Původně pracovala Danuše Šmigurová ve výzkumném ústavu plastikářské technologie. „S vedením zařízení, jako je útulek, jsem neměla žádné zkušenosti. Začátky byly proto krušné. Musela jsem sehnat zařízení, zaměstnat ošetřovatele, naučit se objednávat krmivo a například také stanovit provozní řád,“ vypráví.

Jediné, co nepostrádala, byl vztah ke zvířatům. V minulosti se totiž angažovala i v Lize na ochranu zvířat. Dodnes se věnuje poradenství při výchově psů, pořádá kynologické výstavy a ve svém domku ve Zlíně chová vlčí špice.

Odchod oblíbence jsem nejednou oplakala

Od zvířat v útulku se provozovatelka snaží udržet si odstup. Nejednou totiž odchod svého oblíbence oplakala. „Doma sice stabilně mám dva až tři psy, ale člověk se tomu stejně neubrání. Na starém útulku v Suchém dole jsem vždycky měla v kanceláři jednoho pejska, stejně tak i tady na Vršavě,“ přiznává Šmigurová s tím, že bylo zvíře nějakým způsobem handicapované.

„Byla to například stará pudlice, špatná na nohy. Bývala se mnou v kanceláři do té doby, než umřela. Pak jsem měla slepou fenku pinče, bylo mi jí líto,“ říká. I dnes by si prý v útulku dokázala vybrat. „Oblíbila jsem si tři psy. Chodím za nimi často. Jeden z nich je slepý. Jiného jsme měli už i ve starém útulku. Vždy na mě reagoval, přičemž na ostatní by nevrlý,“ řekla.

Vyhřívané podlahy pro ježky nejsou

Někdejší útulek na Suchém dole se podle Šmigurové se zařízením na Vršavě nedá srovnávat. „Máme jednou tak velkou kapacitu i mnohem důstojnější prostory, například kotce s vyhřívanou podlahou,“ pochvaluje si provozovatelka.

I ty však někdy mohou být spíše nevýhodou, a to pokud jde například o ježky. „V současnosti jich tu máme sedm, a to ještě zima pořádně nezačala. Přitom na ně vůbec nejsme zařízení, děláme to navíc. Vyčlenili jsme jim jeden kočičí kotec,“ říká.

„Lidé nám už teď nosí malé třísetgramové ježky, přitom je to zcela zbytečné, je brzy. Nemrzne, zem není tvrdá, líp by jim stále bylo venku. Zobli by si ještě nějakou žížalu,“ upozorňuje.
V teplém prostředí, jako mají v útulku, prý stejně ježek dobře nezazimuje. „Těžko se mu upadá do zimního spánku, pochoduje a pořád žere,“ řekla provozovatelka. Pokud nemrzne, je lepší nechat ježky v přírodě. „Jestliže se zima hlásí v celé své síle a nalezený ježek má méně než sedm set gramů, pak je teprve potřeba jednat. Ježka mohou lidé ale zazimovat i doma. Stačí mu dát do chladného sklepa krabici, vodu a trochu suché potravy,“ radí odbornice.
Pokud už přišly mrazy a ježek je příliš malý, musí se dokrmovat. „Nedávno tu byla paní, že našla ježka. Prý mu dala piškoty v mléce, a jak papkal. Ale to je špatně. Mléko je pro tohoto hmyzožravce nevhodné. Má akorát tak zaděláno na to, aby bylo po něm,“ kroutila hlavou Šmigurová.
Nejlepší stravou je prý libové vařené maso, ryby a vnitřnosti. „Prospěje jim i mrkev, strouhaný sýr nebo ořechy. Rádi mají i psí konzervy,“ vyjmenovala.
Častými obyvateli útulku jsou také ptáci. „Nejčastěji jde o dravce. U nás je poléčíme a převezou se do záchranné stanice v Buchlovicích, kde se o ně postarají dál,“ řekla Šmigurová. Občas se v zařízení ocitnou i poranění kosi, vrány nebo holubi. „Uzdravíme je a pouštíme zpět do přírody,“ říká.

Lidé jsou vybíraví, pětiletý pes je pro mnohé starý

Nyní útulek obývá devadesát psů a šedesát koček. „Co se koček týče, lidé mají tendenci zachraňovat koťata do dvou měsíců věku. Starší zvířata spíš odhánějí,“ řekla Šmigurová. Naštěstí prý jdou kočky poměrně dobře na odbyt. „Dokonce už máme i pár objednávek na Vánoce, jako překvapení pod stromeček,“ pousmála se. Domů prý chtějí zájemci spíše kočky. Na zahrádky poptávají naopak kocoury.

Se psy je to ale o něco horší. „Dřív na to šlo hodně lidí srdcem. Chtěli psa z útulku, bylo jim skoro jedno, jak vypadá. Dnes jsou mnohem vybíravější. Pětiletý pes už je pro ně starý,“ zakroutila nechápavě hlavou.

Z práce v útulku pro zvířata v nouzi je už podle svých slov devětašedesátiletá žena unavená. „Vždycky jsem byla ráda, když si zvíře někdo vzal. Platí to i teď. Jen mi čím dál častěji hlodá v hlavě myšlenka na to, co s ním bude. Zvlášť když se všude mluví o týrání zvířat. Občas si myslím, že bych toho už měla nechat,“ svěřila se.

