Mohla jsem se tedy zase po letech podívat do prostředí, které kdysi pro mne bývalo den co den místem, kam jsem se těšila a kde jsem prožívala chvilky opravdového štěstí.

Koně jsem milovala od dětství. Snem většiny členů z naší party, ve které jsme za těmito nádhernými zvířaty docházeli, ať mladších či starších, bylo jezdit jednou dostihy. Od našeho záměru nás nemohlo odradit ani přespříliš čisté víno, které nám jednoho prázdninového podvečera obrazně nalil náš trenér.

„Z nikoho z vás, jak tady jste, žádný Smolík nikdy nebude. Na to zapomeňte,“ mávl tenkrát unaveně rukou starý profesionál a po pronesení těchto zdrcujících vět bylo více než jasné, co si o nás myslí a že nad námi právě definitivně zlomil hůl.

Pravda, nebyli jsme žádní výběroví jezdci. A přiznejme si to upřímně, řadě z nás chyběl talent. Jiným disciplína. Dalším cílevědomost.

„Jestli u koní zůstanete, budete jim tak maximálně pucovat zadky. Vidle, to je pro vás, na víc nikdo nemáte,“ zaznělo ještě z útrob stáje a pak se rozhostilo ticho. Ve stáji i před ní. Ale v dětství a dospívání má člověk tu vzácnou vlastnost, že si sny brát nedá. A je přesvědčen, že dokáže vše. Ať už si ostatní říkají, co chtějí. I když se trenérova slova časem ukázala pravdivá a splnila se do puntíku, tehdy jsme je samozřejmě odmítali přijmout a fantazírovali o velkých vítězstvích.

To, co pro nás bylo tehdy ještě snem, bylo už v té samé době pro jiné lidi realitou. Mladý nadějný jezdec Jan Demele nebyl tehdy o moc starší, než my. Narodil se však na rozdíl od nás s talentem, který byl náležitě oceněn. Dnes by se krátce řeklo: byl prostě jiná třída. Vyrostl v tlumačovském hřebčíně, za který jeho otec jezdíval cvalové a klusácké dostihy. Ke koním měl tedy blízko už od dětství. Jeho schopnosti a fyzické předpoklady byly příslibem kvalitních výkonů i do budoucna. V chuchelském jezdeckém učilišti se proto vyučil jezdcem z povolání pro tehdejší JZD Slušovice, kde strávil přibližně deset let. Poté odešel pracovat do zahraničí. Po návratu nastoupil do Napajedel, aby se pak opět vrátil do Slušovic. Zde pracoval u trenérů Radka Vraje a Milana Štěpánka. Nyní se naplno věnuje trenérské činnosti ve vlastní stáji v Březové u Slušovic, kde má do výchovy svěřeno dvacet koní.

„Když jsem začal trénovat sám, nejdříve koní k tréninku moc nebylo. Pak se však dostavily dobré výsledky a majitelé byli spokojení, takže koní zvolna přibývalo,“ popsal začátky své trenérské činnosti Jan Demele.

Koňská stáj vydávala v ten horký letní den typickou vůni. Někdo by řekl zápach. Já trvám na slovu vůně. Jezdci byli v plné práci už od časného rána. V parných dnech se musí koně vzít ven na projížďku dříve, než nastane opravdové vedro. Jinak se potí a ztrácejí vodu i cenné minerální látky a vitamíny. Všichni tedy dělali od šesti ráno, co mohli, aby vše odsýpalo. Po příchodu do práce prohlédli koně, zda jsou v pořádku a zdraví, dali jim oves a vyrazili ven, trénovat podle pokynů, které rozdal trenér Demele. Jedni šli cválat, jiní klusat, na louku anebo do kopce… Jiný režim mají koně, určení pro dostihy rovinové a jiný koně, zúčastňující se překážkových dostihů.

„Rovinoví koně běhají na kratší vzdálenosti, překážkoví koně od tří do sedmi kilometrů. Podle toho musí být příprava směřována. Koně pro rovinové dostihy je třeba trénovat na rychlost a překážkové hlavně do kopců,“ vysvětlil Jan Demele s tím, že v sezóně, když už koně nějaké ty dostihy absolvovali, mají potřebnou rychlost v sobě zažitou a není nutné se na ni při tréninku tolik soustředit.

