„Američané letěli zničit do Ostravy munici, kterou Němci převáželi ve vlacích,“ připomněl Bača. Hned po konci náletu Bača na kolo a jel domů do vedlejší vesnice Rudimov. „Když jsem tam dorazil, všiml jsem si, že se u našeho seníku něco děje. Dva malí kluci tam totiž přivedli jednoho z těch letců, který kousek od nás přistál s padákem. Byl to mladý oficír, stejně starý jako já. Vzali jsme ho k nám domů, kde nám vyprávěl, co se vlastně stalo. Jeden známý uměl anglicky a já taky něco málo rozuměl,“ vzpomenul Bača na první setkání s Američanem Loyem Dickensonem.

Jenže jak už to na vesnicích chodí, zakrátko o tom, že mají doma amerického letce, věděli všichni její obyvatelé. Netrvalo dlouho a četníci obdrželi udání, že jeho rodina doma ukrývá amerického vojáka.

„Začalo to být nebezpečné pro celou naši rodinu. Loy začal přemýšlet, že se pokusí dostat na Slovensko, kde tehdy zuřilo Slovenské národní povstání. Viděl v tom určitou šanci, jak se dostat i zpět domů. Ale protože místní lidé věděli, jak je to těžké se dostat přes hranice a že by za to mohl zaplatit i životem, snažili jsme se mu to rozmluvit. Nakonec jsme zvolili to nejmenší zlo pro všechny. Domluvili jsme se, že ho dovedu četníkům s tím, že jsem ho našel v seníku a přivedl. Loy byl tehdy oficírem, což naštěstí respektovali i Němci, takže jsme doufali, že jejich postupy proti němu nebudou tak tvrdé,“ konstatuje Mojmír Bača.

Pro jistotu si ale od Loye vyžádal adresu jeho rodičů a napsal jim, co se vlastně stalo a že je jejich syn zatím v pořádku. „Ještě než jim dopis došel, stačil se už mezitím v pořádku vrátit domů. No a od té doby jsme si psali pravidelně a dokonce před devětadvaceti lety jsem za ním poprvé letěl do Ameriky. Jako dárek jsem mu přivezl jeho leteckou kombinézu, kterou tu nechal,“ zakončuje své vyprávění pan Bača. Loy Dickenson za ním do České republiky přiletěl už několikrát.

Na události staré 63 let lidé vzpomínali naposledy u příležitosti sobotní piety na slavičínském hřbitově, kde přítomní hlavně uctili památku jednačtyřicet obětí bitvy.