Autor reportáže varuje: přelouskání textu může trvat 30 až 60 minut

Ze Zlína do Tesaloniky

Cestu do nejvýše položené obce v Řecku, západomakedonské Samariny, plánuji už přes rok. Původně jako vícečlennou expedici, nejlépe autem. Kdo má ale dnes tolik času, aby se mohl od svých povinností na dva tři týdny odtrhnout? Vyrazím tedy sám a nejen do Samariny . Pokusím se nahlédnout do málo známého kraje poblíž albánských hranic. Měly by mě tam čekat vysoké hory, divoké rokliny, izolované vesnice a nakonec i modrozelené Jónské moře.

Je druhého září roku 2010. Ve čtyři ráno startuji poloprázdným autobusem ze Zlína do Stověžaté. Drkotavou cestu po „dé jedničce“, pochopitelně, prospím. Žlutý Student Agency s příjemným personálem mě pak posunuje k Ruzyni. Na to, že se jedná o třetí nejobdivovanější firmu v republice, jim to uvnitř nějak skřípe. Vrzání plastů překřikuje pouze jedna upovídaná Rumunka, ostatní mluví polohlasně. Pochopitelně rusky. Autobus má totiž namířeno do Varů.

Čekání na letadlo vyplňuji programovou likvidací zbytků vyprázdněné ledničky. Hutnou stravu v podobě několika tlustě namazaných složek ratibořského chleba chvatně zalévám dvěma litry Kofoly, která mi zbyla z nějakých nočních cest autem. Distingovaná manželská dvojice anglosaského původu, sedící naproti, evidentně nechápe. O výskytu hladomoru ve střední Evropě přece BBC neinformovala.

Vzlétáme dvě hodiny po poledni a míříme k Rakousku. Mraky pod námi dostávají první trhliny. Fotogenické nudličky barevných políček střídají maďarské lány. V Srbsku se už objevují souvislejší lesy a Makedonii prozrazují suché hřbety vysokých kopců. Mírné klesání napovídá, že jsme kousek od cíle. Objevují se žlutozelené čtverce obdělávaných polí, bílé město a tyrkysová mořská hladina. Miluji létání a pohledy z výšek. Musím ale sedět, jako v tomto případě, u okýnka.

Po necelých dvou hodinách letu mě boeing nízkonákladové společnosti Smart Wings vyplivuje na mezinárodním letišti v severořecké Tesalonice. Opouštím množinu natěšených budoucích obléhačů zdejších pláží a v bezmála půlmilionovém velkoměstě se soustřeďuji na objevení nějakého centrálního autobusového nádraží. Než se mi to konečně podaří, soustřeďuji se ještě na jinou, podle mě o mnoho zásadnější věc. Sedím na okraji přístavního molu a pootevírám dvířka své „lékárničky na duši“, kapesního výtisku Nového zákona. Kde jinde než u dopisů mého cestovatelského idolu, Pavla z Tarsu. A když už jsem v Tesalonice, tak, pochopitelně, u epištoly adresované Tesalonickým.

Stokrát jsem ty notoricky známé texty pročítal, ale až tady na mne dýchají jakýmsi novým, neobyčejně živým poselstvím. Mnohé z přečtených vět mě budou, jak se později ukáže, velice prakticky promlouvat do mého, zatím neznámého putování. Tuto cestu totiž nevnímám pouze jako turistický výlet do nových končin, ale svým způsobem i jako jakési duchovní cvičení. Pohybovat se zcela sám v opuštěných oblastech cizí země k tomu naprosto přirozeně vybízí.

Odtrhuji oči od Pavlových dopisů a rozhlížím se po okolí. Tak, ta záplava bílých pavlačových domů, pobřežní promenáda ani přístav v dnešní podobě tu před dvěmi tisícovkami let určitě nebyly. Zato obrysy kopců a pohled na záliv s dovysoka se tyčícím Olympem musely být apoštolovi důvěrně známé. Došel sem, celý pomlácený, ze sto padesát kilometrů vzdáleného Filipis. Došel pěšky. Na rozdíl ode mne ale nešlo o pouhé duchovní cvičení. Šlo svým způsobem o boj na život a na smrt. Či spíše o život a o smrt…

Takže, sem, právě sem donesl Pavel dobrou zprávu o nazaretském tesařovi. A odtud, právě odtud se pak šířila nejen po celé Makedonii a tehdejším Řecku. Právě odtud se o pár století později vydali Cyril s Metodějem, aby ji donesli na území pohanské Moravy. Tesalonika je zvláštním městem.

K Samarině cesta dlouhá

Večerní autobus mě přes někdejší Berii (dnešní Verii) přemísťuje o necelých tři sta kilometrů na západ, do okresního města Grevena. Půlnočními ulicemi se protáhnu na nejbližší kopec a ve vysoké suché trávě na okraji strniště stavím svůj miniaturní stan. Samozřejmě úplně potmě. Až po zalehnutí zjišťuji, že vlastně ležím zpola na nepovláčené oranici a zpola v hluboké brázdě. První noc tak není dvakrát pohodlná.

Za ranního rozbřesku scházím k živému tržišti v centru a pátrám po spoji do Samariny. Čítá něco kolem devíti stovek obyvatel, určitě tam něco pojede. Světe div se, ale nejede. Nejbližší možná varianta je vesnička Kalonni. Od Samariny ji dělí třicet kilometrů a autobus tam míří až odpoledne.

Vyrážím proto opět na kopec. V ulicích si začínám všímat, že jsem tu za exota. Se svým dvacetikilovým majetkem, který poponáším na hřbetě mezi domorodce ani trochu nezapadám. Dokonce si všímám, jak si na mne udiveně prstem ukazuje parta řemeslníků v zamaštěných montérkách a jediné slovo, jemuž rozumím, je několikrát opakované „turist, turist“. Autentické Řecko bez turistů, to je přesně ono, co jsem si přál. Dochází mi rovněž, že se tady jinak než řecky ale nedomluvím.

Nad městem velikosti Otrokovic si v polostínu mezi ostružiním a suchými bodláky natahuji karimatku, abych se pokusil zmocnit alespoň nejpraktičtějších základů jazyka, jímž byl psán novozákonní text. Můj kamarád a zároveň nejvyšší náčelník teologického semináře, jehož tělesnou schránku toho času odvodňuje jeden z mých párových orgánů, by měl ze mne bezpochyby nezměrnou radost. Možná mu jednou doporučím jednu malou inovaci. Namísto vysedávání budoucích teologů nad učebnicí řečtiny v seminárních lavicích bych je samotné tak na tři měsíce poslal do těchto končin, aby se po svých, tak jako kdysi Pavel, vydali v jeho stopách. Jsem si jist, že by cestou zvládli nejen zmíněný jazyk, ale i další z povinných předmětů, praktickou teologii. Obojí by tu totiž nejen mohli, ale zcela nevyhnutelně také museli používat.

Odpolední autobus se úzkou, ale kvalitní silnicí, po níž takřka nic nejezdí, proplétá mezi řídce porostlými pahorky a chudými, pěkně upravenými vesničkami. Sedím vedle svěžího osmdesátníka a pomocí několika německých pojmů, které nějak uvízly v mé šedé kůře mozkové se snažím získat maximum informací. „Habst Du gross Messer?“( Máš velký nůž?), ptá se mě překvapivě znalec místních poměrů. „ Ne, jenom malý, tupý a navíc ještě zavírací“, snažím se mu pomocí posunků naznačit. „Das ist schlechte!“(To je špatné!), dodává a více než zřetelně mi demonstruje útok nějaké divoké šelmy. „A také se tu potuluje hodně Albánců. Doma nic nemají, tak ilegálně překračují nedaleké hranice. Vidíš, dva jdou zrovna proti nám po cestě.“ Dvojice mladíků s igelitkou, jediných lidí, kteří jsou tu mimo vesnice k vidění, mi dvakrát nebezpečná nepřipadá. Trochu mě zarazí až starcovo doplnění, že zdaleka ne všichni jsou vyzbrojeni pouhou igelitkou. Policejní komanda si to tu rozdávají s bandami poněkud jiného kalibru. Romanticky zvlněná krajina s blížícím se panoramatem vysokých hor pro mne dostává další z rozměrů.

Na konečné v Kalonni vystupuje kromě mne už jen jediný, poslední pasažér. Tak jako v ostatních vesnicích, i tady mu jde s velkým nákupem pomoci někdo z příbuzných. Nezřídka se stávalo, že k zastávce doputovalo dokonce několik místních dopravců s kolečky. Ke čtyřicet kilometrů vzdálenému zdroji základních životních potřeb se asi každý druhý den nejezdí.