Po návratu z tréninku omyli jezdci každého koně důkladně vodou, na hlavu a nozdry použili houbu. Přebytečnou vodu z nich stáhli speciálním nástrojem a odvedli je na louku se napást i uschnout na slunci. Tak se pokračovalo, dokud se nevystřídali všichni koně, kteří mohli daný den trénovat. Jak jsem se dozvěděla, záleží vždy na tom, kolik lidí v ten který den do stáje dorazí. Podle toho trénink někdy trvá déle, jindy je vše hotovo za relativně krátkou dobu. V dostihové stáji Jana Demeleho jsou dva profesionální jezdci, zbytek tvoří zkušení amatéři, kteří přicházejí dle svých časových možností.

Boxy ve stáji se vyklízejí každý den. Pokud se očekává horký den, nejdříve se odchází jezdit. Když je chladněji, pořadí je opačné. Po ukončení ježdění a čištění se koňům, namažou kopyta a znovu se nakrmí. Pak mohou odpočívat koně i jezdci.

Sednout ke kávě jsme si šli i my. Byl konečně čas si v klidu popovídat. První moje otázka směřovala k rozdílu mezi tím, co jsem zde mohla vidět dnes a prací ve stáji v zimním období. Dozvěděla jsem se, že v zimě se s ohledem na pozdní rozednívání chodí do stáje později. O půl sedmé anebo v sedm hodin. Nejdříve se koně zkontrolují a nakrmí, jezdit se jde teprve potom. Také je důležité přizpůsobit se počasí. Ve velkém mraze mohou koně pracovat méně, protože to má špatný vliv na dýchací ústrojí. V méně než patnácti stupních pod nulou je třeba práci omezit. Plánování se musí po celý rok podřídit aktuálnímu počasí i zdravotnímu stavu koně. Alarmující znamení je, pokud do rána nesežere to, co večer dostal. Je třeba zjistit příčinu a podle toho se zařídit. Může jít o únavu nebo nějaký zdravotní problém.

Koně nejčastěji trápí šlachy nebo trávicí ústrojí.„Kůň patří k živočichům s nejdelšími střevy. Trpí na koliky, kdy se jim střeva zauzlují, jedna klička se dostane do druhé a udělá se uzel. Pokud nepomůže pohyb, aby se střeva dostala do normálního stavu, musí kůň dostat od veterináře injekci na peristaltiku střev. Když to však nepomůže, musíme ho odvézt na veterinární kliniku. Tam to buď rozeženou kapačkami nebo je zapotřebí operace,“ vysvětlil dostihový trenér.

Doplnil, že dalším choulostivým místem koňského těla jsou šlachy, tenké jako prst. Při námaze, která násobí jeho váhu, mohou šlachy popraskat. Pokud nepopraskají moc, kůň musí dostat pauzu, vitamíny a pomalu po určité době začít pracovat. Avšak již nikdy to nebude stejné jako se zdravou šlachou. Musí se na ni dávat už nastálo pozor.

Zajímalo mne, jak těžké je připravit koně na dostihy. Dostalo sem mi odpovědi, že záleží na tom, jak starý je kůň a odkud přichází. Pokud přijde mladý kůň, například z napajedelského hřebčína, je to s ním jako s dítětem, které se učí chodit. Je třeba ho naučit úplně vše. Musí si zvyknout na jezdce i na sedlo. Pokud do stáje přibude kůň, který už byl dříve trénovaný někde jinde, nemusí se pochopitelně už nic učit. Musí se s ním však pracovat. Je to stejné jako se sportovci, kteří chtějí podat výkon. Pokud nebudou mezi závody trénovat, nemohou čekat dobré umístění. Koně začínají běhat dostihy ve dvou letech a na dostihových drahách obvykle skončí přibližně ve dvanácti letech. Pokud je však kobyla špičková, dává se ve třech letech do chovu. Už se nikdo nedívá na to, že by mohla běhat ještě čtyřletá nebo pětiletá. Je důležité získat od ní kvalitní hříbata.

