Zahynulo tehdy jednačtyřicet vojáků, kteří v letadlech uzavírali formaci mířící na Ostravu. Jedním z těch, kdo přežili, je i americký veterán, třiaosmdesátiletý Joseph P. Owsianik. Ten ve svých devatenácti letech nouzově seskočil padákem ze zasaženého letadla a dopadl na Slovácko. Slováckému deníku poskytl člen posádky legendárního bombardéru B-17 exkluzivní rozhovor při vzpomínkové akci v Rudicích, kde podle svých slov 29. srpna 1944 přistál. Energický muž vylíčil nejen stále živé vzpomínky na inkriminovaný den, zajetí v německém táboře Stalag Luft IV, ale porovnal také obsah válečných filmů se skutečností.

Vaše jméno není typicky americké, zní spíše polsky. Narodil jste se v Evropě?

Ano, můj otec pocházel z Polska. Já jsem se ale narodil v New Jersey ve Spojených státech. Tam žiji dodnes se svou manželkou Josie, která má stejně jako já polské předky. Podle názvu mého rodiště jsem dostal za války dokonce i svou přezdívku „Jersey Joe“.

Od bitvy nad Rudicemi uplynulo mnoho let. Jak vlastně začala? Předpokládali jste, že by na vás mohli Němci zaútočit?

Neměli jsme tušení, co přijde. Z ničeho nic se za naší formací objevilo asi pětašedesát německých stíhaček a dokonale nás obklíčily. Bylo to rychlé a my jsme neměli šanci. Napadly nás a během pěti minut jsme zratili devět letadel.

Přesto jste se pokusili útok odvrátit. Zapojil jste se do boje, i když jste zaujímal pozici fotografa?

Ano. V okamžiku, kdy někdo zavolal: „Stíhači na šesti hodinách,“ jsem se přemístil ke kulometu ve střední části letadla. Jednu nepřátelskou stíhačku jsem trefil, ale nemohl jsem potvrdit sestřel, protože jsme vzápětí museli opustit palubu. Můj zásah si tak připsal do statistiky někdo jiný.

S letadlem jste tedy nepřistáli, ale nouzově vyskočili?

Po zásahu naší B-17 začal hořet jeden motor a z dalšího se kouřilo. Pilot dal posádce pokyn k seskoku. Já měl skákat otvorem, kterým se vypouštěly bomby. Ty byly ale pořád na místě a já se bál, že mi nějaká při seskoku spadne na hlavu. Šel jsem proto do zadní části, odkud jsem vyskočil. Ze vzduchu jsem pak už jen zamával letadlu na rozloučenou.

Podařilo se opustit bombardér všem deseti členům posádky?

Bohužel ne. Jeden střelec zůstal uvězněný ve spodní věži. Pokoušel jsem se mu pomoct, ale přístupový poklop byl zaseknutý. V tu chvíli nebyl čas na jeho vyproštění. Nejsem si ani jistý, jestli ještě žil.

Přistál jste na jiném místě než ostatní muži?

Padák nešel ve vzduchu dost dobře kontrolovat. Vítr nás rozfoukal různě do krajiny. Pro mě osobně to byl navíc první seskok, takže jsem neměl takřka žádné zkušenosti.

Zranil jste se?

Ještě na palubě mě do předloktí zasáhly tři střepiny z kulek, které proletěly stěnou letadla. Rány se ale dobře zahojily a dnes už je připomínají jen malé jizvy.

Co se dělo po dopadu na zem? Pronásledovali vás Němci?

Začali se ke mně sbíhat lidé. Myslel jsem, že to jsou Němci, ale byli to kluci a holky z vesnice. Ukazovali mi, kam spadl kamarád. Strhl jsem ze sebe padák a utíkal k němu. Našel jsem prvního pilota Francise Flynna, který ležel v bezvědomí se střepinou v zádech. S lidmi jsme jej odnesli do rudického kostela (podle historických faktů hasičská zbrojnice na Petrůvce pozn. red.). Zanedlouho nás ale objevili Němci. Strčili mi pistoli do úst a přinutili mě vysvléknout, aby zjistili, jestli jsem žid. Potom mě odvedli do Slavičína, kde jsem na samotce strávil asi tři dny.