V přívětivé vesničce s mnoha kamennými domky v prudkém kopci je absolutně mrtvo. Pozdní odpoledne, čas siesty, nesmí být narušen ani kdyby vypukla Třetí světová. Jediným průvodcem je mi tu ne zrovna přítulný pes, vyjadřující svůj vztah ke mně, coby novému, exoticky páchnoucímu subjektu, nepřeslechnutelným vrčením.

Nápadně podobný zvuk, ale desetkrát intenzivnější, přerušovaný stokrát hlasitějším štěkotem, mám možnost zaslechnout o hodinu později. Klikatou silničku, po níž mířím k Samarině, mi přehrazují jeho dva druhově totožní kolegové. Ze skály nad cestou se postupně přidávají čtyři další. Hlídají tu padesátihlavé stádo rohatých koz zvědavě zírajících z kamenného horizontu. V krajině bez lidí, docela zajímavá situace. Obejít to tady nikterak nepůjde, nezbude, než se probít! Naštěstí je Řecko zemí kamení. Zvednu dva šutry, zamířím a neřízené střely okamžitě přistávají v těsné blízkosti rámusících šelem. Přidávají se další a další. Vůdčí dvojka se raději klidí z cesty na skálu. Pět metrů nade mnou se pak kompletní šestice občas formuje do klasického půlkruhového útočného postavení. Štěká, vrčí, zlověstně cení nabroušené tesáky. Ať se na mne mírumilovní pejskaři nezlobí, ale moje šutronáda pokračuje dalším kolem. Nějaký ten zásah tam patrně bude, přežívají však evidentně všichni. Je to zlé, ale silové řešení bývá někdy jediné možné. Cesta do Samariny má opět zelenou!

Jdu dál a marně přemýšlím, nač je tady silnice s dokonale rovným povrchem a dvojitou čárou uprostřed. Ploužím se už skoro dvě hodiny a zatím žádné auto. Podle modrých cedulí se znakem Unie je zřejmé, odkud prostředky na tuto komunikaci pocházejí. Co mi ale už hlava vůbec nebere, je něco jako dětské hřiště s houpačkami, průlezkami a houpacími kohouty. Všechno rezavé, zdevastované, zarostlé bodláčím. Nechápu, komu by to tu mělo sloužit. Jediným stavením široko daleko je prazvláštní objekt, který bychom mohli možná nazvat salaší. Je až dojemné, jak se Evropská unie stará o kvalitu života zdejších bačů. Problémy se současným řeckým dluhem začínají dostávat první vysvětlení.

O pár kilometrů dál si nemohu nevšimnout zatím nevídané dopravní značky. Uprostřed žlutého trojúhelníku, černý vepř domácí. U nás by asi nesla název „Pozor, prase!“ Zatím jenom tuším nač to upozorňuje v Řecku, zato přesně vím, co by to znamenalo v mé rodné vlasti: Varování před způsobem jízdy většiny majitelů vozů nejvyšší třídy.

Pochoduji už dobré tři hodiny zvrásněnou hornatinou bez potoků a říček. Vymletá koryta jsou totálně vyschlá . Jediným zdrojem vláhy je čím dál silnější mrholení přecházející v mírný déšť. Blíží se páteční večer a s ním i následná sobota. Název víkendového dne pochází ze slova sabat, což znamená ustat, posedět, odpočinout. Ale kde tady, v bezvodé divočině? Přichází jeden z tisíců momentů, kdy se přízemní, horizontální uvažování protíná s vertikálou. Mé myšlenky míří, jako už tolikrát během uplynulých dvou dnů, kamsi nahoru. Do půl hodiny jsem v malebném údolí s proudící vodou…

Proležená sobota, prochozená neděle

Páteční večer na břehu potoka je ozdoben plápolající vatrou z borovicového a jalovcového dřeva. Večeře s vůní kadidla by se možná ještě protáhla, nebýt čím dál vydatnějšího deště. Těším se do stanu. Zalezu do spacáku a budu naslouchat bubnování kapek a melodii zurčící vody v blízkém korytě. Miluji takové chvíle.

Toužebně očekávaná hudební produkce trvá celou noc. Po sobotním ránu dokonce zesiluje. Čeho je moc, toho je příliš. Poněkud otrávený sahám ze spacáku po rozečteném dopise Tesalonickým. Zastavuji se u tří vět: „Stále se radujte. V modlitbách neustávejte. Za všech okolností děkujte.“

Schlíplý pidistran, který nejde vypnout, je čí dál skrčenější, levá strana spacáku signalizuje zřetelné zvýšení vlhkosti. V nemalém úžase zjišťuji, že nasává vodu z docela slušné prohlubně v zadní části mého plátěného obydlí. Polévkovou lžící naplňuji ešus a pak ještě jeden. Do hodiny je tam stejné množství vody znovu. „Stále se radujte, v modlitbách neustávejte, za všech okolností děkujte..“

Vzpomínám opět na Pavla. Coby konstruktér stanů by mi určitě dobře poradil, jak upravit přístřešek, do něhož permanentně zatéká. Najednou si ale uvědomuji, že jsem od něj obdržel neskonale cennější radu. Nepohodu mohu jednoduše ignorovat, případně úplně vytěsnit. Tím, že si uvědomím příčiny radosti, že objevím důvody k děkování. A především tím, že se mám komu vypovídat. Je to možná málo pochopitelné, ale příští chvíle odpočinkového dne jsou pro mne více než pohodovou relaxací. Na ploše půldruhého metru čtverečního, v horizontální poloze a polomokrém spacáku. Požehnaně propršená sobota je potom zakončena dlouhým a náramně příjemným posezením u oranžových plamenů. Znovu s aromatem jalovců a borové pryskyřice. Přestože se znovu k zemi snáší nebeská vláha, suším promočenou karimatku, spací vak i odění. Padesát metrů od stanu jsem totiž náhodou objevil parádně ukrytý skalní převis. Náhodou? Ani náhodou!

Sobotní déšť vystřídaly nedělní ranní mlhy. Podél potoka a přes kamennou vesničku Dotsiko nabírám znovu kurs Samarina. Sotva minu poslední chalupy, vybíhá mi v ústrety početné stádo ovcí, v jehož závěsu se líně šourá na první pohled sympatický starý bača. Totéž se ale ani zdaleka nedá tvrdit o čtveřici jeho štěkajících čtyřnohých pomocníků. Ti jsou okamžitě u mne a, bača nebača, začínají nevybíravě demonstrovat, kdo je tady pánem. Zadýchaný pastýř s nejméně osmi křížky na krku a pořádnou palicí v ruce má co dělat, aby rozdováděné hlídače odehnal. Bez několika přesně mířených ran nejdůležitějším pasteveckým nářadím by se mu to bezpochyby nezdařilo. Zatímco mu naučeným „eucharistó“neskonale děkuji, více než názorně mi naznačuje, že pokud chci v těchto zeměpisných šířkách přežít, bez obranného náčiní, jež právě svírá v mozolnaté pravici, nemám nejmenší šanci. Na seznamu nezbytných životních potřeb tak přibývá další položka.

Šotolinovou cestou ve výstavbě, která je na mapě značená jako silnice střední třídy, stoupám až do mlhami zahaleného horského průsmyku ve výšce kolem sedmnácti set metrů. Přibližně stejnou výšku si udržuje i další úsek houpavé komunikace neklamně mířící k cílové Samarině. Často je až do poloviny vozovky utržená nebo naopak zavalená sesuvem. Jak se zdá, letošní povodně kromě severních Čech a Moravy nevynechaly ani sever Řecka. Narozdíl od většiny našich případů, to tady, jako obvykle, zacvaká Evropská unie. Jenom oprava patnáctikilometrového úseku do Samariny, vyjde, jak hrdě hlásá obrovská tabule, na nějakých tři sta padesát tisíc eur.

Samari konečně v Samarině

Kolem druhé hodiny odpolední, po absolvování přibližně osmnácti kilometrů s plnou polní, jsem konečně na místě. Nejvýše položená řecká obec, která leží jen o něco níž než vrchol krkonošské Sněžky, působí docela fotogenicky. Byla postavena ve svahu nad horskou říčkou na úpatí zalesněného kopce, jehož horní partie dnes tají převalující se šedivé mraky. Založily ji údajně kočovné pastevecké kmeny tzv.Arumunů, které sem před staletími přitáhly z oblasti jižních Karpat. Samarina je díky tomu stále centrem chovu ovcí, ale i koz a někde také koní. Naprostá většina obyvatel však tuto obec na zimu opouští a vrací se tu až někdy na jaře.