„Jak je těžké sehnat dobrého koně pro dostihy?“ zajímalo mne.

Prý relativně snadno.„Jednou z možností je zajet s trenérem například do hřebčína Napajedla. Pokud jde o koně z ciziny, můžeme s majitelem zajet na dražbu anebo oslovit agenta. V České republice se teď pohybují asi tři. Vy jim zadáte přesné požadavky, například čtyřletého koně, který dvakrát startoval, můžete zvolit i barvu, udáte cenu. Sežene vám ho přesně podle vašich představ,“ zněla odpověď.

Vynikající původ bývá důležitým předpokladem budoucích dobrých výsledků, ale nelze to zaručit vždy. Zájemce si může koupit koně s nejlepšími předpoklady, investuje do něj vysokou částku, najme si nejlepšího trenéra a kůň třeba nikdy nevyhraje jediný dostih…

„Kůň za sedmdesát tisíc může být stejně dobrý, jako ten za milion?“ zeptala jsem se překvapeně.Může prý být dokonce i lepší…„Znám případ, kdy majitel koupil koně za dvanáct milionů korun a ten kůň sice špičkový původ měl, ale nikdy nevyhrál. Jiný koupil koně za čtyřicet tisíc korun a vydělal několik milionů. Ale ani do hříbat, ani do mladých koní nevidíte. Jako do člověka. Jsou otázky genetiky a plemenářské práce. Stane se, že když kůň vyhraje dostih, volají zájemci do Napajedel, že chtějí pravého sourozence tohoto koně, od stejných rodičů. Během noci se tak může jeho cena zvýšit třeba o tři sta tisíc korun,“ objasnil trenér.

Dostihový kůň se dá koupit v České republice od deseti tisíc korun do dvanácti milionů. Měsíční náklad na ustájení vychází například ve stáji Jana Demeleho devět tisíc korun včetně tréninku a krmení. Samostatné jsou potom přihlášky na dostihy a doprava. Cena přihlášky do dostihu činí obvykle čtyři procenta z částky, určené pro vítěze.

Náš rozhovor přerušila žena, která se s trenérem přišla domluvit na docházení dcery do dostihové stáje. Dívka by se chtěla naučit dobře jezdit. Trenér Demele na okamžik odešel vyřešit tuto záležitost. Já jsem nečekanou pauzu využila jinak. V horkém dni jsem si vytáhla malinovou šťávu a odšroubovala uzávěr. Podcenila jsem přitom určité fyzikální vlastnosti. Tlak a bublinky, to nejde dohromady…

Když se můj společník vrátil, omluvil se za přerušení hovoru.„To nic, já jsem toho využila jinak,“ pochlubila jsem se nevšedním vzorem na bílém tričku.Užasle se zeptal, co to je.„Malinová šťáva,“ odpověděla jsem bezelstně a popravdě.Usmál se jako dokonalý gentleman.„Mně to přece vůbec nevadí,“ mávl rukou, aby mi vzápětí položil otázku:„Nechcete vodu?“

Odpověděla jsem, že už jsem se přece napila. Teprve pak mi došlo, že to možná myslel úplně jinak. Což tak trochu si dát do pořádku bílé tričko?! Snad mě trochu omlouvá barva mých vlasů. Ony ty vtipy o blondýnách možná mají něco do sebe. Nicméně jsem se zařekla, že až se dostaneme k mé jezdecké minulosti, určité okolnosti teď vzpomínat nebudu. Zmínit k tomu všemu ještě slova našeho někdejšího trenéra by se v této situaci rovnalo sebevraždě. Raději jsme se vrátili zpět k tématu.

Přešli jsme od povídání o koních k jezdcům. Zeptala jsem se na to, jak bylo těžké přejít od jezdeckého řemesla k profesi trenéra.„Tělo si o to řekne samo. Jezdec musí držet určitou hmotnost, aby mohl jezdit. Později už si tělo samo říká, že chce trochu obalit tukem, ozývají se staré zlomeniny a pobolívají klouby. Když chci zůstat u koní, není jiná cesta, než začít trénovat a buď to vyjde, nebo to nevyjde. Zatím si myslím, že to snad vychází,“ odpověděl Jan Demele.

