Zlínskému deníku o ní prozradil podrobnosti v rozhovoru.
V úvodu knihy Přežije Západ svůj úspěch? se vracíte hluboko do minulosti, ke kořenům takzvané západní civilizace. Kde a jak se tedy naše civilizace zrodila a co nás tehdy „popostrčilo“ kupředu?
Kolébkou západní civilizace je antika období starověkého Řecka a Říma. Z řecké vědy, filozofie, organizační a mocenské vůle Říma, stejně jako židovské teologie se vytvořilo jádro základů Západu. Byl to tedy řecký racionalismus, římské právo a židovský monoteismus, Ježíšovou reformou přetvořený v křesťanství. Obnovením cesty nastoupené antikou v 8. století n.l. za vlády Karla Velikého začal rozvoj Západu.
Jak dějiny západní civilizace ovlivnila různá náboženství?
Jazyk a náboženství jsou chápány jako základní charakteristiky každé civilizace. Toto náboženství však nevzniklo v izolaci, ale v kontaktu s jinými starými kulturami, především egyptskou, perskou, fénickou či s kulturami mezopotamskými. Univerzalita křesťanství ovlivnila podobu Evropy naprosto rozhodujícím způsobem především pro silný sociální obsah a morálku vycházející z Desatera.
Čtenáři v knize najdou řadu historických zajímavostí. Například že výraz Bohemia země Bójů je odvozen od názvu kmene, kterého se okolí bálo, neboť v překladu znamená „Strašní“. Připomeňte ještě nějakou zajímavost, která zasáhla do vývoje západního světa.
Bylo jich mnoho. Například vynález skla se zrodil v Egyptě dlouho před začátkem našeho letopočtu, avšak začalo být široce prakticky využíváno až na počátku renesance. Čočkový dalekohled v astronomii poprvé použil italský vědec Galileo Galilei v zimě 160910, kterým objevil sluneční skvrny, krátery na Měsíci a čtyři měsíce Jupitera. Byl to jeden z velkých přelomů ve vidění a vnímání světa, stejně jako použití mikroskopu italským lékařem Marcellem Malpighim o něco později. Také brýle prodloužily na dvojnásobek produktivní věk kvalifikovaných řemeslníků, badatelů a písařů.
Ve svém díle především popisujete takzvaný Velký rozvrat. Kdy začal vliv euroamerické civilizace slábnout a proč?
Obratem „Velký rozvrat“ chtěl americký filozof a spisovatel syn japonských rodičů Francis Fukuyama vyjádřit základní rozdíl mezi stavem modernity a postmodernity. Úplnou politickou sebevraždu spáchala Evropa vyvoláním dvou světových válek dvacátého století. To, co následovalo, byla postupná změna, urychlení přestavby hodnotové orientace, například mizení křesťanského náboženství, zesvětštění kultury, morální volnomyšlenkářství atd.
Jedním ze zásadních hybatelů v současném světě jsou Spojené státy americké. Jsou zachráncem euroamerické civilizace, nebo nás naopak vedou do záhuby?
Tak především: Spojené státy nejsou zemí, kde by bylo všechno v pořádku, ale je to jediná země, která je v tomto světě ještě ochotna za svobodu bojovat. Jestliže bylo ještě devatenácté století stoletím Evropy, dvacáté století bylo stoletím Ameriky a 21. století musí být stoletím euro-americkým, kde obě součásti civilizace prokážou dostatek soudržnosti a životaschopnost. Jinak nevidím budoucnost Západu příliš nadějně.
Současnou Evropskou unii připodobňujete slovy klasiků ke „staré líné dámě“. Jste euro- skeptik?
Nejsem euroskeptik. Evropa však nepostřehla, že svět se ve dvacátém století podstatně měnil, avšak politikové na východním břehu Atlantiku si toho nevšimli a nezachytili vliv přicházejících změn a hrozeb (snižování porodnosti, život na úkor budoucnosti, ideová bezradnost a stagnace). Namísto aby budovali toto společenství v intencích „třetí vlny“ tedy na poznání a jeho praktickém využití vybudovali mraky úředníků, rozvíjeli tezi sociálního státu, na jejíž financování dnešní svět už nemá atd., podobá se dnešní Evropa skutečně spíše staré líné dámě, které je milejší pohodlí než činorodost.