Moje kroky nejdříve míří k pěkně upravenému řeckokatolickému monastýru. Co mě okamžitě zaujme, je mohutná borovice rostoucí na střeše jednoho z výklenků této kamenné budovy. Jak se tady udrží a kam až sahají její kořeny pro mne zůstává neobjasněnou záhadou. V církevním areálu stojí hned vedle křesťanského kříže také nadživotní socha nějakého místního, granáty a samopalem vyzbrojeného osvoboditele. Docela zajímavá symbióza.

Protáhnu se několika samarinskými uličkami, kde se docela zdařile snoubí původní architektura s tou současnou až na konec obce, abych se zavčasu poohlédnul po nějakém vhodném nocležišti. Na všudypřítomných pastvinách to díky značné frekvenci popásajících se sudokopytníků a hlavně ostrými tesáky vybavených psovitých šelem nepůjde. Jedinou možností je hustý les nad dědinou. Než se tam s krosnou vyškrábu, přibývá mi další, víceméně očekávaný konflikt s jedním až nezvykle odbojným bodygardem ovčích stád. Čím víc dotírám zatím osvědčenou palicí, tím víc vystrkuje na odiv své žraločí čelisti. Nálety běžných šutrů přehlíží, pomůže až vrhání balvanů velikosti volejbalového míče.

Dobytí Samariny míním jaksepatří oslavit. Moji vegánští přátelé mě asi ukamenují, ale dávám si zdejší specialitu, grilované jehněčí. Ovečky jsme doma chovali, jako školní dítě jsem je pravidelně pásával, skopové u nás nebývalo žádnou výjimkou. Ale tak lahodné, jaké mi naservírovali na samarinském náměstíčku, to mé chuťové buňky zatím nepoznaly. Při ohlodávání kostí mě začíná mysl nahlodávat myšlenka, která má s pojídáním této potraviny více než úzkou souvislost. Už tisíce let zpátky si pomocí rituálů měla jistá skupina lidí bytostně uvědomovat jednu naprosto zásadní věc: Abych mohl přežít, musí někdo či něco zemřít. Můj život je podmíněný něčí smrtí. Symbolika, jejíž naplnění se stalo základem křesťanství. Nevím, jestli by mi tak chutnalo, kdybych si mladého beránka musel napřed vlastnoručně zamordovat. Pamatuji si jenom, že když k tomu kdysi doma docházelo, přišlo mi to vždycky hrozně, hrozně líto. Jako děcko jsem jehňata miloval. Tuším, že se zas rychle uklidím mezi vegetariány.

Můj noční přístřešek značky Jurek stojí tentokrát na malé plošině pod rozvětvenými staletými piniemi. Okolí s vývraty a suchými torzy starých stromů působí dojmem strašidelného pralesa. Ideální prostředí na točení pohádek o ježibabách. Zvláště teď, při nasvícení mou skomírající čelovkou. V řídkých korunách však začínají probleskovat první hvězdy. Zdá se, že monzun je definitivně za námi.

Příští den, pondělí, věnuji nejbližšímu okolí Samariny. Prodírám se prastarým lesem, který tu nikdo nekácí, znovu a v klidu obdivuji mohutnost všelijak pokroucených černých borovic. Vydávám se na protější holé návrší. Zdobí ho malý bílý kostelík s modrou střechou. Kolem pastviny s řídce roztroušenými stromy, pode mnou vesnice jako na dlani. Honící se mraky začínají tajuplně odhalovat další ze zamýšlených cílů mého putování. Tam někde, mezi těmi skalními štíty, by měla být i druhá nejvyšší hora Řecka. Doufám, že se tam zítra vydrápu.

Pro další noc posunuji stan až k parádní vyhlídce na Samarinu. Večerní rozjímání nad usínající dědinou s blikajícími světly pouličních lamp míří k zítřejšímu výstupu. Půjdu sám, neznámou krajinou bez lidí. Horská služba je zde naprosto neznámým pojmem. Skalnatý terén ve výškách nad dva tisíce metrů nemusí být dvakrát bezpečný. Najde se někdo, kdo se v takových chvílích nemodlí?

Usínám a spím jako zabitý. Když jsem v nejlepším, probouzí mě štěkot psa. V blouznivé rozespalosti mi to připadá jako vzdálené šepotání. V následující vteřině mě však polije studený pot. Nějaká potvora je hned za mým stanem! Že by si předvčerejší majitel žraločího chrupu přišel vyřizovat účty za vržené kameny? Nemá to daleko, ovčinec, za který zodpovídá, leží jen nějakých sto padesát metrů pode mnou. Nejlepší obranou je útok. Hůl ani kameny po ruce nemám, nezbude než atakovat verbálně. Začnu štěkat dvakrát hlasitěji a desetkrát zuřivěji než on. Zdá se, že to zabralo. Nejméně hodinu je klid. Ale pouze v pralese. Rozechvělá duše tuší novou návštěvu. Dočkává se! Halasný štěkot opět hned za stanem! Oko za oko, zub za zub, na štěkání znovu odpovídám štěkotem! Protivník se nevzdává. Na mé štěkání odpovídá zlověstným vrčením. Pogumovaná tkanina přístřešku, která mě dělí od vetřelce, nebude pro jeho tesáky pražádným problémem. Musím změnit taktiku! Doslova z plných plic mu začínám nezřízeně nadávat. Samozřejmě česky. Dochází k obratu. Náš rodný jazyk ho natolik vyděsí, že okamžitě bere nohy na ramena a s poraženeckým povykováním mizí v temnotách.

Vzhůru na Smolikas!

Úterní ráno je jako vystřižené ze žurnálu. Obloha bez jediného mráčku. Krosnu zamaskuji v houštinách a jen s malým batůžkem startuji směr Smolikas. K jeho vrcholu, který je jen o pár metrů nižší než tatranská Gerlachovka, by měla vést značená pěšina. Nadopovaný ovesnými vločkami, oříšky a rozinkami odhodlaně stoupám prosluněným lesem. Ten je čím dál nižší a řidší, až ho úplně vystřídá kamení, trsy nízké suché trávy a osamocené zakrslé borovice nebývale fotogenických tvarů. Právě tady potkávám jediného živáčka tohoto dne. Postarší pastevec klopýtá před svým koněm, který má na hřbetě dvě dvacetilitrové konve ovčího mléka. To je jediný způsob jak jej dopravit dolů do Samariny. Vzdálenost, kterou musí dvojice pravidelně překonávat, čítá kolem dvanácti kilometrů. Dvanáct tam a dvanáct zpátky. Ve vysokohorském terénu, jež se mi občas jeví pro koně dost nebezpečný, to dělá pět až šest hodin chůze. A stejně tolik zase zpátky k ovečkám. Přívětivý bača se pomocí rukou, nohou, gest i víceméně zbytečné řečtiny dává hned se mnou do „řeči“. Poskytuje informace o tom, kolik mi zbývá času k vrcholu, jak dlouho trvá sestup a hlavně varování, abych se nikde dlouho nezdržoval, že je na takovou štreku už docela dost hodin. Zdá se mi, že přehání, nejsem v horách žádný greenhorn, stihnu to za polovinu.

Značkování trasy, které bylo v lesnaté části až přehnaně důkladné, začíná mít tady, kde je ho nejvíc zapotřebí, první trhliny. Díky jim se mi podaří dojít nikoliv do žádoucího sedla, ale na nejbližší skalnatý vrchol. Výhled je tu ale úžasný! Dole Samarina, naproti hřeben s několika vrcholy. Ten poslední bude určitě Smolikas! Dvě hodiny a jsem tam jako na koni. Děda, co kráčel před koněm, určitě přeháněl.

Takže pěkně zpátky, pak skalnatou plání do sedla, přetraverzovat dva nižší vrcholy a konečně se vydrápat na první pořádný. Už při namáhavém stoupání sotva znatelným skalnatým chodníkem mi dochází, že nepřeháněl bača, ale já. Moje sebejisté dedukce dostávají další ránu po výstupu na rozlehlou náhorní plošinu. Vidím nějakou vysokou horu! Domnělý Smolikas tedy není žádný Smolikas! Ten skutečný je o pěkný kousek dál!

Na první skutečné hoře se mi nějak ztrácí dědou a koněm vyšlapaný chodník. Je nutné sestoupit do dalšího sedla. Zkouším to ve skalnatém terénu tak trochu na divoko. Zároveň si ale až příliš důrazně připomínám základní zásadu jakéhokoliv horolezení. Že zdaleka nejdůležitějším svalem je v tomto případě hlava. Promýšlím předem každý krok. Jakákoliv chyba není prostě přípustná. To, že upínám své myšlenky i k modré obloze, je naprosto samozřejmé. Vybavují se mi články od slavného horolezce Messnera. Své sólovýstupy si bez spirituálního rozměru, byť jakkoliv specifického, nedokázal představit.

