Když to zvládnou ostatní, tak přeci musím taky, honí se mi hlavou a začínám pěkně ručkovat po laně. Z kopečka to šlo zpočátku rychle. Ale po chvilce už jsem začala cítit palčivou bolest na dlaních. No jo, bez rukavic, to není žádná sranda. Ale byla jsem sotva v polovině a vrátit se už nešlo. „Pojď, jeď, už se blíží další dvojice,“ povzbuzují mě z druhé strany jak hasiči, tak i jejich mluvčí Ivo Mitáček.

Pravá ruka, levá ruka, lano se začíná pomalu zdvihat do kopce. Teď přijde ten nejtěžší úsek. „Už nemůžu,“ volám zoufale na ostatní.

V tu chvíli se ale podívám na karabinu a málem mi srdce vyskočí z těla. Byla povolená, takže stačilo kousek a vyvlékla by se z lana. Ani se raději nedívám, co je pode mnou za hloubku. Rychle ji znovu zašroubuji a s vypětím všech sil se soukám na druhou stranu. Tam už mě zachytí ruka dalšího hasiče a vytahuje mne na břeh. „No vidíte, máte to za sebou,“ chválí mě.

Tak, teď mě ještě čeká cesta zpět přes příkop, tentokrát po svých. „Jedno vím jistě, hasičem být nechci,“ komentuji ještě celá zadýchaná svou zkoušku. „Ta karabina má dvojité jištění, nic by se vám nestalo,“ ubezpečuje mě hasič a poplácá mě pochvalně po zádech.

Pak už s fotografem odjíždíme k disciplíně, při níž musí závodníci sjet náročný terén na kole. „Ježíši, hlavně, ať tam nemají kolo navíc,“ probleskne mi cestou hlavou. Naštěstí tam nebylo.