Vysvětlil mi, jak se v dnešní době shánějí dostihoví jezdci. Existuje dostihový věstník, kde jsou vypsáni jezdci dostihových koní, kolik mají vítězství, jaké mají úlevy. Do třiceti vítězství jsou to dvě a půl kila, nad třicet vítězství kilo a půl. V okamžiku, kdy dosáhne padesáti vítězství a z jezdce se stane žokej, úlevu už nemá žádnou. Z toho se pak při výběru jezdce pro daný dostih vychází. Pokud trenér chce, aby kůň nesl menší zátěž, musí vyhledat schopného jezdce, který ještě nedosáhl třiceti vítězství a má nárok na úlevu, ale přitom je schopný podat dobrý výkon. Protože se s mnoha jezdci zná, ti mu sami volají, že mají volné termíny dostihů.

Snaží se vybírat zkušené jezdce, kteří vědí, co přesně v kterou chvíli dostihu udělat. Stačí špatně odstartovat z boxů a dostih je ztracený, stejně tak je třeba umět v závěru dostihu koni pomoci posunutím těžiště.

Koně většinou zvládnou okolo desíti dostihů za sezónu, jsou však i vyjímky, které si na své konto připíšou i více absolvovaných závodů. Naproti tomu někteří koně zvládnou třeba jen čtyři. Dobrý trenér také musí umět vyhledat ty správné dostihy, které má jeho svěřenec šanci vyhrát. Má v tom poměrně volnou ruku, musí však dát vždy majitelům koní vědět, co plánuje. Rovněž oni mohou mít přání, který dostih by měl jejich kůň absolvovat. Trenér je může buď akceptovat anebo jim vysvětlit, proč nechce, aby v něm kůň startoval. Může to být třeba proto, že v jiném týdnu se pro něj najde lepší dostih, kde má větší šanci na vítězství.

Když jsme byli u jezdců, stočil se rozhovor na mé zkušenosti. Vzpomněla jsem na jedno léto v sádrovém krunýři, po kterém jsem už nenašla odvahu nikdy na koně znovu vylézt. Pro člověka, který se živil jako profesionální jezdec a musel se znovu i po těžkých úrazech vrátit do sedla, to mohlo být nepochopitelné. Já jsem to naopak chápala velmi dobře. Můj trenér měl tehdy pravdu. Kdo nemá talent… Dřinou se zkrátka někdy nedá nahradit to, co je důležité. Instinkty se člověk nenaučí. Takže pro mne zřejmě zkrátka jen ty vidle…

„Ale přece… nechcete to aspoň zkusit?“ zeptal se mě trenér Demele.„Já myslím, že radši ne, už jsem to zkoušela a nešlo to,“ odpověděla jsem a chystala jsem se zvolna k odchodu.„A já myslím, že by to mohlo jít,“ nedal se.Jeho přesvědčení bylo nakažlivé.„Vy si myslíte, že byste mě dokázal dostat zpátky na koně?!“V mém hlase byly zřejmě cítit pochybnosti. Ale věděla jsem, jak dopadly mé předchozí pokusy.„Ano. Vsadíme se?“ usmál se Jan Demele.

Člověk někdy dělá věci, o kterých pak říká, že neví, co ho to napadlo. Vsadila jsem se. Čekají mne zřejmě napínavé zážitky… Trenér Demele je zkušený profesionál a jistě ví, co dělá. Za sebe však neručím. Svému šéfredaktorovi pro jistotu řeknu, že bude možná potřebovat nového člena redakčního týmu. Aspoň po dobu mého pobytu v nemocnici.

Staňte se našimi fanoušky na Facebooku!
Zde vás budeme v průběhu dne informovat o nejdůležitějších a nejzajímavějších událostech z regionu a hlavně vám nabídneme různé soutěže.