Následoval převoz k výslechu do Frankfurtu a posléze do zajateckého tábora Stalag Luft IV v obci Tychowo v dnešním Polsku. Zacházeli s vámi dozorci slušně?

Než jsem se dostal do Tychowa, odehrávalo se vše vcelku korektně. V táboře byly podmínky horší. Zlom přišel, když se blížili Rusové. Němci nás donutili k pochodu. Ušli jsme za tři měsíce bezmála tisíc kilometrů. Příděly vody a jídla byly minimální, řada věznů zemřela. V nouzi jsme jedli třeba ze zvířecích koryt. S jednou Němkou jsem vyměnil i snubní prsten za kus chleba. V zajetí jsem byl až do dubna 1945 a za tu dobu jsem zhubnul asi sedmnáct kilogramů.

Jak dlouho jste vlastně za války strávil v aktivní službě?

Dva a půl roku. Přesně jsem odlétal pětatřicet misí. Poslední jsem ale nedokončil. To byla právě ta, při níž nás sestřelili. Za celou dobu jsem také nevzlétl do akce v ničem jiném než v B-17.

Přihodilo se vám za ta dlouhá léta více krizových situací na palubě?

Jednou jsme letěli ze „Států“ do Jugoslávie s úplně novým letadlem. Ve vzduchu jeden člen posádky kontroloval stav paliva. Zjistil, že ho nemáme dostatek pro návrat. Pilot řekl, že se musel zmýlit, ať se jde podívat znova. Ten kluk se vrátil za dvacet minut a pronesl stroze: „Zhoršilo se to.“ (smích)

Setkal jste se po návratu z vězení s někým z poslední mise?

Nesetkal. S nikým z nich jsem se ani pořádně neznal. Vystřídal jsem celkově spoustu různých posádek. Šel jsem vždy k týmu, ke kterému mě z velitelství přidělili.

Vrátil jste se po válce k letadlům?

Když jsem se dostal zpět do Spojených států, vláda mi dala možnost zadarmo se naučit létat. Využil jsem toho a udělal si pilotní průkaz, takže jsem pak mohl oficiálně sám držet knipl.

Vzpomenete si, která německá letadla byla mezi spojenci nejobávanější? A naopak?

Trumfy Němců představovaly Focke-Wulfy 190 a Messerschmitty Bf-109. Esy mezi spojeneckými letadly byly jednoznačně P-51 Mustangy. Vynořily se z ničeho nic, za〜útočily a byly pryč.

Bombardér B-17 dostal přízvisko „Létající pevnost“. Vnímal jste to za války stejně?

Na palubě B-17 se člověk cítil lépe než v jiných letadlech. Budily respekt i u posádek B-24, které byly sice novější, ale daleko pomalejší. Když se setkala tato letadla ve vzduchu, v B-17 se ozývalo: „Hej, kluci, bé čtyřiadvacítky jsou tady. Dejte si pauzu na cigaretu.“ (smích)

Stále se točí filmy z prostředí druhé světové války. Ukazují opravdu skutečné výjevy té doby?

Všechny válečné snímky jsou špatné. Nemají téměř nic společného s realitou. Ta byla totiž mnohem drsnější, než dokáže zobrazit i ten nejodvážnější režisér. Za války s vámi nikdo neměl slitování.

Na plátně často vídáme smějící se piloty, kteří soupeří, kdo sestřelí více nepřátelských letounů. Jsou podobné obrázky také smyšlené?

Tohle tak do jisté míry opravdu bylo. Mnoho letců mělo třeba osmnáct, devatenáct let. Strach kolikrát téměř vůbec nevnímali. Soutěživost a hecování se tedy při misích nejen mezi piloty objevovaly.