Mobily jsou bez signálu

„Sidonka je pěkná, když je zachumelená,“ neváhá ani chvíli desetiletý Martin Bartozel. Lituje jen toho, že nemůže používat mobil jako jeho spolužáci, školáci z Brumova-Bylnice, kam musí on i dalších čtyřiatřicet školou povinných dětí denně dojíždět více než deset kilometrů. Signál českých operátorů jde zachytit až u státní silnice I/57 v místě, kde dříve bývala celnice.

„Můj muž, když ještě pracoval, si nechával mobil přesměrovat na pevnou linku,“ prozradila trik na to, jak se obejít i bez signálu, čtyřiašedesátiletá Marie Poláčková. Řada dalších lidí má zase slovenskou simkartu, kterou využívají výhradně na psaní sms zpráv.

V obci fungují na několik málo hodin denně dva obchody a dva hostince. Modlitebnu mají věřící k dispozici jeden den v týdnu v bývalé školce, lékař zajíždí do obce na vyžádání, farář jednou týdně. Nedaleko na slovenské straně hranice je lyžařský vlek.

„Jiné zábavy tu moc není. Rád chodím na procházky, jezdívám na kole anebo hráváme fotbal. Hřiště ale není rovné, a tak musím taky třeba kopat do branky do kopce,“ popsal třiadvacetiletý Aleš Remo, který bydlí blízko státní silnice vedoucí na Slovensko. Nikdy však nezapomene na Velikonoce roku 1999.

„Byl jsem ještě s jedním kamarádem na hrkání. Bylo to asi ve čtyři hodiny ráno, když jsme směrem nad celnicí viděli UFO. Přiletělo, zastavilo se asi na pět vteřin nad jedním vrcholkem, a odletělo,“ vyprávěl Remo.

Vyučenému automechanikovi chybí možnost zaměstnání blízko bydliště, a třeba také cyklostezky.

„Oproti velkoměstu má Sidonie výhodu, že se nesetkáváme s těmi špatnými věcmi, jako jsou třeba drogy. Na druhou stranu chybí sportovní vyžití, není třeba kde si zahrát tenis,“ upozornil mladík.

Palivo na zimu zajišťují okolní lesy

Posilovnou mu ovšem může být les, protože k topení musí každý ve vsi nařezat a zpracovat několik kubických metrů dřeva.

„Lesy jsou tu české i slovenské. Dříve se to nedělilo, a člověk mohl s jedním lístkem tam i tam. Od rozdělení státu si musíme hlídat, kam jdeme,“ podotkla šestapadesátiletá Františka Bařinková.

Dodala, že naštěstí jsou vstřícní správci českých i slovenských lesů.

„Je to dřina. Chodíme chystat do hory dřevo, aby bylo na zimu. To trvá, než ho nachystáte třicet metrů na zimu, nebo i více,“ počítala Bařinková.

Té se narodily dvě děti ze tří ve slavičínské porodnici, třetí pak ve Zlíně.

„Dostupnost do krajské nemocnice je ale špatná,“ podotkla s tím, že před pár dny rodila jedna Sidoňanka, a dopravit se do padesát kilometrů vzdálené porodnice nebylo v podmínkách valašské zimy vůbec jednoduché.

„Když vás to chytne o půl třetí ráno, tak to opravdu není nic moc,“ komentovala.

Propojení se Slovenskem je úzké

Františka Bařinková pracovala velkou část života na Slovensku, stejně jako její manžel. To, že do roku 1993 se nerozlišovalo, kdo je z jakého státu, se po rozdělení ukázalo jako svízel. Změna nastala s vybudováním hranic pro ty ze Sidonských, kteří dojížděli za zaměstnáním na Slovensko.

„Třeba teprve časem jsme zjistili, že jsme měli začít platit zdravotní pojištění v obou zemích, když pracujeme na Slovensku. Za první dva roky od osamostatnění nám vznikla dlužná částka dohromady dvacet tisíc,“ popsala Bařinková.

Zdravotní pojišťovna se ale o peníze přihlásila až v roce 2005, s penále jedenáct tisíc a s tím, že vymáhat to bude exekutor.

