S manželem se potkávám víc na závodech než doma

Zlín - /ROZHOVOR/ Každý den se tato žena pohybuje mezi nejvznešenějšími zástupci zvířecí říše. Koně pro ni představují práci, ale především velký životní koníček. Margit Balaštíková je ředitelkou známého napajedelského hřebčína, který se může pyšnit řadou úspěchů v rámci koňského sportu.

Věnuje se také tréninku koní v několika soutěžních disciplínách.

Jak úspěšný byl uplynulý rok z hlediska nových přírůstků? Kolik hříbat se narodilo?

Musím říci, že tento rok byl o něco slabší. Měli jsme asi o deset hříbat méně než loni, ale zase byla všechna zdravá, takže celková bilance roku je dobrá.

Co bylo příčinou poklesu?

Je to dáno celosvětovým trendem, kdy chovatelé snižují počty připouštěných klisen chovného stáda.

Máte svého vlastního koně?

Ano, mám. Donedávna jsem měla čtyři, teď jsem však jednoho prodala.

A všichni jsou ustájeni v hřebčíně?

Všichni ne. Jednoho mám doma, ten je v domově důchodců, jak já říkám. (Smích.) Dal mi za svůj život mnoho vítězství a způsoboval mi radost. Jeho sportovní kariéra však již skončila, takže mu platím stáří a dopřávám odpočinek.

Účastnila jste se někdy sama dostihů?

Ne, nikdy jsem nebyla tak malá, abych se jich mohla účastnit.

Jaké jsou váhové limity pro jezdce na dostihových koních?

Záleží to na výkonnosti koně, jeho stáří a pohlaví.

Pokud se nepletu, tak se věnujete tréninku koní.

Ano, je to jeden z mých koníčků. Letos jsme měli výborné výsledky v military i drezurách.

Jsou váhové limity i v těchto odvětvích?

Tady už to váhově omezeno není. Ale když se podíváte na jezdce v military, tak i oni jsou většinou štíhlí. Stejně tak u drezury je tento faktor důležitý. Drezura je totiž o noblese a o souznění mezi jezdcem a koněm. Hodnotí se i celkový dojem.

Můžete objasnit, co přesně znamená „military“?

Je to jedna z nejtěžších jezdeckých disciplín. Obsahuje parkúr, drezurní a crossovou zkoušku. Ve své podstatě jde o celkové prověření koně na přiježděnost, skokové schopnosti a v podstatě i na rychlost a odvahu při překonávání skoků, které jsou v military složité.

Na které koně napajedelského hřebčína jste nejvíce pyšná?

Mám velkou radost z Line Honeyho, který se stal nejlepším sprinterem Slovenské republiky. Úspěšná byla i klisna Godea, která porazila účastníka Velké pardubické koně Klause. Fabio a Wahida, svěřenci trenérky Horákové, Matter For Love nebo Valldemoso a Moonrain či Miraino. Těch vítězství a koní je hodně.

Největší letošní úspěch v military je umístění Andrey Lesákové s koněm Seržant Pneu Plus na mistrovství České republiky, kde získala 2. místo a 3. místo ve Zlaté podkově.

Kolik hodin denně trávíte v práci? Můžeme to vůbec nazývat prací, nebo je to spíše koníček?

V průměru 13-14 hodin denně. Do práce chodím i v sobotu a v neděli. V neděli se běhají dostihy, v sobotu mám parkúry a military. Člověk se musí neustále vzdělávat, na soukromý život mi moc času nezbývá. Naštěstí je pro mě práce opravdovým koníčkem. Moje rodina mě podporuje, všichni mají rádi koně. Syn a muž působí v jiných odvětvích sportu spojených s koňmi a musím říct, že se potkáváme spíš na závodech než doma. (Smích.)

Můžete čtenářům přiblížit, jak vypadá denní režim v napajedelském hřebčíně?

Většinou chodím do práce na šest nebo na půl sedmé. Nejprve zjistím, jestli se v noci neudálo něco, o čem nevím, například nějaký zdravotní problém. Následně zorganizuji práci dne, rozdělím úkoly a začnu pracovat na těch svých. Obvykle pak přijdou klienti a celý plán se rozruší, ale to je život. (Úsměv.)

Jakou školu jste vystudovala?

Každý ode mě očekává, že mám vystudovánu zemědělskou nebo veterinární školu. Já jsem však vystudovala ekonomickou. Majitel si přál, aby byl v hřebčíně spíše manažerský pracovník, nikoli klasický zootechnik.

Před pozicí ředitelky jste již v hřebčíně pracovala?

Odešla jsem z banky a pak jsem pracovala asi rok pro předchozího ředitele hřebčína jako ekonomický a finanční poradce.

Byli koně vaší zálibou již od dětství?

Samozřejmě že ano. Patřím ještě do kategorie starších „koňáků“, kteří začínali u koleček hnoje a za to, že pomáhali, pak mohli jezdit. Nepatřím k té generaci dětí, jejichž rodiče měli finance a koníka jim koupili. Rodiče mi koně svým způsobem vždy zakazovali. Mysleli si, že mě to opustí, ale když milujete koně, tak je to většinou navždy.

