Diváci se mohou těšit na promyšlenou dějovou linii s gradujícím dramatickým nábojem. Film se z větší části natáčel na jihu Moravy, například v prostředí poutního Velehradu, archeoskanzenu Modrá či v lukovském hotelu Tuskulum. Robert Sedláček v rozhovoru prozradil, proč si vybral zrovna tato místa či jak moc je mu blízké aktuální téma korupce.

Hlavní zápletka snímku Rodina je základ státu jednoznačně odkazuje k ekonomicko-společenské realitě České republiky. Inspiroval jste se něčím konkrétním?

Spíš obecným klimatem ve společnosti. Ona to měla být původně komedie o rodinném výletu, ale realita okolo mě, na kterou jsem stabilně hodně citlivý, mě převálcovala. Prosáklo mi tam klima, ve kterém žijeme, a místo gagů a komických situací, které jsem pro svou filmovou rodinu vymýšlel, jsem se začal ptát, kde vlastně moji hlavní hrdinové pracují, pro koho a co dělají, jak se chovají v práci a jak doma…

Prostě jsem je začal sociálně ukotvovat a v tu chvíli se rodinná komedie začala pomalu měnit v drama s prvky frašky. Je to taková kronika dneška v dramatickém podání.

V čem se liší přístup režiséra-dokumentaristy a režiséra celovečerního filmu ke stejné látce?

U nás hlavně tím, že reportáž o pachateli trestného činu by neskončila jeho zatčením a odsouzením. Film je přece jen únikem z reality, takže je přímo žádoucí, aby se desperát ocitl za mřížemi. V tomhle filmu je to ale ještě o něco složitější, protože jde o autorský film s vyhraněným pohledem na svět.

Současně s Rodinou jste pracoval i na televizním thrilleru Sráči popisujícím korupci a mafiánské praktiky v policejním prostředí. Zdá se, že podobná témata vás aktuálně velmi přitahují…

Je hrozné, že jsme si zvykli na to, že zpronevěra veřejných peněz je vlastně normální. Že krádež a korupce jsou přirozenou součástí podnikání a moci. Ale mě tohle obecné zas tolik nezajímá, ve filmech se zaměřuji konkrétně na to, jak si člověk, který takhle nemorálně jedná, sám sebe omlouvá, jakou formou druhé oblbuje, že je jeho chování přijatelné a v pořádku. A jak to ti druzí přijímají.

Tady se někde nachází východisko, co s tím. Pojmenovat situaci a netvářit se, že je všechno v pořádku, třebaže máme impotentní justici, která je vlastně spolupachatelem všech těchto věcí.

V mnoha vašich portrétech nebo i rozhovorech se lze dočíst, že točíte „filmy s názorem“. Jaký názor jste promítl do novinky Rodina je základ státu?

V tomhle případě je to spíš víra než názor. Víra, že většina lidí má schopnost občas kriticky vidět sama sebe a už ten fakt je zárukou, že taky mohou chtít být lepší. Nikoliv lepší v očích nějakého zaměstnavatele nebo politika, ale prostě sami před sebou.

V prvních recenzích a ohlasech na Rodinu se objevily náznaky toho, že jde o částečnou iluzi či návrat k atmosféře vašeho celovečerního debutu Pravidla lži…

Na filmech mě nejvíce zajímá jemná psychologie. Natáčím filmy pro vnímavé pozorovatele, nejdu cestou, že ukazuju prvoplánově, o co jde a jak se věci mají. Snažím se, aby moje filmy byly pro diváky jako reálná návštěva v novém prostředí, jako by přišli k někomu na návštěvu a během oběda s hostiteli sami poznávali, kde se skrývá velký problém, silný osud nebo překvapivé dobro. Z řeči, z kulis, z nedorazů v jinak plynoucí komunikaci, z mimiky, z celkové atmosféry. Ale je to jako v životě: někdo vidí, jiný ne.

Podle čeho jste lokace vybíral? Nelze si nepovšimnout, že jste se dostal do míst, odkud pocházíte.

Mám Moravu rád. Točili jsme v okolí řeky Moravy na Hodonínsku, na stejném místě, kde Karel Zeman natáčel Cestu do pravěku, a v podhůří Beskyd. Vinice a pasoucí se ovce na stráních… to je jako biblická krajina. A právě sem dorazí zákon.

Proč si pro obsazení svých filmů vybíráte stále z podobného hereckého okruhu (Igor Chmela, Eva Vrbková, vlastně i Jan Budař…)?

Každý režisér má okruh herců, na které spoléhá a pak o nich tvrdí, že jsou ti nejlepší. Patří k věci věřit lidem, kterými se obklopujete.

Co připravujete aktuálně? Nelze si nepovšimnout vaší úzké spolupráce s prozaikem Zdeňkem Zapletalem…

Divák si ode mě odpočine. I já potřebuji nabrat dech a zamyslet se nad tím, jak upřesnit to, co chci lidem, kteří mi naslouchají, říct.