Světovým strašákem jsou aktuálně nejen souboje mocností, ale i populační exploze, plundrování přírody a úbytek surovin. Čeho se máme bát nejvíc?
Největší deficit vidím v duchovní oblasti, ve způsobu myšlení. Západ nemá žádnou nosnou ideu, která by ho dokázala trvale stmelit a vést za společným cílem k humanizaci světa, což je i úcta k přírodě a jejím zdrojům. Donedávna to bylo křesťanské náboženství, které nám dávalo pocit smyslu a vedlo k pokoře, ale Evropa se ho dobrovolně zřekla. Bůh byl svržen z piedestalu a na jeho místo byl dosazen mamon a pýcha západního člověka, který chce být sám Bohem a sám sobě zákonem. Přidáme-li k tomu demografickou, integrační, sociální a další krize, pak Západ vězí v hlubokém marastu, z něhož se bez jednoticí ideje nedostane.
Máme se tedy bát budoucnosti? Co nás čeká? Zaplaví Evropu Asiaté? Stane se u nás nejrozšířenějším náboženstvím islám? Zlenivíme a zdegenerujeme díky výdobytkům vědy?
Franklin Delano Roosevelt kdysi řekl, že jedinou věcí, které se máme bát, je strach. Neobávám se proto, že by Evropu ovládli Asiaté, ani toho, že se islám stane u nás převládajícím náboženstvím, když si znovu vzpomeneme na původní hodnoty, které Západ vytvořily. Jsou jimi odkaz antiky, křesťanské náboženství, vláda zákona, společenský pluralismus, zastupitelské orgány a nesobecký individualismus. Musíme je však odhodlaně hájit a naplňovat v každodenním životě. Pokud to neuděláme, budeme muset vyklidit pozice těm, kteří budou ve svých zásadách rozhodnější a pevnější. Naše civilizace více než jiné vyvolává nudu, neklid, stres a nespokojenost. Stále více se proto ukazuje, že tento způsob života je neúprosně dočasný a žádá změnu.
Jak dlouho jste knihu psal? Kolik jste musel prostudovat materiálů a dalších knih? Prý čtete i stovky knih ročně.
Na sepsání knihy jsem potřeboval čtyři roky. Mnohé věci jsem znal ze studií, četby, vyhledávání různých materiálů a z cest po světě. Musel jsem si však řadu nových věcí nastudovat, abych dobře porozuměl vztahům, smyslu a spojitostem. Prošel jsem si mnohé spolehlivé tiskové prameny, odborná časopisecká periodika, tematické výstavy, archivy, muzea, specializované ústavy, archeologická centra. To všechno jsem porovnával s materiály uvedenými na internetu. Za dobu psaní knihy o krizi Západu jsem poctivě prostudoval na čtyři sta knih, a to ještě nepočítám další odborné texty i beletrii, které čtu pravidelně a běžně.
Jakým stylem píšete? Ráno? V noci? Máte nějaký rituál?
Žádný rituál nemám. Navykl jsem si však literárně pracovat denně, a to aspoň několik hodin. Při psaní knihy se mi nezřídka stávalo, že jsem byl natolik zabrán do práce, že jsem nevnímal čas. Většinou jsem začínal brzy ráno a končil pozdě v noci nebo k ránu druhého dne, ale úsilí nelituji. Bylo to jedno z nejplodněji využitých období mého života.
Jak obtížné bylo knihu vydat? Prý jste se dokonce předem úmyslně vzdal honoráře, aby knížka mohla vyjít…
S vydáním knihy to opravdu nebylo jednoduché, neboť na knižním trhu je obrovská konkurence. Lidi však nezajímají trable s vydáváním knih, ale až výsledek, a ten je úspěšný. Autorského honoráře jsem se vzdal v plné výši. Je to můj příspěvek čtenářům pro lepší pochopení a zpříjemnění světa.
MARTIN LAVAY
Autor tohoto článku je spolupracovníkem redakce.
