam vnesl trochu folkového nešvaru, jinak jsme ale tíhli spíše k akustické muzice, jakémusi soft rocku. Brzy nato přišel Pepa Šobáň a kapela se zformovala do dnes známé původní sestavy.

A jak se potom stalo, že vznikla spolupráce s Vlastou Redlem?

Karel Markytán: To byla jakási další etapa ve vývoji AG FLEKU. Blanka odešla na mateřskou a my hledali nového frontmana. Tehdy přišel Vlasta a v ten moment jsme se dostali do rockovější polohy. Místo křehké zpěvačky přišel chlápek s elektrickou kytarou, uměl na ni hrát velmi dobře, a začal nám v tom dělat bordel. (Smích) Vlasta měl proti nám obrovskou zkušenost, prošel desítkami kapel, kdežto my žádnou. Často měl jiný názor. Ve spoustě věcí měl pravdu, v některých ne. Ze začátku se styděl zpívat. Pak ale přišlo báječné období, kdy to fungovalo a udělala se spousta skvělé muziky.

Nezapomenutelné je i vaše spojení s Jurou Pavlicou a Hradišťanem …

Ivo Viktorin: Ano, z toho pak vzešla vynikající deska nazvaná Staré pecky. Já ale vždycky poslouchal bigbít, velmi vzácně folk, no ale na folklor jsem neslyšel. A to tehdy zapříčinilo, že jsem z kapely odešel.

A pak do kapely přišla frakce pozdějších Buty – Radek Pasterňák a Richard Kroczek – a brzy nato odešel Karel Markytán. A tehdy život starého AG FLEKu pozvolna uhasínal…

Ivo Viktorin: V polovině devadesátých let jsme se sešli u natáčení alba Waltz, chvíli jsme hráli a pak jsme se zase rozešli. Znovu jsme se sešli, až když nastala v mnoha ohledech příhodnější doba. Přišel nový impulz, nová silná vůle. Uvědomili jsme si, že si spolu přece sakra ještě chceme zahrát! (Smích) Ono znovuoživení kapely, to je vždycky náhoda. A nás někdo náhodou oslovil s přáním, abychom zahráli v původní sestavě. Už se nepamatuji, kde to bylo, důležitější je, že se nám to znovu zalíbilo a už pár let se to nezměnilo. Pak se navíc naskytla příležitost přibrat další lidi – Michala Vašíčka a Davida Velčovského. A to už je velice prima hraní. Byla by škoda toho nechat…

Letos tedy slavíte třicet let od vzniku kapely, k čemuž pořádáte koncerty… Jaké jste zatím zaznamenali reakce?

Karel Markytán: Když jsem se díval na naše webové stránky, ohlas je dost dobrý. A jestliže tam někdo píše, že má štěstí, že nás slyšel, pak i já musím říci, že máme štěstí, že za námi lidi takhle jdou. Pepa Šobáň: A možná to tak trochu vyplývá i z toho, že se ti lidi báli, že nás nikdy neuvidí živé. (Smích)

Máte pocit, že jste v publiku zaznamenali i nové čerstvé fanoušky, anebo to jsou spíše ti vaši věrní?

Ivo Viktorin: Já v publiku zaznamenal dva, co byli úplně čerství. (Smích)

Karel Markytán: Čerstvější fanoušci rekrutují z těch, kteří byli v raném dětství obtěžováni rodiči, co jim naši muziku pouštěli. Takže jim to zůstalo v hlavě a jsou námi trochu postiženi, zaplaťpánbůh pro nás (Smích). Ale myslím si, že chodí i ti nezatížení, kteří se o nás dozví odjinud než od rodičů. Přesto mám ten pocit, že většinu fanoušků tvoří ti, co s námi jdou časem.

Třicet let v životě člověka je čas, když už po všech experimentech a vylomeninách zpravidla ví, co chce… Je to u kapely stejné?

Ivo Viktorin: Když se ohlídnu zpět, někdy to opravdu byla jablka s hruškama.

Pepa Šobáň: Já myslím, že víc víme, co nechceme. Nechceme se někam hnát za nějakou chimérou. Když je člověk mladší, vidí šťastné zítřky a to, čeho si může užívat. My už víme své.

Karel Markytán: Já mám jednoznačně jasno v tom, že teď si toho víc vážím. Víc si to všecko uvědomuji..

A existuje etapa, do které byste se třeba mávnutím kouzelného proutku vždycky rádi vrátili?

Pepa Šobáň: Určitě na úplný začátek, který byl plný euforie. Ale zaplaťpánbůh, že je to teď tak, jak to je. Vrátili jsme se do období, kdy už nehledáme nic nového.

Karel Markytán: Víc už se ani nemůžeme vrátit.