Blog ředitele zlínského divadla Petra Michálka

Poznáte to na detailech. Chodím hrát v pondělí florbal, ve středu fotbal, občas to vyjde i v pátek. O víkendu jsem si s chutí vyjel na kolo a brusle. Několikrát jsem byl přitom překvapen překvapením ostatních: copak vy divadelníci taky sportujete?

Přitom zrovna ve zlínském divadle je tolik sportovců. Potvrdili jsme to ostatně i při zahájení této sezony, kdy jsme ve Svárově porazili v exhibičním fotbalovém utkání Slovácké divadlo. Kromě toho jsme uspořádali vánoční turnaj ve stolním tenisu. A znovu a znovu slýchávám požadavky na místnost pro posilování.

Ty hranice jsou přece dávno překonány. V Děčíně jsme v divadle velmi úzce spolupracovali s basketbalovým klubem, jejich tehdejší manažer byl vynikajícím příkladem snahy vystoupit z těch zavedených škatulek. Totiž, že divadelník nikdy nepůjde na basket, a basketbalista nikdy nepůjde do divadla. Vždyť je to nesmysl.

Stejné je to podle mého názoru s dotacemi. Nemohu si pomoci, ale když slyším, že divadlo bere peníze hokejistům, nebo že naopak hokejisté berou peníze divadlu, rozumím efektu jednoho koláče a poměrnému přetahování se o dílky s tvarohem a povidly, s kořeny té úvahy však v principu nesouhlasím.

Za ideální považuji soulad, spolupráci, vzájemné navazování jednoho na druhého. V duchu možná zapadlého, možná idealistického termínu kalokagathia, tedy souladu tělesné a duševní krásy. Tento princip říká jedno: co není dobré, nemůže být krásné. A naopak.

Zrovna teď jsme se vrátil z pátečního ranního fotbálku. Podařila se mi nahrávka přes celé hřiště. A on to dal. A to bylo krásné a dobré a… nebylo to špatné.