„Domluvili jsme se, že to pojišťovně splatíme. Pak ale došla složenka ještě na náklady exekuce, což bylo dalších více než deset tisíc korun. Za dlužných dvacet jsme tak po patnácti letech zaplatili dalších dvaadvacet tisíc navíc. A pak, že nás rozdělení republiky nic nestálo,“ poukázala Bařinková.

Za prací se musí dojíždět

Manžel paní Bařinkové dojíždí nyní za prací do více než šedesát kilometrů vzdálených Otrokovic, odkud jezdí domů jen na víkendy. Řada usedlíků, z nichž většině je mezi čtyřiceti a šedesáti lety, pracuje v Brumově-Bylnici, Valašských Kloboukách, na Slovensku, anebo jsou nezaměstnaní. V Sidonii patří také téměř ke každému domu pes, ať už jsou to různí kříženci anebo často němečtí ovčáci.

„Když tu byly ještě hranice, tak byli dobří třeba pro ty, kteří se báli běženců,“ vzpomněl Remo. Od vstupu do Schengenského prostoru tu prý už přeběhlíky nevídají. Stejně tak přestala sloužit většina strážců hranic.

V potoce lze najít skleněné ingoty

Na mnoha místech v obci jsou stále cedule upozorňující na to, že obec leží na čáře mezi Českem a Slovenskem. To je vpravo za potokem, kde prý nedá až takovou práci najít kousek skleněného ingotu, který tam zůstal z 30. let minulého století. Tehdy skončila výroba v tamních sklárnách.

„Byla také krize, tak jako nyní. Lidé si mysleli, že si něčím pomůžou, když fabriku rozbijí. Vedle ve Svatém Štěpáně sklárna zůstala, a teď je tam tuším nějaká dřevovýroba. Tady nechali roztavené sklo ztuhnout, a takový zelený, modrý nebo bílý kus harklosu se dá najít třeba v potoku,“ popsala Marie Poláčková.

Sama, a s ní ještě několik rodin na pravé straně potoka, může být v podstatě ráda, že sklárna je zbouraná. Její dům totiž stojí právě na místě, kde se dříve vyráběly poháry nebo cylindry na lampy. Také má jednu takovou lampu doma, i když podle ní je to už jen vzpomínka na zašlé časy.

Běžnější než střepy v potoce jsou ale určitě lišky v okolních lesích Bílých Karpat.

„Jak někdo nemá slepice pořádně zavřené, do rána se mu jedna nebo dvě ztratí,“ vypozoroval dvaašedesátiletý Jan Kubík. Podle něj chodí i srny na ovoce do zahrad, a v zimě se osmělují i blíže k domům.

„Děcka mají radost, že je vidí zblízka,“ říká bývalý řidič náklaďáku, a přitom hladí svého psa.

Internet je běžný, chleba se objednává

V obci sice není kanalizace ani vodovod, auto je ale v každé rodině minimálně jedno, a stejně tak už je v řadě domácností i internet. Do Brumova- -Bylnice a zpět jezdí několik autobusových spojů denně ze šesti zastávek ve vesnici. Na začátku obce u státní silnice je i zastávka železnice.

„Na hasičské zbrojnici je internetový přijímač. I v obchodě si můžu koupit, co chci. Třikrát týdně mám objednaný chleba, jinak se dají věci koupit i volně bez objednání,“ popisuje Poláčková.

Ze spolků v obci na konci republiky fungují například myslivci, asi nejvíce je ale činný místní Český červený kříž. Pořádá fašanky, pravidelnou červnovou besedu pro důchodce, zdravotnický kurz, zdravotnický dohled nad cyklistickým závodem Hradní okruh a na festivalu Setkání muzikantů v Bílých Karpatech. V režii má ukončení školního roku a prázdnin pro sidonské děti a spolu s osadním výborem i rozsvícení vánočního stromu.

„Nově pak také den čarodějnic,“ podotkla činovnice spolku Františka Bařinková.

Její sestra bydlí už několik let ve Valašských Kloboukách.

„Ta už by se sem nevrátila, život ve městě je lehčí. Ale třeba v létě je tu nádherně, i pro turisty,“ říká Bařinková. Dodává, že téměř žádný dům v Sidonii není prázdný. „Každá chalupa se prodá, nic nechátrá,“ dodala.