Se Zdeňkem Zapletalem a herci Schmitzerem, Bartoškou a Polívkou bych se chtěl dramaticky zamyslet nad současností a se spisovatelem Pavlem Kosatíkem se zase intenzivně zabýváme českou minulostí.

Hlavní představitel Sedláčkova filmu Igor Chmela říká: Luxus se opouští velmi těžko

Herec Igor Chmela, představitel hlavní role bývalého učitele dějepisu Libora, který dosáhl vysokého manažerského postu ve významném finančním ústavu, si řadu let spokojeně žije společně se svou rodinou v luxusní vile na okraji Prahy. Na povrch však začnou vyplouvat machinace s penězi klientů týkající se celého vedení banky. Jak se s novou rolí herec popral, prozradil v následujícím rozhovoru.

Jste otcem tří malých dětí. Jak jste se cítil v hlavní roli tohoto filmu? Vnímal jste zápletku v tomto ohledu osobněji?

Pocity jsem měl různé, ale vesměs převládal pocit zodpovědnosti k dobře napsanému scénáři. Osobně na tom dokážu vnímat to, že jsem také otec, který ví, co obnáší uživit rodinu, a chápu, že z luxusně zařízeného a dobře rozjetého rychlíku se nechce vyskakovat, obzvláště když člověk netuší, že trať brzo končí v pekle. Ale ve chvíli, kdy zjistíte, že se řítíte do pekla, je už asi pozdě litovat, že jste si nekoupili lístky do panťáku.

Tušíte, proč oslovil ke ztvárnění této role Robert Sedláček právě vás?

Tuším, že byl přesvědčený, že právě já budu schopen postavu ztvárnit podle jeho představ. Spolupracovali jsme spolu už na třech filmech, takže měl možnost mě dostatečně poznat jako herce i jako člověka. Viděl mě hrát několikrát v divadle. Odpověď na tuto otázku bych ale rád přenechal Robertovi.

Máte vy osobně něco společného s postavou Libora Pokorného? Co na něm oceňujete a naopak čím je vám vzdálený?

Hrál jsem ho jako herec, na měsíc jsem mu propůjčil své tělo výměnou za jeho duši. Potkal jsem ho ve chvíli, kdy zakopl a zrovna začal prudce klesat držkou k zemi. Když jsem si uvědomil, že na té držce má můj obličej, začalo mi ho být i trochu líto. Pomáhal jsem mu oddálit ten okamžik, kdy dopadne. Snažil jsem se mu prodloužit ten kousek rodinného štěstíčka až do chvíle, kdy už mu nezbylo nic jiného než se nějak vymáčknout a pokusit se alespoň trošku obhájit. Zdráhal se a šlo mu to mizerně. Jsem rád, že já jsem zůstal na svobodě.

Upřednostňujete vážnější, úsporněji pojaté role, jako je postava Libora Pokorného, nebo vám lépe sedí excentrické role komediálnějšího charakteru?

Rozhoduje kvalita scénáře, lidé, se kterými bych měl spolupracovat, v neposlední řadě také potřeba vyhnout se deficitu v rodinném rozpočtu. Striktně se vyhýbám natáčení pornofilmů, ať už jsou charakteru komediálnějšího, či vážnější a úsporněji pojaté.

Jakou scénu jste si při natáčení nejlépe užil?

Pochopitelně to byla postelová scéna s Evou Vrbkovou, přestože to bylo pojato úsporněji a divák se tak ani nedozví, zdali je Libor slipař či trenkař.

Máte za sebou mnoho filmových a divadelních počinů. Jsou vám bližší spíše filmové, či divadelní role?

Hlavní rozdíl je asi v tom, že role filmová je zaznamenána a její konečný výsledek se poskládá až ve střižně, kde už výsledek jako herec nemůžete ovlivnit. U divadla s rolí stárnete, a máte tak šanci v dalším představení na roli ještě pracovat. Může to být ku prospěchu, ale také nemusí. Stejně tak u filmu, kdybych chtěl něco natočit znovu a jinak, nemuselo by to dopadnout líp. Nemůžu říct, že raději hraju divadlo, než natáčím film, ani opak.

Jak vnímáte filmy Roberta Sedláčka? Nelze nezmínit vaši výjimečně stylizovanou kreaci narkomana v Pravidlech lži…

Já si nevzpomínám, že by ta kreace byla nějak výjimečně stylizovaná. Robert své herce vede spíš k zvnitřnělejšímu projevu, nechce, aby exhibovali nebo dávali na obdiv svoji hereckou virtuozitu. Jde mu o autentický projev, který by nejpravdivěji vyjádřil podstatu předlohy, kterou má herec ztvárnit. Snaží se, aby se herec vyhnul pravděpodobnosti. A z jeho filmů je to znát. Je zároveň autorem, který píše kvalitní předlohy.