Ztratit vychozenou cestu nemusí být někdy na škodu. Díky tomu se mi podaří narazit na zbytky sněhových polí, kolem kterých rozkvetlo hned několik druhů nádherně barevných horských květů. Opět zapomínám na pastevcovo varování a posedlý objevitelskou euforií, fotím jako zběsilý. Stejně jako o pár set metrů níž, kde z malého ledovce vytéká potůček, aby se potom v malebných meandrech proplétal brčálově zelenou lučinou. V suchých a skalnatých partiích těchto hor to vypadá jako fata morgana.

Pro finálový úsek si stanovuji přísná pravidla. Času je opravdu zatraceně málo, žádné velké focení a co nejrychleji na vrchol! Vystoupat na hřeben, pak občas dlouho a těžce nahoru, občas svižně dolů, pořád po skalách a kamení. Poslední výšvih je vražedný. Vidina cíle je však o mnoho silnější! Ve tři odpoledne jsem nahoře. Dva tisíce šest set třicet sedm metrů nad mořem! Nade mnou se teď už v Řecku tyčí pouze bájný Olymp. Zatímco tam je turistů jako much, tady jsem úplně sám. Vlastně, naštěstí ne tak úplně. I tady mám komu děkovat, s kým se sdílet. Báječný pocit. Kolem mne ticho a nekonečné hory. Na jedné straně zubatý hřeben Národního parku Zagori, na druhé divoké panoráma Albánie.

Vrcholové rozjímání, focení a rozesílání esemesek mi zabere překvapivě hodně času. Šest hodin jsem šlapal nahoru, pokud nechci klesat potmě, na návrat mi zbývá polovina. Nakloněné roviny proto zvládám v poklusu. I tady se musí zapojit především hlava. Představa, že mě odtud za dva tři dny se zvrtnutou či zlomenou nohou poveze bača na hřbetu svého oře není dvakrát vábivá.

Mezičas v půli trasy je lichotivý. V duchu si fandím, že ani v šedesátce jsem ve zvládání běžecké formy „down hill“ moc neztratil. Co jsem ale během kamzičího přeskakování šutrů ztratil, je můj starý dobrý kapesní Olympus. Většinou jsem sice fotil velkým Nikonem, ale i tak to člověka zamrzí. V dešti, prachu a mrazu byl malý kompakt k nezaplacení. Co se dá dělat, závěr dne je poněkud smolný. Sestupuji totiž z hory Smolikas.

V krajině psů a medvědů

V krosně ukrytý zbytek majetku vyhrabávám z roští nad Samarinou už za tmy. Musím odtud někam dál, jinak se kvůli čtyřnohým narušitelům opět nevyspím. Určitě se jedná o hlídače stád, kteří si na noc trochu rozšíří akční rádius. S báglem na zádech stoupám pralesem nahoru. Po půlhodině narážím na parádní lesní paseku s kobercem nízké zelené trávy. Kousek odtud zurčí čistý horský potůček. Naprosto ideální místo k táboření.

Rozdělat kdekoliv a kdykoliv oheň nepatřilo zatím k mým největším slabinám. Až tady, v samarinské divočině. Větve černých pinií jsou natolik nasáklé vodou, že ať dělám co dělám, ne a ne vzplanout. Jiné stromy v dosahu nerostou. Sekerku pochopitelně nenosím a tak borovicové haluze kapesním nožíkem všelijak půlím, štípu, nařezávám, ostrouhávám, ale pořád nic. Své možná dělá i nadmořská výška a tím i nižší obsah kyslíku. Teď budu tak v šestnácti sedmnácti stech metrech. Papír k roztápění používám jen výjimečně a tak ta chvíle po hodině marných pokusů nevyhnutelně přichází. Lidovky, které mi zbyly z přeletu Balkánu zabírají. Vatra po nich zahoří a potom už plane dlouho, dlouho do noci. Večerní polévka dnes chutná obzvlášť výtečně. Patrně to bude tím, že jsem do ní nakrájel jedinou houbu, kterou mé oči cestou zaregistrovaly. Přestože se v řecké mykologii nevyznám, odhadl jsem ji na ryzce. Možná po právu, ještě hodinu po půlnoci se ujišťuji, že jsem naživu.

Probouzím se po dvou třech hodinách dokonale sladkého spánku. Průhlednou síťovinou, kterou mám hned u hlavy, pozoruji totálně černé nebe s tisícovkou jasných hvězd. Huňaté koruny černých borovic se pomalu kolébají v něžném vánku. Proud vody v kamenitém korytě posílá do ticha svoji mnohozvučnou melodii.Tomu se říká absolutní pohoda. Začínám se znovu propadat do hlubin nekonečného snění.

Najednou „haf, haf“! „Haf, haf, haf“!! „Vrrrr, haf, haf, haf, haf, haf“ !!! Studený pot je tady znovu! Tentokrát určitě nepůjde o bdělého strážce ovčince. Zdivočelý pes je prý stokrát horší než jemu příbuzný vlk. Narozdíl od něj se prý člověku nevyhýbá. Přečtené teorii musím dát chtě nechtě zapravdu. Bez jakéhokoliv přemýšlení mi naskakuje včerejší úspěšná obranná reakce. Vodopád jadrné češtiny se opět valí mocným proudem do řeckého pralesa! Ani tentokrát se okupant nezmůže na jakýkoliv odpor. S kvílením připomínajícím odjíždějící sanitku zbaběle mizí v nenávratnu.

Že už dál nebudu spát, je mi více než jasné. Vybavuje se mi úryvek z tesalonického dopisu : „ Až budou říkat ´je pokoj, nic nehrozí´, tu je náhle přepadne zhouba …“ Více než názorná demonstrace zmíněného textu se mi bude v příštích dnech znovu a znovu připomínat. Nikdy nevím, co přijde za chvíli, nikdy si nejsem jist, co bude za rohem. Všechno je „na vodě“. Je třeba hledat pevný bod.

Přichází středa a s ní i nejvyšší čas opustit Samarinu. Nakoupím hrozny a rajčata, udělám pár posledních fotek a začínám klesat k nejbližšímu autobusovému spoji do dvacet kilometrů vzdáleného Distrata. K dispozici mám pouze automapu Makedonie, nic podrobnějšího tu nikde nemají. Pohodová úzká asfaltka, značená jako okresní silnice, se po třech kilometrech mění v šotolinu. Ta, jak ukazuje mapa, přechází na druhou stranu horské říčky. Čistá a docela teplá voda, hluboké tůně, omleté balvany a šumící peřeje. Kolem prales a naprosto žádní lidé. Kdo by odolal?

Shazuji krosnu z otlačených ramen, vzdávám se zapoceného odění a navštěvuji nejbližší z vodních prohlubní. Nádhera! Peru prádlo, rozvěšuji jej všude po okolí, stařecké tělo vystavuji hřejivým zlatým paprskům. Na plochý kámen si prostírám knacke brott, vegepaštiku s oloupaným česnekem, rajčata a hrozny. Dokáže si někdo představit slastnější chvíle? Není divu, že start do další etapy několikrát posunuji. Není co řešit, tři hodinky po proudu a jsem v Distratu. Mapa přece nelže.

Okresní silnice, která právě přebrodila říčku se nějak podivně stáčí zpátky k Samarině. Čekám, že vystoupá trochu výš a po nějaké serpentině nabere zase správný kurs. Když ani po necelé hodině žádná vracečka nepřichází, nezbývá než abych dal zpátečku já. Dokonale otrávený se zrychleným přesunem vracím k výchozímu bodu. Zjišťuji, že mapa lhala. Potvrzuje mi to i albánsky mluvící pasáček, který už popohání stádo k salaši. Mám jít buď kratší cestou po chodníčku přes velký kopec nebo širší a delší po protějším úbočí. Druhou variantu mi ale z nějakých důvodů zásadně nedoporučuje. Co ale ví nějaký nevzdělanec z Albánie o zdejších komunikacích? Celkem logicky se rozhoduji pro širší cestu. Pokud vím, je to, ostatně, obecný trend. Navíc, měla by to být ona okresní silnice.

Z posledních sil se s plnou polní vyškrábu příkrým svahem o nějakých tři sta metrů výš. Lesní cesta mi silnici nepřipomíná ani náhodou. Je vytesaná ve skále, docela úzká a plná popadaných balvanů. Pořád mírně stoupá a po půlhodině chůze se prudce stáčí doprava. Začíná mi docházet, proč mi ji mladý bača nedoporučoval. Musí totiž obejít dlouhé, hluboko zařezané údolí. Takže dalších pět šest kilometrů navíc. Začíná se stmívat.

