Pět někdejších studentů Fakulty technologické v Gottwaldově se v pátek sešlo v minihuti střední uměleckoprůmyslové školy sklářské ve Valašském Meziříčí. 

U příležitosti 30. výročí Sametové revoluce jim sklářský mistr Ondřej Strnadel odlil plastiky jejich rukou. Ty budou viset na UTB ve Zlíně a budou navždy připomínat jejich roli v pohnutých listopadových dnech. 

Věra Honajzrová byla v listopadu 1989 studentkou Fakulty technologické v tehdejším Gottwaldově. Ten den jela do hlavního města na představení do Činoherního divadla.

„Bylo to v pátek 17. listopadu. Procházeli jsme mezi kordony policajtů s pendreky a mizeli jsme v uličkách Na Můstku, abychom se s nimi nepotkali,“ vzpomíná na pohnutou dobu.

Těšila se na představení Hráči.

„V divadle ale bylo pozdvižení, nastoupil Čepek, Kratina, Nárožný a další a řekli, co se děje. Skončilo to tak, že jsem nechtěla zpátky do Zlína, tam nebylo o revoluci takové povědomí. Ale vrátila jsem se a až do čtvrtka jsem stála před naší školou a přesvědčovala studenty, ať jsou solidární, ať si vyslechnou a zjistí všechny informace, protože v televizi a rozhlase nebylo nic. Tím to začalo,“ líčí členka stávkového výboru první dny revoluce.

INFORMACE SE ŠÍŘILY RYCHLE

Další průběh se jí utápí v mlze.

„Ze začátku bylo všechno spontánní, ani nevím, jak jsme se propojovali s disidenty. Všechno se institucionalizovalo, v sídle fakulty jsme vytvořili prezenční listiny, kam chodili lidi, každý ročník si zvolil zástupce, vytvořil se stávkový výbor a dali jsme to dohromady,“ dodává Honajzrová. Vzniku výboru předcházely ve Zlíně první shromáždění.

„Kromě studia na fakultě jsem hrál tehdy na Malé scéně. Informace se z Prahy v hereckém prostředí přenášely velice rychle. Skončilo naše sobotní představení a zjistili jsme, že se něco děje. Začalo se vykřikovat, že bychom měli něco dělat taky,“ loví v paměti později zvolený předseda stávkového výboru Libor Zeman.

Pamatuje si na první malou demnostraci ve Zlíně.

„Na náměstí Míru stál hlouček asi sto lidí a první odvážlivci vyskakovali na kašnu a volali, že je třeba skoncovat s vedoucí úlohou KSČ a další hesla. Po víkendu jsme šli do školy se podívat, co se bude dít,“ dodává.

Ve Zlíně bylo podle něj všechno pár dnů opožděné.

„Před školou stály hloučky. Nabádali jsme, že škola nebude, že se bude stávkovat a ať nenastupují do výuky. Spontánně vzniklo první shromáždění v přednáškovém sále fakulty. Začalo se diskutovat i s vyučujícími, co bude a jak se k dění postaví studenti,“ vzpomíná Zeman.

Podrobnosti k výboru, který byl přímým organizátorem událostí mezi vysokoškoláky v Gottwaldově, přidává vzápětí.

„Začali jsme úřadovat, vyčlenili nám v přízemí prostory, dálnopisovali a faxovali jsme. Ve škole jsme i spali. Navazovali jsme kontakt s Prahou, kam jsem každý druhý den jezdil,“ popisuje.

NÁROD DRŽEL PŘI SOBĚ

Připomíná také velkou pomoc studentů, kteří například množili a rozdávali letáky. Ale ani lidem nebyla činnost studentů lhostejná.

„To nejhezčí bylo, že nám nosili klíče od aut a říkali tady jsme zaparkovali, kdybyste potřebovali, jezděte si. Babičky nám přinášeli buchty, lidé nosili peníze a další hmotné věci. Národ držel při sobě, byla znát obrovská soudržnost, která fungovala. Z té doby mi zůstaly jen pozitiva,“ vzpomíná tehdejší student posledního ročníku.

Spolu se svými kolegy přijel v pátek do Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské ve Valašském Meziříčí. U příležitosti 30. výročí Sametové revoluce jim sklářský mistr Ondřej Strnadel odlil plastiky jejich rukou. Ty budou viset na UTB ve Zlíně a budou navždy připomínat jejich roli v pohnutých listopadových dnech.

JE TO POCTA, SHODLI SE AKTÉŘI

Za velkou poctu považuje akt odlévání rukou všech pět členů z řad studenstva tehdejší Fakulty technologické.

„Beru to jako skvělý nápad k připomenutí, co se před třiceti lety odehrálo. Je pro mě čest být ve společnosti takových lidí, kteří se odlévání plastik v minulosti také zúčastnili,“ prohlásil Libor Večeřa. Stejně hovořili také David Hausner a Irena Tanko.

Odlévání plastik se na valašskomeziříčské sklářské škole nedělo náhodou.

„Naše škola je fakultní školou Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Spolupráce je velmi intenzivní. Přišli s nápadem odlít po Václavu Havlovi, Evě Jiřičné a Tomáši Baťovi i ruce tehdejších studentů Fakulty technologické a my jsme ho rádi zrealizovali,“ uzavírá ředitel Jiří Pivovarčík.

Jak se odlévá do písku

Odlévání do křemičitého písku je běžná výtvarná technika. S odléváním rukou přes pískovou formu začali ve Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské ve Valašském Meziříčí. „Bylo to v roce 2004, kdy město navštívil Václav Havel. Tomu jsme jako první významné osobnosti odlili jeho ruce,“ připomíná sklářský mistr Ondřej Strnadel (na snímku).

„Do navlhčeného křemičitého sklářského písku, to je ten samý písek, ze kterého je utavená sklovina, z níž jsou ruce odlity, se otiskne negativ rukou. Pak se do něj nalije sklovina, která má teplotu jedenáct set padesát stupňů. Musí to být rychle, protože sklovina velmi rychle chladne. Pak se kachlík vychladí v chladicí peci. To trvá dva až tři dny. Poté očistíme křemičitý písek a lehce zapravíme po okrajích,“ popisuje sklář.

Ruce by šlo odlít i jinou technikou. „Tímto způsobem ale můžeme reliéf vylít rovnou v přítomnosti dotyčné osoby. Výsledkem je zachovaný tvar, nic takového jako papilární linie už nemůžeme čekat,“ říká Ondřej Strnadel.