Podíl na tom má prý i jednání některých lidí. „Třeba minulý týden volali z Děčína, že si přijedou pro naši kokršpanělku. Prý jim taková umřela a na internetu zjistili, že podobnou máme u nás. Dělalo mi zle, že jedou takový kus. Po cestě měli útulků nespočet,“ zakroutila hlavou. Tento příběh měl však šťastný konec. „Fenka se u nich má dobře. Píší maily a posílají fotky,“ usmála se provozovatelka.

Jména psi ve zlínském útulku dostávají podle knížky a podle toho, co pracovníky zařízení zrovna napadne. „Psi přijatí v jeden den začínají na stejné písmeno, stejně tak štěňata. Majitelé si to pak ale mění, což nevadí. Když je tu pes čtrnáct dní, stejně na naše jméno neslyší. Ale pořád je to lepší, než přidělovat zvířatům čísla,“ je přesvědčená provozovatelka.

Marta Kubišová by se měla v létě vrátit

Před nedávnem zlínský útulek přivítal i Martu Kubišovou a pořad České televize Chcete mě? „Ukázali se u nás asi po pěti letech, na Suchém dole byli třikrát, na novém ještě ani jednou, až teď,“ řekla Šmigurová. „Setkání bylo dost uspěchané, moc se mi to nelíbilo. Ale paní Kubišová slíbila, že se vrátí ještě v létě,“ těší se Šmigurová.

Ve zlínském útulku dnes pracují dvě provozovatelky. „Střídáme se. Jeden týden má jedna z nás službu dopoledne, druhá odpoledne. Víkendy sloužíme jednou za čtrnáct dní,“ přiblížila Šmigurová s tím, že sama si vždy bere Silvestra. „Jednak mám strach, aby sem nějací páskové neházeli petardy a nestresovali zvířata. A jednak mi to nevadí, stejně už nikam nechodím. Poslední večer v roce si tak alespoň může podle svého užít má kolegyně Eva Ottová,“ řekla.

Smutná příhoda mě zaměstná na týden

Pohnuté zvířecí osudy jsou v útulku na Vršavě na denním pořádku. „Jedna smutná příhoda mě dokáže zaměstnat na týden,“ řekla provozovatelka. „Třeba letos v létě k nám někdo hodil přes plot čtyři štěňata. Zalezla za plot a my jsme o nich vůbec nevěděli. Objevila je až navečer fena, kterou si paní odváděla do pěstounské péče. Byla čtyřicetistupňová vedra, ta štěňata tam byla celý den jen tak, bez vody,“ vzpomněla si. Výjimkou prý nejsou ani koťata pověšená na klice nebo psi vypuštění na silnici před útulkem. „Jindy nám zase někdo uvázal u brány fenku. Na krku měla papírek s nápisem Díky, Bobo. U sebe měla misky s vodou a granulemi,“ vypráví Šmigurová.

Často se do zařízení dostanou i zvířata ve značně zbídačeném stavu. „Posledním případem je pudlice, která měla na sobě asi sedm kilo zplstnatělé srsti. Vůbec nešlo poznat, kde vlastně je. Byla to taková jedna velká guča,“ popisovala provozovatelka útulku.
Letošní rok však i přesto hodnotí provozovatelka jako úspěšný, alespoň co se starých psů týče. „Podařilo se jich hodně udat. Vždycky říkám, že dobrý člověk ještě žije,“ usmála se.

Cestu do útulku si například našel mladý pár, jejichž matce pes uhynul. „Nakonec jí vybrali dva starší pejsky. Několikrát už volala, že u ní úplně pookřáli, což je v domácím prostředí běžné. Jeden si prý našel hned místo na křesle, druhý na pohovce, jak kdyby tam s ní žili odjakživa,“ říká Šmigurová.

Ujmout se staršího zvířete ale není jednoduché. „Člověk ho musí mít rád. Musí počítat s tím, že třeba za rok dva uhyne. Pes už má choroby a své vrtochy. Lidí, kteří si i přes to staré zvíře vezmou, si velice vážím,“ pokývala Šmigurová uznale hlavou.

Ujaly se také virtuální adopce psů. „Přihlásilo se lidí, že jsme tolik psů ani neměli,“ prozradila provozovatelka. Adoptivní rodiče mohou obyvatelům útulku zaplatit například léky na slabé srdce, epilepsii nebo nejrůznější operace.

Piškoty mohou lidé nosit klidně po bednách

Lidé se podle Šmigurové často snaží útulku pomoci a nosí tam nejrůznější věci, od krmiv až po molitanové polštáře ze starých válend. Ne vždy je ale tato snaha na správném místě. „Vozí levné pytle s granulemi ze supermarketů, ty jsou ale vcelku nanic, psovi nic nedají. Jsme ale vděční i za ně, přidáváme je jako přílohu do masa. Víc by nám ale pomohlo, kdyby granulí koupili třeba méně, ale kvalitních,“ říká Šmigurová.

Kočky si na granule prý moc nepotrpí. „Potřebují spíš konzervy. Rádi jsme i za podestýlky. A piškoty. Ty můžou lidi nosit po bednách,“ zasmála se. Nějakou dobrotu dostanou obyvatelé útulku také na Štědrý den. „Vždycky se jim snažíme nachystat nějakou dobrou papinu. Nedávno jsem zrovna vzpomínala, jak jsem kdysi, to byl útulek ještě na Suchém dole, koupila pro zvířata patnáct kaprů. To tam bylo jenom čtyřicet psíků. Dnes si to už tak nemůžeme dovolit, ale budeme se snažit něco vymyslet,“ slíbila Šmigurová.