Svahy po obou stranách jsou tady skoro úplně holé. Jen sem tam trčí k hasnoucímu nebi suchý strom nebo jeho ohořelé torzo. Lesní požáry se nevyhýbají ani těmto divokým končinám. Co nezvládl oheň, dokonala dravá voda. V místě, kde v údajná okreska ještě nedávno přetínala vodní tok, je teď vymleté hluboké koryto. Proud odnesl s kusem cesty i dřevěný most. Do map by se měla co nejdříve dostat aktualizace: Silnice sjízdná pouze pěšky, nanejvýš na koni…

Je už pomalu tma, ale to, co zahlédnu uprostřed cesty, dokážu bleskurychle a spolehlivě identifikovat: Úhledná hromádka nefalšovaného medvědího trusu! Po nějaké čtvrthodině další. Postupně nejméně pět neklamných znamení přítomnosti brtníka, z toho ten poslední docela čerstvý. Dobré náladě nepřidává ani čím dál temnější, dramaticky tvarovaná krajina s dovysoka vyčnívajícími pahýly někdejších borovic.

V tuzemských a přilehlých medvědích teritoriích se pohybuji dost často, párkrát jsem dokonce náčelníka našich šelem viděl na vlastní oči. Nevím proč, ale z těch balkánských všežravců mám o hodně větší respekt. Neustále se mi teď totiž vybavuje mojí vnučkou přeposlaný mail s fotografií ohlodané holenní kosti zakončené obutou turistickou botou až příliš podobné té mojí. Bulharský Pirin, kde šelma nebohého turistu sejmula, není zas až tak daleko. Navíc, pokud je pravdou, že dravci všeho druhu jdou především po slabších a starších kusech, tak v daném případě není o čem přemýšlet. Obě kritéria jsou s přehledem splněna…

Strach k podobnému druhu cestování, jehož jsem právě účasten, naprosto neodmyslitelně patří. Dost možná je i jedním ze stěžejních aspektů jeho přitažlivosti. Každopádně vybízí k nějaké odpovídající reakci. Nenapadá mě nic jiného, než se jej pokusit zahnat halasně zpívanou písní. Na jazyk se mi dere stará křesťanská bojovka, pravděpodobně z dílny Armády spásy: „Kráčejíce do Kanaánu máme Boha vůdcem svým, za ním třeba cestou pustou jdeme krokem bezpečným. V temnotách a v nejistotě není možno zbloudit nám…“ a tak dále a tak dále. Třeba se to bud zdát divné, ale po hodinovém halekání v totálně potemnělých končinách strach odchází. Obávaný medvěd nikde. Asi bude na pobožné hitovky, stejně jako někteří moji kamarádi, alergický. Anebo z nich má, jako blahé paměti křižáci, přímo panický strach.

Na nebi sice poblikávají miliony hvězd, ale na osvícení údajné silnice nestačí. Klopýtám přes popadané kameny, dost možná, že občas nevědomky rozšlápnu i nějaký ten medvědinec. Důležité je, že se pořád posunuji dál. Konečně se v dálce, na protějším svahu hlubokého údolí, objevují světýlka. Jsem zapřísáhlým milovníkem samoty, ale mít po dvou hodinách ve strašidelných pustinách na dohled lidské sídlo, je více než příjemné. Možná bude přece jenom pravda, že člověk je tvorem společenským.

Distrato mám sice na dohled, ale než se do něj dostanu, trvá to nejméně půldruhé hodiny. Nejdříve serpentinami dolů k řece a pak pomalu a ztěžka nahoru do dědiny. O půl jedenácté večer jsem na místě. Před první lampou veřejného osvětlení se kácím únavou. V nohách mám dobrých třicet kilometrů a za sebou sedm hodin takřka nepřetržité chůze. Samozřejmě i s mým bezmála dvacetikilovým závažím.

Den čekání na autobus

Klidnou noc na malém ostrohu před vesnicí přerušuje v pět ráno mobilní budíček. Musím být co nejdříve na autobusové zastávce, aby mi ranní spoj náhodou neupláchnul. Na polední, případně večerní se mi jednoduše čekat nechce. Něco jako vyvěšené odjezdy, případně celé jízdní řády se v krajinách Aristotela nenosí. Když už okupuji centrální stanoviště busů více než dvě hodiny a mám přečtené turistického průvodce i tesalonické epištoly tam i nazpátek, odvažuji se nakouknout do nedaleké, právě otevřené taverny. „Kaliméra! Póte anachorísis leoforío, parakaló?“(Dobré ráno, kdy, prosím vás, odjíždí autobus?), spustím na dva domorodce dokonale zpřelámanou řečtinou. „ Ávrio, óra eftá“ (Zítra v sedm hodin), odpovídají takřka unisono. A pak ještě doplňují, že tento jediný masový dopravní prostředek poctí největší obec v pohoří Pindos pouze dvakrát za týden.

Času mám dost, zůstávám v taverně. Majitel je Maďar, štamgast zase domorodec ovládající ruštinu. Studoval v Taškentu a pracoval jako strojírenský inženýr. „Márka TOS, éto sámyje charóšije mašíny!“ (Značka TOS, to jsou nejlepší stroje), vychvaluje naše soustruhy poté, co zjistí odkud pocházím. „ A medvěda jsi nepotkal?“ táže se mne, když se doví, kudy vedly mé včerejší kroky. „Máme jich tu plno, několikrát už zavítali až sem“, ukazuje na venkovní zahrádku před tavernou. Na ranní kávu sem místo brtníka postupně zavítá kolem desítky místních penzistů.

Zdá se mi, že od protějšího stolu slyšet rumunštinu. „ Va róg, štýc aič romanešte, domneavastra?“ (Prosím vás, vy tady umíte rumunsky?), pokouším se o zvídavou otázku v rádobyrumunštině. „ Dost lidí ano, jejich rodiče sem emigrovali po revoluci ve čtyřicátých letech“, odpovídá mi sofistikovaně vyhlížející dáma sedící naproti. Musím si po návratu doplnit mezeru ve vzdělání a zjistit o jakou se to vlastně jednalo revoluci, ale to je v tuto chvíli pramálo důležité. Každopádně je zajímavé, že se Čech v Řecku v hospodě u Maďara domlouvá rumunsky a rusky.

Před polednem opouštím tavernu a mám namířeno do údolí hluboko pod vesnicí. Na první medvědí hromádku narazím co nevidět. Letmý průzkum mě přivádí k přesvědčení, že by tu mohla ležet od včerejška. Další na sebe nedá dlouho čekat. Je pouhých sto metrů od dědiny a ještě ani nestačila oschnout. Zdobí ji bezpočet oranžových pecek. Je to jasné, míša byl u někoho na švestkách. V blátivých nánosech u vody si zas mohu vyfotografovat velice slušně vyvedené otisky jeho či spíše jejich tlap. Stopy prozrazují, že těch medvídků se tudy už protáhlo víc.

Usedám na plochý šutr a rozhlížím se po kraji. Zjišťuji, že v této zemi mají nejen pěkné Řekyně, ale i stejně půvabné řeky. Ta, u které zrovna posedávám, mi trochu připomíná Ameriku. Divoké, do ruda zbarvené skály na příkrých úbočích, sem tam nějaký ten zelený strom, čistá voda proudící z vysokých hor. Láká mě dvacetimetrový vodopád na protějším svahu. Není zrovna jednoduché se k němu ujíždějící skalní sutí vyškrábat, ale následná sprcha v kombinaci důkladnou masáží stojí za to! Třešničkou na dortu je potom malá, nádherně barevná duha, která za slunečního svitu zdobí jeho spodní partie.

Sotva stačím zkonzumovat na ohýnku ukuchtěný oběd, registruji na horním toku nějakou postavu. Rybář se postupně dostane až k mému stanovišti. Náramně sympatický, svěží sedmdesátník v oškubaných kraťasech tu loví pstruhy přesně tak, jako my kdysi zamlada. Na žížalu. Naznačuje, že dneska moc neberou. Zatím jich má pouze pět. A tak mu při loučení přeji hodně štěstí. Na oplátku mě obdarovává obrovskou broskví, kterou si vzal k vodě na svačinu. Obyčejní lidé jsou zkrátka skvělí. Kdekoliv na světě.

