„Smyslem výstavy je upozornit veřejnost na nebezpečí rakoviny prsu," informoval Josef Katrušák, primář Nemocnice Atlas. Výstavu lidé najdou v čekárně nemocnice až do konce letošního roku.

Na pravidelné prohlídky prsu dnes dochází ve Zlínském kraji 56 % žen starších 45 let. „Významnou měrou se na zvyšování účasti podílejí i mediální kampaně na podporu prevence rakoviny a to je také jeden z důvodů, proč přicházíme s touto výstavou," uvedl odborný garant vyšetření primář Petr Váša ze společnosti Euroclinicum.

„Na kontrolu by ženy měly chodit jednou za dva roky, a to už od čtyřiceti let věku. Bohužel toto vyšetření pojišťovna hradí až ženám starším pětačtyřiceti let," upozornil Katrušák.

Přestože výskyt rakoviny prsu je stále častější, počet jejích obětí neroste. „Je to tím, že žen, které si přejí vyšetření prsu, je čím dál tím více. Připomínám, že naše přístroje zachytí rakovinu ještě dříve, než je hmatatelná," tvrdí primář. Pokud se podle něj nemoc podaří objevit včas, je pravděpodobnost záchrany téměř stoprocentní.

„Ženy se často bojí zohyzdění, ale dnes už prsa neodřezáváme. Vyoperujeme jen nádor," uklidňuje ženy lékař. Kosmetický důsledek prý není nijak dramatický. Rakovina prsu nepostihuje jen ženy, ale také zhruba 2 % mužů.

Bála jsem se, že umřu

Paní Alena Aksamitová pracovala jako účetní. Veselá a usměvavá blondýna má jednu velkou vášeň, a tou je lezení po horách. „K tomuto sportu mě přivedl můj přítel a mě to chytlo. Lezení brzy vyplnilo téměř všechen můj volný čas," začíná svůj příběh paní Alena.

Občas si prý při sportu nějakou část těla namohla, a tak jí bolest v prsou zpočátku nepřišla podezřelá. Když ji však jedno prso bolelo více než druhé a bolest neustoupila ani poté, co delší dobu nebyla na horách, začala mít obavy.

„Šla jsem na vyšetření a lékaři mi řekli, že mám rakovinu. Byl to hrozný pocit. Strašně jsem se bála, že umřu," vypráví paní Alena. Tehdy byl zrovna podzim.

„Procházela jsem se mezi spadaným listím a přemýšlela, jestli se dožiji jara. Jestli ještě někdy uvidím kvést květiny," říká mírně roztřeseným hlasem drobná blondýnka.

„Do té doby jsem měla všechno, dům, přítele, koníčky, práci a najednou se mi svět rozpadal pod rukama. Netušila jsem, co bude dál," dodává. Alena absolvovala operaci a pak nastoupila na chemoterapii.

„Hned po první chemoterapii mi vlasy padat nezačaly, až po té druhé. Přítel tehdy vzal holicí strojek a ostříhal mě na ježka. I s tak krátkými vlasy jsem se cítila docela dobře," tvrdí paní Alena. Velmi si prý váží svého přítele, který ji neopustil a dodával jí sílu, když už ona sama nemohla.

„Když mi zjistili rakovinu, chodili jsme spolu půl roku. Nedivila bych se, kdyby odešel. Měl to se mnou velmi těžké," popsala složitou situaci.

Po chemoterapiích prý paní Alena bývala velmi unavená. Nezvracela sice ani jí nebývalo špatně od žaludku, zato většinu času prospala. Dny trávila buď v posteli doma, nebo v nemocnici.

Zákeřná nemoc jí sebrala spoustu dnů života. Něco jí však přece jen dala. Paní Alena po uzdravení žije naplno. Nic neodkládá. Ví moc dobře, že zítřek je dnem, který už nemusí přijít. Nikdo z nás neví, jak dlouho bude žít.