Jaká je ekonomická situace hřebčína?

Přijímáme dotace tak jako každá zemědělská firma. V současné době máme hodně špatné cash flow, klienti se u nás často úvěrují. Pravděpodobně se blíží doba, kdy budeme z provozního hlediska potřebovat finanční podporu od našich akcionářů. Už delší dobu nejsme schopni vydělat finance na jakoukoliv obnovu.

Specializujete se na chov anglického plnokrevníka. Čím je toto plemeno charakteristické?

Anglický plnokrevník je uměle vytvořené plemeno. Vyšlechtil ho člověk. Jde o plemeno, které má jemnější nervovou soustavu, velmi brzy vyspívá, a může se tedy brzy účastnit dostihů.

Plemenní hřebci jsou často temperamentní. Mohou u nich pracovat i ženy?

Zákon to nezakazuje, ale není dobré, aby u nich pracovala žena. Zvíře vnímá naši hormonální hladinu jinak než my, tudíž by to pro ni mohlo být nebezpečné. V zákoně byla dříve klauzule, která stanovovala, že ženy u plemenných býků a hřebců nemají pracovat. Dnes tam není.

Jaké je ve vašem hřebčíně procento úspěšnosti, že klisna zabřezne?

Máme více než 89% úspěšnost březosti, což je hodně dobré. Celosvětové průměry jsou kolem 75 %.

Zabýváte se hipoterapií?

Hipoterapii provádíme v rámci volnočasových aktivit dětí a jejich rodičů. Děláme to pro handicapované děti s postižením mozku a pohybového aparátu. Každé pondělí máme kroužek. Dochází k nám děti z Otrokovic a Napajedel.

V čem spočívá „moc“ koně přispívat k terapii těchto dětí?

Jízda na koni vás nutí hledat své vlastní těžiště. Takže dítko, které jede na koni, zapojuje části svalů. Navíc srst koně je teplá, takže člověka prohřívá. Styk s chlupatým zvířetem přináší dítěti radost. Děti se radují a křičí. Je pro mne velmi zvláštní, že koně děti strašně tolerují. Kdyby zdravý člověk zakřičel na koni, kůň se splaší a uteče. Když to udělá handicapované dítě, tolerují to.

Mohou se k vám lidé přijít podívat?

Ano. Mohou si prohlédnout hřebčín a mají možnost navštívit areál na Pěnném. V příštím roce bude otevřeno i muzeum strojů tažených koňmi. Návštěvníci také budou moci zhlédnout krátké filmy o napajedelském hřebčíně, které jsme natočili. Mohou navštěvovat i jezdecký oddíl nebo hiporehabilitační kroužek.

Je těžší práce s koňmi, nebo s lidmi?

S lidmi. Kůň vám nedělá naschvály, nepomlouvá. Zvíře vám dokáže být vděčné a jeho vztah k vám je trvalejší.

Angažuje se celá vaše rodina u koní?

Dalo by se říci, že téměř všichni kromě nejstaršího syna. Dcera je fanda a nejmladší syn dělá voltiž (gymnastika na koni, pozn. red.). Na mistrovství ČR letos skončil na 1. místě v juniorech, zúčastnil se i mistrovství Evropy. Manžel Josef je předseda České jezdecké federace a předseda představenstva Hyjé koně Zlínského kraje. Sám aktivně jezdil.

Máte s manželem nějaké další společné zájmy?

Ano, jezdíme na závody se synem. Jsme velcí milovníci zvířat, a to nejen koní. Manžel chová na zahradě ptáky, mini ovce a lamy. Já chovám kočky a vysazuji keříky, které mi jeho ovečky neustále okusují. (Smích.) Dále nás spojuje četba. Já ráda čtu historické knihy a tituly o chovu koní. Manžel preferuje romány z období Říma a Egypta.

Která mužská vlastnost vás dokáže nejvíc vytočit?

Asi mužské ego.

Znáte se osobně s Josefem Váňou?

Samozřejmě, a moc mu fandím. Je opravdu s podivem, že v tomto věku dokáže porážet mladé žokeje.

Co se za jeho úspěchem skrývá?

Obrovský elán, vytrvalost a chuť vyhrávat. Je to neskutečná řehole a život plný odříkání. Závodníci musí velmi málo jíst a přitom si musí udržet fyzickou zdatnost.

Víte, kolik měří?

Nevím, kolik měří, ale vím, kam mi sahá. (Smích.) Každopádně pro dostihový sport je to výhoda. Vysocí lidé se tam moc nechytají.

Co si představíte pod spojením „úspěšná žena“?

Úspěšná žena je ta, která si váží sama sebe a která je spokojena na tom místě, na kterém se nachází. Já chci dělat práci dobře a chci se sama sobě podívat do očí. Neříkám však, že vše dělám bez chyby.

Říká se, že každý člověk má nějakou „13. komnatu“, o které nerad mluví. Týká se to i vás?

Ano, i já ji mám a jsem pyšná na to, že je tam čím dál méně tajemství. Dříve jsem si myslela, že na veřejnost nepatří slzy. Později jsem zjistila, že když tyto emoce před lidmi projevíte, zdáte se jim mnohem lidštější.