Dnešní západ slunce působí až mysticky. Rudý kotouč klesá za ježatý horizont skalních věží pohoří Zagori. Oranžový obzor se postupně barví do ruda, fialova a modrošeda. V Distratu se rozsvěcují první světla. Vzpomínám na prožitý den i ty minulé. Co se všecko za ten první týden událo. A také co se nestalo, ale stát mohlo. Dívám se k hasnoucímu západu a do nekonečného prostoru letí depeše díků. Nejen díků, ale i proseb. Ten hasnoucí obzor je mým zítřejším cílem. Kdoví, co mě tam asi čeká.

Do světa divokých roklin

Ranní autobus přijíždí přesně v sedm. Přestože se objevuje pouze dvakrát do týdne, nastupuje tu do něj jenom pět lidí. Mířím do třítisícové Konitsy, nejbližšího města, které je odtud vzdálené padesát kilometrů. Celá cesta je nezapomenutelným zážitkem. Nízké ranní slunce působivě nasvěcuje dramaticky tvarovanou hradbu zagorského hřebene. Připadám si jako v italských Dolomitech. Pokud se autobus zrovna neprodírá serpentinami, kličkuje mezi spadanými balvany. Dost často až na hraně krajnice, za níž už čekají jen stametrové skalnaté srázy. Svodidla jsou k vidění jen velice výjimečně. Urvaný kus silnice, někdy bezmála v celé její šíři, je tady docela běžným jevem. Jediným varováním bývá pár balvanů pohozených před nečekanou překážkou, případně zapíchnutá haluz ozdobená fáborky. Ještě že tu skoro nic nejezdí. Na padesátikilometrové trase, kterou autobus zvládne za dvě hodiny, míjíme sotva čtyři pět malých vesnic. Stále se nacházíme v oblasti, kde setkání s člověkem mimo dědinu patří mezi zatraceně řídké zážitky.

Spádová Konitsa už leží na frekventované trase do krajského města Ioannina. Autobusové nádraží tvoří něco jako stodola, do níž musí patřičný bus zacouvat. Ten, který jede mým směrem, tak právě učinil. V nevybíravé tlačenici nabitými taškami obtěžkaných cestujících si kupuji lístek do městečka Kalpáki. Dál se uvidí.

Spoj mířící k epeirské metropoli je plný, pár lidí dokonce stojí. Po nějakých dvaceti kilometrech z neznámých důvodů zastavuje. Do autobusu vtrhují dva policisté a prodírají se dozadu. S naprostou jistotou vyzývají tři cestující, aby okamžitě předložili průkazy totožnosti. Nedivím se, že jsem mezi nimi. Zatímco údaje v mém pase je uspokojí, mladíka vedle mne a jeho kolegu o sedadlo dál bez milosti vyvádějí ven a cpou do přistaveného auta. Nepochybně se jedná o ilegální emigranty. Albánské hranice jsou odsud jenom pár kilometrů. Jak se zdá, tajná služba odvádí ve zdejším pohraničí perfektní práci.

V Kalpáki si kupuji za euro a půl rohlík a rušnou cestou si to šněruji k nejbližší odbočce do hor. Sami od sebe mi zastavují dva hoši s pikapem. Na mapě jim ukazuji, kam míří mé kroky. S úsměvem mne vykazují na korbu a odvážejí o dobrých sedm kilometrů dál. Příštího autodopravce si už zastavuji sám. Dobrácky vyhlížející farmář mi šetří další půlhodinu cesty. Následné pokusy o převoz jsou už naneštěstí marné. Do Národního parku Víkos míří pouze slušná auta obsazená slušnými lidmi. Posunovat se rozpálenou asfaltkou po svých není žádný med. Autobus tu, jak je v kraji zvykem, nejezdí. Dnes mi tak do kilometrové banky přibývá dalších patnáct pěších.

Kamenná vesnička Víkos leží na skalní hraně nejhlubší evropské soutěsky. Takřka kolmá stěna protější „stolové“ hory měří nejméně tisíc metrů. Ostatní štíty věžovitých tvarů jsou na tom podobně. Zasněně zírám do mohutného jícnu pode mnou a uvažuji jak dál. Nadchází totiž sedmý den a s ním i můj pravidelný relax. Namáhavý pochod kaňonem mi do něj dvakrát nezapadá a v dědince připomínající orlí hnízdo není dost místa. Svěřuji to „nejvyšší podatelně“ a spouštím se do údolí. Na jeho dně stojí malý bílý monastýr. Před ním plácek s ohništěm a hned vedle smaragdově modrá zátoka. Nad tím kilometrová stěna „useknuté“ věže připomínající nadpozemský trůn. Umí si někdo představit ideálnější místo k odpočinku?

Na úzkém skalnatém chodníku potkávám partu opálených hochů s nabitými krosnami. Mladí Belgičané, vidíce, že patřím ke stejné krevní skupině, se mě ptají, kde že budu kempovat. Ukazuji dole k modré zátočině. Uznávají to jako dobrou volbu, táží se, zda jsem někde neviděl medvěda a hned přidávají vzrušené varování o situaci u „kempsajdu“ v horní části kaňonu: „Ther iz meny meny bér šíts“(Je tam strašně moc medvědích hromádek). Nezbývá mi než věřit, že tady, na dolním konci, to bude o něco lepší.

U bílého kostelíka praštím krosnou o zem a jdu prozkoumat okolí. Kromě koňského trusu a hromádek druhu homo sapiens tu žádné jiné ostatky nestrávené krmě nenalézám. Což je náramně milé zjištění, stejně jako to, že monastýr je otevřený. Jak se zdá, i pro návštěvníky typu jako jsem já. Hned vedle bohoslužebné místnosti se svícny, ikonami a obrázky svatých na stěnách se nachází komnata s obrovským balvanem a s krbem na topení. Vedle toho několik roštů, lžička a hrnec i s pokličkou. Paráda, zahraji si na víkendového poustevníka!

Sedím u podvečerního ohně, posílám pár esemesek s přáním pohodové soboty. Jedna z nich míří i do zlínského společenství adventistů. Zrovna když dočítám odpověď Hany Pelčákové, která mi vinšuje prosluněný příští den, nad kaňonem zaburácí hrom. Štíty se začínají zahalovat do temných mraků. Letmé přeháňky přecházejí ve vytrvalý déšť. Stěhuji se do poustevny.

Celou noc i celý další den proprší. Úplně přesně jako před týdnem. Je totiž opět sobota. Tentokrát jsem však obklopen absolutním komfortem. V krbu hoří oheň, mám dostatek jídla a venku rostou ostružiny. Díky monzunu žádní turisté. Ranní koupel v ledové vodě smaragdové zátoky střídá rozjímání nad hřejivým dopisem Pavla do Tesaloniky. Zcela záměrně nic jiného ani nečtu. Není potřeba. Je něco vzácnějšího než naděje, že každá situace má šanci na kladné řešení? Dokonce i ta lidsky neřešitelná! Není špatné stát se na čas poustevníkem.

V nejhlubším kaňonu Evropy

K večeru déšť ustává, vyrážím na malou procházku po okolí. Vítr rozfoukává cáry mraků a znovu odhaluje nebetyčné skalní věže. Není zvykem pozorovat vrcholy v hlubokém záklonu. Za chvíli mě z toho bolí za krkem. Opět se nemohu vynadívat na majestátnou „stolovou“ horu s „mým“ kostelíkem na jejím úpatí. Dojem posvátné vznešenosti nedokáže přenést sebelepší fotoaparát. Tento druh krásy lze vnímat pouze v reálu. Uvědomuji si, že mám před sebou jeden z nejpůsobivějších výjevů, jakých jsem byl kdy svědkem.

Kolem půlnoci ještě znovu prší, ale slunečné ráno je přímo pohádkové. Stoupající bílé mlhy se trhají o ostré hrany svislých skalisek a v kombinaci s nízkým nasvícením vytváří neustále se měnící hru ostrých světel a temných stínů. Znovu se potvrzuje stará pravda, že kdo si chce hory skutečně užít, musí v nich být za svítání nebo za soumraku. Úplně nejlepší je v nich přímo nocovat.

V síle vločkové kaše, oříšků a silného šalvějového čaje z místních zdrojů se vydávám na pouť nejhlubší soutěskou evropského kontinentu. Už po několika desítkách metrů si uvědomuji, že šumění vody je tišší a tišší. Po chvilce zaniká docela. Ta nádherná říčka, která v zátokách u monastýru hýří snad všemi odstíny modré a nad jejíž hladinu tam vyskakují ukázkoví pstruzi, vyvěrá takřka z jednoho místa. Dál bude jen divoce vymleté koryto, kterým rozbouřená voda proudí při povodních a jarním tání.

