"Tehdy jsem viděl oběšeného člověka a měl jsem z toho dva měsíce noční můry. Takže kdyby mi v té době někdo řekl, co budu dělat v dospělosti, zřejmě bych se na něj díval jako na blázna a zaťukal si na čelo," začal vyprávět osmatřicetiletý muž.

Jako většina kluků sní v dětství o svém povolání, tak i Robert měl svůj sen. Chtěl se stát profesionálním sportovcem. "Hrál jsem aktivně fotbal, dokonce i ligu za dorost. Pak ale přišla puberta a začaly mě zajímat úplně jiné věci, jako každého jiného kluka v těch letech, takže jsem toho nakonec nechal," vypráví. Z velkých sportovních plánů se tak staly jen sny a Robert se nakonec vyučil zedníkem. Tomuto povolání se věnoval až do roku 1989, kdy pracoval u Ředitelství výstavby spojů.

V krematoriu dostal nejvíc peněz

"Společnost po revoluci skončila a já potřeboval rychle najít novou práci. Měl jsem dvě malé děti a nemohl jsem zůstat bez práce. To prostě nešlo. V té době nabízely volná místa Technické služby. Dali mi vybrat ze třech pozic a já si vybral samozřejmě tu, kde se dalo vydělat nejvíce peněz. Takže jsem nastoupil do krematoria jako spalovač mrtvol," vysvětluje. To bylo jeho druhé setkání se smrtí. "První dojem byl dost nepříjemný, člověka mrazilo v zádech, bylo to hodně divné," vzpomíná. V krematoriu Robert setrval téměř dva roky, pak ale přišla nabídka pracovat do nynější Krajské nemocnice T. Bati ve Zlíně. "Jednou za mnou do krematoria přišel tehdejší primář, nabídl mi práci na patologii a já ji vzal. No a už tu pracuji bezmála šestnáct let," řekl Robert.

Nanést zesnulé make- up není nic lehkého

První zážitky z pitvy nebyly nijak příjemné. "V krematoriu jsem se s mrtvými vesměs nedostal osobně do styku, ale tady už to bylo tváří v tvář. A vzpomínám si, že nejhorší bylo to první říznutí. Ta představa, že je to do člověka, byl hodně nepříjemný pocit. Na to si ale zřejmě nikdy nezvyknu, ale prostě je to práce, a tak to i beru. Vzpomínám si i na svou první noční směnu. Všude jsem slyšel nějaké zvuky, všechno mi připadalo zvláštní, bylo to hrozně divné. Dnes už mně to nepřijde. Prostě jsem si zvykl," konstatoval Robert. Jako sanitář má ale daleko více povinností než jen provádět pitvy. "Naší prací je i oblékání a chystání zemřelých na pohřeb. Tak například ženám dáváme make- - up, což pro mě jako chlapa není vůbec nic lehkého. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem se to naučil, ale i to k té práci patří," přiznal. Hodně lidí z okolí se při vyslovení tohoto povolání zarazí a neví, jak na takového člověka reagovat. "Někteří mou práci vnímají jako zajímavou, ale jsou i takoví, kteří se na mě dívají skrz prsty a vnímají to jako něco špinavého nebo je jim to nepříjemné. Je to prostě o lidech. Neděláme nic špatného. Díky tomu se u řady lidí zjistí, proč vlastně zemřeli a na co a bez pitvy by to nešlo. Někdo tu práci přece musí dělat. Například můj otec byl vždycky chlap jak hora, ale v životě za mnou nepřišel do práce, protože měl z toho divný pocit. Mé přítelkyni to však nijak nevadí. Sama pracuje v krematoriu, takže máme vesměs podobnou práci," pokrčil rameny.

Na patologii volají lidé z legrace

Jak ale Robert říká, práce to veselá není, ale ani při tomto povolání se člověk nevyhne vtipálkům. Jenže špatným a hloupým. "Lidé jsou občas dost otrlí. Například nám volají, že si máme přijet pro mrtvého, ale kolikrát se jedná o hloupý žert. Taky se jednu dobu stávalo, že k nám volali lidé, kteří u nás chtěli zaměstnat, aby mohli oblékat zemřelé. Někde se údajně doslechli, že se za to hodně platí. Přitom takové pracovní místo u nás ani nemáme. To je součástí našeho povolání a o to už zájem neměli," vypráví dál Robert.

Synové se asi "nepotatí"

Robertovi dva synové se za tátovo povolání prý nijak nestydí. "Berou to v pohodě," dodává. V jeho šlépějích ale zřejmě nepůjdou. "Starší se učí na instalatéra a toho druhého teprve učení čeká. Oba jsou navíc v pubertě, takže mají zcela jiné starosti, " podotkl. Jeho největším koníčkem je chata. "Pokud mi to čas dovolí, a to není moc často, jezdíme tam s přítelkyní každou volnou chvíli. Ale na zahradničení nebo kutilství čas není," podotýká. A jestli se Robert bojí smrti, když se s ní potkává každý den? "Smrt beru jako něco přirozeného, takže ne. Ale co bych nechtěl, tak být pohřben do země," konstatoval na závěr.