Jaromírovi rodiče trávili dovolenou na Vysočině, kde jeho otec s dědou stavěli chatu. Jaromír byl se sestrou Mirkou sám doma, a tak to byla vhodná chvíle pro oslavu. Večer ulehli a probudil je až ráno telefon. Tedy ne jeden, ale snad desítky. „Je táta doma? Ne. A kde je? A už to ví?" zněla smršť otázek z telefonu.

„Bylo pět ráno a já vůbec nerozuměl tomu, co se děje," vzpomíná. Z okna viděl nekonečnou frontu u potravin. Na chleba. A pak už to slyšeli z rádia. „A nejsilnější moment byl, když dorazila maminka," vybavuje si. „Snad posledním vlakem se vypravila do Brna pro svoje děti. Plakala. A bude válka," pamatuje si živě Jaromír Ostrý.

Vypravili se tedy na cestu za tátou. Ušli asi tak dvacet kilometrů, než je nabral náklaďák. Cestou už viděli i tanky. Dorazili na Vysočinu, u stodoly stál dědeček s tátou, hrálo rádio a redaktoři hlásili právě, že po Brně jezdí šedé volhy a sbírají lidi a odvážejí je neznámo kam. A najednou zazněla hymna.

„Na tu chvíli nezapomenu. Můj dědeček, voják z italské fronty I. světové války, muž, který překonal s rodinou i druhou světovou, můj děda tu najednou stál a plakal. Na to nikdy nezapomenu," říká.

Možná právě tehdy se prý zrodilo cosi jako sociální sítě. Médiem se stala ulice. Ohrady, zastávky, výklady obchodů. Tam všude se psalo a taky se četlo. Nepřítel byl maten obracením směrovek, likvidovány byly názvy ulic. „Z pohledu dítěte to byla úchvatná doba," hodnotí s odstupem času. Rodiče to museli vidět poněkud jinak. „Jen si uvědomme, že uplynulo pouhých třiadvacet let od války a máma i táta a samozřejmě i babička a dědečkové si až příliš citlivě pamatovali onu dobu," přemítá. A zase byli vojáci v ulicích a nikdo nevěděl, jak to skončí. Pro média to taky nebylo jednoduché.

„Od pamětníků vím, že brněnský rozhlas vytvořil skupinky složené z redaktora a technika a tito hrdinové své doby hledali místa, odkud se dalo vysílat, když byl rozhlas už obsazen," tlumočí jejich svědectví. Nejčastěji to byla improvizovaná studia na stadionech, v divadlech atd. A smutné podle něj bylo když z té dvojice se stal jeden obětí (tedy musel z rozhlasu odejít) a druhý katem (členem prověrkové komise). Odcházeli lidé, kteří pro rozhlas mnoho znamenali a rozhlas byl jejich osudovou láskou. „Upřímně řečeno, nedovedu si představit sám sebe v jejich situaci. A nemohu ani nechci soudit ty, kteří byli ochotni se trošku sklonit. Bylo to pro ně i pro jejich rodiny moc těžké," uznává s odstupem času.

„Ze začátku to byla doba velké naděje… pro obyčejné lidi i pro elitu národa. Bohužel, a tady souhlasím s prezidentem Milošem Zemanem, byly to právě elity, které zklamaly svůj národ," uzavírá své vyprávění.

Autor: Roman Buček