Mezi dokonale orosenými keři se uzoučkou pěšinou prodírám výš a výš. Stametrové kolmé srázy mění výšku, tvar i zbarvení. Nízký porost postupně střídají vzrostlé listnáče. Připadám si jako v deštném pralese. Balvany, kmeny i větve jsou obaleny huňatým zeleným mechem. Z košatých korun visí jako mechové závěsy. Ve stinném podrostu kvete bezpočet růžovofialových kvítků bramboříku.

Začínám potkávat první výpravy hlučných domorodců. Přibývají další, mnohojazyčné, tentokrát i s horskými vůdci, kteří bázlivější jedince jistí horolezeckým lanem. Po dvou třech hodinách putování se zastavuji na vyvýšené vyhlídce. Zatímco se kochám dramatickou krásou zvrásnělých skalních stěn, z protisměru ke mně šplhá udýchaný muž s dalekohledem. Internacionálně se pozdravíme a s bezhlučně se kocháme spolu. „Nádhera!“, vyletí mu bezděčně z pootevřených úst. „Ahoj, tak vy jste Čech, to je super, konečně slyším češtinu!“ Za chvíli přichází jeho ještě udýchanější manželka a tak se bavíme o našich cestách, profesích, politice i o počasí. Manželé pochází z Litovle, mají tam stolařskou firmu a stačili už procestovat skoro celou Evropu. Pořídíme pár fotek, zanadáváme na krizi, popřejeme si šťastnou cestu a odcházíme každý opačným směrem.

Po slabé čtvrthodince zastavuji nad sérií obřích skalních tůní naplněných nazelenalou vodou. Při jejich fotografování si jen tak pro sebe utrousím, že by to chtělo zdokumentovat s nějakými postavami, ať vyjde najevo monumentálnost těch kamenných nádrží. Najednou slyším hlasy. Dvojice mladých lidí se zastavuje přímo u obřích „hrnců“. „Helou, helou“, zahulákáme na sebe a každý svým způsobem obdivujeme nezvyklé přírodní útvary. Letmý poslech jejich komunikace mi signalizuje povědomý přízvuk i rytmus. Zaposlouchám se důkladněji. Samozřejmě, opět čeština! Tak, to je víc než náhoda, půldruhého týdne nenarazím na jakoukoliv českou stopu a nejednou, během několika desítek minut, dva zásahy! Na dálku si vyměníme několik informací a opět se každý vydáváme svou cestou.

Po necelé hodině, v kamenitém stoupání do cílové dědiny Monodendri, mě mladí dobíhají. Zdá se, že v soutěsce všem dokonale vytrávilo a tak po chvíli společného pochodování zasedáme ke stolu před tavernou na centrální návsi. Markéta s Robinem bydlí v Havířově a jak se zdá, mají se rádi. On už dostudoval, jí to hrozí co nevidět. Doletěli, stejně jako já, do Tesaloniky a tady si, narozdíl ode mne, vypůjčili auto. Malou Pandou prošmejdili už přímořský severozápad, teď mají namířeno ke končinám, které má za sebou moje maličkost.
Oni radí mně, něco málo zase já jim. U jejich steaku a mého řeckého salátu si vyměňujeme zážitky z vandrování po zeměkouli a přestože nás od sebe dělí čtyři desítky let, nevězí mezi námi jakákoliv generační propast. Shodneme se dokonce i na tom, že nejkrásnějším pohořím planety je Velká Fatra a nejlepším relaxem pobyt na některé z jejich salaší. Po letmém představení naší humanitárky se Markéta svěřuje, že tzv. adopce na dálku pro ni vůbec není neznámým pojmem. Její rodina sponzorovala školačku z Indie. Což vypovídá o mnohém.

Nasáčkuji se jim i se svým omšelým báglem do malé modré Pandy, abychom se spolu ještě poohlédli po několika klenutých kamenných mostech, které tu zbyly z dob turecké nadvlády. Stíháme celkem tři, přičemž ten poslední je přímo ukázkový. Marná sláva, musíme uznat, že na mosty byli Turci machři. Spojení dvou břehů bez použití železobetonu si dnes umí představit jen málokdo.

Markéta s Robinem si potom výhradně kvůli mně dopřávají zajížďku do nejbližší významnější obce s názvem Asprageli. V hustém lijáku, při kterém už stěrače málem neberou, mě vezou až k zastřešené terase před otevřenou tavernou. Inteligentní, vzdělaní, sympatičtí mladí lidé. Přesně takoví, jaké opakovaně potkávám na zahraničních humanitárních brigádách.

Zpátky v civilizaci

Dva borci středního věku, kteří jako jediní okupují hospodu, jsou tak zaujati nějakou zdejší stolní hrou, že jakékoliv dění mimo jejich stůl nejsou schopni zaznamenat. Všímá si mě až po delší době paní majitelka, která, na rozdíl ode mne, vládne slušnou angličtinou. Podle jejího sdělení sem autobus sice zajíždí, ale musel bych tu vydržet až do zítřejšího odpoledne. To se mi příliš nehodí a tak se drápu na nejbližší kopec. Údolí za ním totiž protíná rušná silnice do krajského města.

Nádherný kruhový rozhled mi dopřává vychutnat si další z romantických západů slunce. Realita však v tuto chvíli vyžaduje najít nějaký plácek na spaní. Sice už nelije, ale modročerné mraky, divoce putující hasnoucím nebem, nevěstí nic dobrého. Je už docela šero, když najednou narazím na krásně opravený monastýr s prostorným krytým vchodem. Takže, zcuknout k sobě dvě lavice, zajistit kazatelnou, natáhnout karimatku včetně spacáku, hůl a pár šutrů do pohotovostní polohy. Spaní je to poněkud spartánské, ale hlavně že sem neprší.

Příštího rána sestupuji lesní cestou k vesnici s názvem Metamórfosi. Sedám si do suché trávy a vybaluji snídani. Mlhy, které pode mnou zalévaly široké údolí se začínají rozpouštět. Objeví se pár políček, potom několik stavení a konečně celá dědina. Metamorfóza obce Metamórfosi je dokonána. Chroustám poslední zbytky mých veganských poživatin a dumám nad jejich metamorfózou. Hrst všelijak upravených semen a plodů se za chvíli promění v energii, která mi bohatě vystačí na celé dopoledne. Čím dál méně začínám rozumět nezbytnosti davové konzumace pravidelných porcí slepičích, kravských či prasečích tkání. Kupříkladu letmý pohled na davy amerických konzumentů zmíněných poživatin dokonce svádí k úvaze, jestli už náhodou nedochází, zatím jen vizuálně, k metamorfóze homo sapiens v uvedené druhy živočišné říše.

Zastavuji u autobusové zastávky a jen tak, z dlouhé chvíle, zírám po projíždějících autech. Prohání se tu všecko možné včetně našich škodovek. Během necelé hodiny kolem mne prosviští také devět mercedesů. Sedm z nich má albánskou značku. Pokud jsem tu narazil na Albánce, byli to buď pasáci ovcí, poskoci v taverně nebo majitelé uvedeného německého fára. Nic mezi tím. Něco podobného, ostatně, známe i z Ukrajiny.

Z duchaplných úvah o příčinách a důsledcích třídních rozdílů mě vyruší brzdící auťák. Řidič posledního modelu luxusního džípu otevírá dveře a zve mě dál. Postavou připomíná Lumíra z Ulice, povahou Babičku ze Starého bělidla. Perfektní angličtinou mi vypráví, že podniká, nedávno byl v Praze, k mému překvapení se také dokonale vyzná ve zdejších horách. To je zhruba všechno, co jsem stačil pochopit, hlavně mi však dochází, že si s dopravními předpisy hlavu příliš neláme. Dobračisko od kosti řídí zásadně jednou rukou, předjíždí všude a všechno, zastaví, kde právě potřebuje. Pro mne je důležité, že mě ochotně veze až do centra epeirské metropole Ioanniny a vysazuje naproti autobusovému nádraží. Začíná mi docházet, že teorie třídních rozdílů bude poměrně složitá.

Šedesátitisícová Ioannina, někdejší sídlo legendárního Aliho paši, leží na břehu velkého jezera obklopeného vysokými horami. Mám pár hodin času a tak jdu nasát něco ze zdejší atmosféry. V ulicích kolem centra to tepe životem. Obchody a obchůdky nabízejí stovky nezbytných věcí a tisíce zbytečností. Voní to tu pečivem, ovocem, rybami, ale hlavně namodralým kouřem z nesčetných mopedů. Poněkud jinou směsici vůní nabízí promenáda na nábřeží. Rozlehlé jezero plné brčálově zelených sinic, žlutých vodních květů a trsů rákosí zavání prapodivným ozónem, který po kombinaci s pachy smažených steaků, opékaných brambor a grilovaných úhořů, linoucích se z řetězce přilehlých taveren, vytváří těžko dýchatelný plyn hrozící zadušením. Každopádně má toto krajské město svoje specifické kouzlo, které ale nemám čas jaksepatří vychutnat.

Odpolední autobus pádí novou dálnicí do přístavní Igoumenitsy. Sedím vedle německého študáka, který germánskými rysy zrovna neoplývá a který asi jednou bude učitelem angličtiny. Díky tomuto jazyku si vzájemně doplňujeme informace o pobřežních turistických možnostech, především o tom, že až na světlé výjimky tam nependlují autobusy a nefunguje autostop.

Vystupuji u osobního přístavu, hned vedle gigantických lodí. Naproti leží ostrov Korfu a kousek západněji břehy slunné Itálie. Mně ale především zajímá, kde se tu nachází autobusové nádraží. Po hodině marné chůze v odpoledním vedru zatáčím za městem do rákosí. Na pískovém břehu, v sousedství vyhozených kabátů, kozaček a školních brašen žvýkám zdejší bílý chleba přizdobený poslední tuzemskou pomazánkou z tofu. Jsem poprvé u Jónského moře, musím uskutečnit slavnostní křest. Namáčím odvrácenou tvář svého chátrajícího těla do slaného nálevu a pokouším se udělat v mělké vodě několik ladných temp. Výsledkem je pořezaný prsteníček na levé ruce a nepříjemně popíchaná zasedací svalovina.
Vidím, že tady mi pšenka nepokvete, nezbude než se přesunout k větším hlubinám.

Vracím se pěší zónou zpátky k městu a potkávám německého kámoše z autobusu. Dvě hodiny se pokoušel na výpadovce stopovat, aby se ujistil, že pro tento druh přesunů platí v těchto oblastech stop stav. Potácí se i s báglem do pět kilometrů vzdáleného kempu. Kopírovat ho dozajista nebudu, vydám se, jako obvykle, vlastní cestou. Ta míří do centra k tušenému autobusáku. Sluneční západ za narudlou vodní hladinu tentokrát sleduji od hlavního vchodu velkého kostela. V duchu děkuji za právě končící den, hlavně však nahoru servíruji obavy o nadcházející noc. Jsem v městě námořníků, uprchlých Albánců a jak jsem měl možnost před chvílí zjistit, také kočujících Romů.

Na stanoviště busů narazím čirou náhodou. Je šikovně zastrčené jenom kousek od přístavu, kde jsem jej začínal hledat. Jediný spoj do nějakého slušnějšího letoviska startuje zítra v šest. Chtělo by to přespat co nejblíže. Ale kde? Pane Bože, tak, tentokrát jsem opravdu zvědavý…

V otevřeném marketu doplňuji proviant a s krosnou a dvěma igelitkami v ruce bloumám ulicemi. Několikrát mě mine líně jedoucí policejní auto. Z osvětlené ulice zahýbám mezi činžáky. Zdá se mi, že kousek za nimi je temné místo velikosti fotbalového hřiště. Opatrně se tam protáhnu a nestačím se divit. Sem tam strom, suchá tráva a jak se zdá, žádní lidé. Pouhého půl kilometru od centra a tři sta metrů od zakotvených zámořských lodí. Jenom ať mě tu někdo nevyhmátne! Věřím, že ne. Cítím to. Jsem o tom přesvědčený. Zalézám do stanu a spím jako děcko. Díky!

Nad ránem, ještě za hluboké tmy, se jako vždycky před startem, mrknu do svých aktuálních studijních materiálů. Zrak se mi zastaví na důvěrně známém „stále se radujte, v modlitbách neustávejte, za všech okolností děkujte…“ Asi to dnes budu potřebovat. Sebevědomě vyrazím do liduprázdných ulic. Času mám dost, bus vyráží až za půlhodinu.
Nejdříve se odněkud ze tmy na ječícím skútru vynoří dva přiopilí borci neřeckého původu a začnou kolem mne kroužit v čím dál menších obloucích. Když je ujistí, že opravdu nejsem Švýcar ani z Germánie, dávají konečně pokoj a s hlasitým chechotem se neladnými křivkami posunují do centra. Najednou se přistihuji, že vlastně nevím, kde jsem. Ty ulice jsou si tady zatraceně podobné, marně hledám nějaký záchytný bod. Dávám se doleva, doprava, v čím dál větším spěchu prošmejdím celé širé okolí přístavu, ale autobusák nikde. „ Stále se radujte“, a tak dále a tak dále…No, modlím se teď opravdu neustále, ale nevím, z čeho bych měl mít radost a za co děkovat, když mi jediný spoj vyráží za deset minut! Do ticha se najednou ozývá povědomý rachot. Popeláři! Jediné živé duše v totálně spícím městě! „Dobří lidé, prosím vás, kde je tady autobusové nádraží?“ Ochotně mě směrují k žádoucímu místu. Několikrát se sice ještě musím vracet, ale nakonec přece jenom stíhám. V padesátimístném korábu silnic jsem jediným pasažérem.

Přímořské plahočení i lenošení

Do čtyřicet kilometrů vzdáleného letoviska Parga, kam nakonec přibude asi dalších pět cestujících, přijíždíme za svítání. Metaři uklízejí včerejší nedopalky, pekaři rozvážejí vonící pečivo. Bloumám po mlčícím nábřežním korzu. Jenom kousek odtud ční z vody skalnaté ostrůvky přizdobené bílými kostelíky. Všude kolem vysoké kopce prudce padající do mořské hladiny. Za zády romantické městečko naskládané do půlkruhového svahu. Příkrými uličkami s bezpočtem zatím zavřených krámků šplhám k vyvýšené zřícenině hradu. Právě vychází slunce a začíná nasvěcovat červené střechy, zelené svahy i bílé monastýry.

Odvrácenou stranu Pargy tvoří údajně nejkrásnější pláž západního Řecka. Vzorně seřazené řady červených, modrých a oranžových slunečníků, zlatavý písek a tyrkysová hladina. Uprostřed kilometrového amfiteátru velký, ostře žlutý autobus. Připadá mi poněkud tuzemsky. Nejsou to sice přímí krajané, ale slovenští bratři z Nitry. Narozdíl od ostatních souputníků jejich eurozóny sem z nitra kontinentu stále ještě jezdí po zemi. Nezbývá jim totiž než šetřit na řecký dluh.

Je mi jasné, že prestižní pláž nebude mým písečkem. Vypátrám něco komornějšího v přímém dosahu civilizačních vymožeností. Dobrořečím vynálezci batohu, že se díky němu mohu i se svým vlastnictvím přemísťovat kam se mi zrovna zlíbí. Tentokrát se mi líbí olivami porostlé návrší pár set metrů odtud. Za ním se pro mě určitě něco najde.

Celý zapocený se úzkou cestou vydrápu nahoru. Zírám do padesátimetrové hlubiny a spatřuji malou, milou, nikým neokupovanou plážičku. Ideální místečko, tak nějak jsem si to představoval. Krkolomnou pěšinou se sunu níž a níž. Chodník se však rozplývá na poslední olivové terase. Dál už jsou jen skaliska a dokonale nepropustná buš. Takže pěkně zpátky a přes kamenné meze zase na cestu. Kamenitá komunikace plná bílého prachu stoupá do kopce. Zatímco pálící slunce je čím dál výš, zčeřené modrozelené vlnky se víc a více vzdalují. Zatracené řecké pobřeží, to se v takovém Chorvatsku nemůže stát! Tam se člověk k vodě vždycky nějak dostane!

Po několika kilometrech úmorného plahočení je tu konečně odbočka. Vyšlapaný chodník poměrně prudce klesá směrem k moři. Končí však, jak je v kraji zvykem, opět v olivové plantáži. Nevzdávám to. Navzdory ostružiní, bodlákům a všude se zapichujícím semenům, kterým jsme doma říkali vši, zdolávám jednu kamenitou terasu za druhou. Vidina blízké mořské hladiny je až příliš lákavá! Plantáž končí snad dvacet metrů od vody. Dál už zase ta prokletá buš a divoký sráz. Sundávám krosnu a zkouším to polehku. Stačí mi však pět minut pokusů, abych se ujistil, že další pokračování se rovná sebevraždě. Pitomé Řecko i s jeho mořem!!! „Stále se radujte, v modlitbách neustávejte, za všech okolností děkujte…“ Padám do pichlavé trávy. Zkusím to rozdýchat.

Natahuji karimatku a v olivovém háji načínám naložené olivy.K tomu místní chleba s olivovou pomazánkou. Navrch půl kila vynikajících hroznů. V horizontální poloze naslouchám šplouch