Sejít se s Martinem Balážem nebylo vůbec jednoduché. Sympatický mladý muž je totiž u policie pověřen mnoha úkoly. Pracuje jako komisař na zlínské kriminálce. V současnosti dělá na několika závažných případech, které mu nedají spát. Mimo jiné pátrá po totožnosti novorozeněte, jehož mrtvé tělíčko našel v dubnu náhodný chodec v korytě řeky Moravy.

„Tuhle práci už dělám sedmnáct let, násilí na bezbranném dítěti mě ale vždycky znovu a znovu dokáže totálně rozhodit. Těžko takové případy rozdýchávám,“ smutně přiznává Baláž. Zároveň už několik let pracuje jako policejní vyjednavač. Těch je v republice jen několik desítek. Tahle skutečnost způsobuje, že je nucen být v kteroukoliv denní i noční hodinu připraven vyrazit. Přesvědčuje sebevrahy, aby se nezabíjeli, lupiče, aby se vzdali, nebo školáky na útěku, aby se vrátili ke svým rodičům.

„Práce je to sice hodně náročná, ale baví mě, jinak bych to samozřejmě nedělal,“ dodává s úsměvem. Chtěl být námořníkem nebo policistou Martin Baláž přiznává, že ve škole vždycky býval problémovým dítětem. „No klasický průšvihář, kde se děla nějaká vylomenina, tam jsem nemohl chybět. Máma byla učitelka, ta si to, chudák, se mnou užila,“ vzpomenul. Učení příliš času nevěnoval, ale už od první třídy měl jasno o svém budoucím povolání: „Já jsem kámošům vždycky říkal, budu buď námořníkem, nebo policajtem. Námořník mě lákal tím, že má v každém přístavu jinou ženskou, a policajt byl v mých očích zase člověk, který chodí zadarmo na hokej,“ uvedl.

Martin Baláž ale zároveň vždycky miloval i sport. Od malička hrál závodně házenou. Po vyučení zámečníkem se proto v roce 1991 rozhodoval, co dál. Živit se házenou - v té době hrál druhou ligu za Zlín - nebo si splnit dětský sen a stát se policistou? Rozhodl se pro druhou variantu, a narukoval proto na šestiměsíční vojnu do Frýdku-Místku, kam odcházeli výhradně zájemci o policejní uniformu.

„Nějak jsem cítil, že házenou bych se nebyl schopen živit celý život. Práce u policie mě opravdu lákala. Navíc po revoluci tam hledali mnoho nových lidí a nabízeli jim zajímavé podmínky, nebylo co řešit,“ komentuje Baláž své osudové rozhodnutí. Opilí fanoušci? To není žádný med Po půlroční vojně zamířil Baláž na policejní školu v Praze­Hrdlořezích. Strávil tam přesně jeden rok.

„Byla to velmi poučná doba. Nasazovali nás na pacifikování fotbalových chuligánů či radikálních demonstrantů. Několikrát jsem to hezky schytal. Řeknu vám, octnout se bez helmy a štítu uprostřed skupiny opilých fanoušků, to není žádný med. Ale byla to dobrá škola,“ tvrdí Baláž. V té době ještě čeští policisté chodili po ulicích v předlistopadových zelených uniformách s červenými výložkami.

„Mnozí v nás ještě viděli bývalé esenbáky, nebylo to jednoduché. Na uniformu nešlo sbalit ani žádnou holku, i když mně už to v té době bylo jedno,“ naráží Baláž na skutečnost, že ještě na škole si na prst navlékl snubní prsten. Oženil se se slečnou Renatou, se kterou se před lety seznámil ve Zlíně v trolejbuse. Po dokončení policejní školy zamířil mladý muž zákona zpátky na Valašsko. Ve Zlíně získal místo u pořádkové policie. Z pochůzkáře na kriminálku Po příchodu do Zlína v roce 1992 začal Baláž pracovat na těch nejbanálnějších násilných případech - pouliční rvačky, domácí násilí, výtržnosti fotbalových fandů. Z té doby si ale vzpomíná především na tragédii svého kolegy.

„Byl to můj velmi dobrý kámoš. Nešťastnou náhodou ho vážně postřelil jeho parťák. Dva měsíce bojoval v nemocnici o život, nakonec ale bohužel zemřel,“ tiše povídá šestatřicetiletý policista. V polovině devadesátých let ale přichází i jedna výborná zpráva. Pracovní nabídka z kriminálky. „Neváhal jsem ani minutu, kriminálku jsme vnímali jako šlechtu,“ tvrdí nadšeně Baláž. Nastoupil do skupiny zabývající se vykrádáním aut. Měli úspěchy, procento vyřešených případů utěšeně narůstalo.

„Vzpomínám si například na zběsilou noční honičku Zlínem. My jsme zrovna nafasovali úplně nové favority. Zloději ale měli audinu. Přesto jsme je na Mladcové dohnali a chytli,“ podotkl. Baláž si mezitím dodělal maturitu a začal dokonce studovat policejní akademii. V současné době zde dokončuje magisterské studium. Mezitím na kriminálce opět povýšil, přešel na oddělení nejtěžších násilných případů - loupeže, vraždy, vydírání. Později dostal na starost patnáctičlennou skupinu takzvaných operativců, která se touhle trestnou činností zabývala.

„Začal jsem dělat práci, o které občas sní snad každý kluk, vyšetřoval jsem ty nejotřesnější případy na Zlínsku. Měl jsem radost, zároveň jsem ale cítil obrovskou zodpovědnost,“ přiznává Baláž. Už mě nic nepřekvapí Před šesti lety, během studia na pražské policejní akademii, se začal zajímat o krizovou komunikaci. Začal navštěvovat kurz a po několika měsících obdržel funkci policejního vyjednavače.

„Měli jsme výbornou profesorku - psycholožku Ludmilu Čírtkovou. Učila nás, jak získat důvěru člověka v krizové situaci,“ zavzpomínal. Nová funkce přinesla Balážovi obrovskou porci práce navíc. Téměř denně musí řešit situace, do kterých se běžný člověk dostane pouze několikrát v životě. „Vzpomínám si třeba, jak před třemi lety mladík hlásící se k satanistům držel ve Valašských Kloboukách jako rukojmí vlastní matku. Nakonec ji pustil, ale před kamerami chtěl následně spáchat rituální sebevraždu.

Vyjednával jsem s ním pouze přes dveře, kolegové ho naštěstí stihli včas zpacifikovat,“ klidným hlasem odříkává policista a pokračuje: „…asi nejkurióznější případ jsem ale zažil před měsícem. Zrovna jsme jeli zatýkat muže podezřelého z vraždy, když mně operátorka přepojila na telefon mladíka, který chtěl zrovna spáchat sebevraždu. Trpěl ukrutnými bolestmi. Snažil jsem se ho přesvědčit, aby nic nedělal a popsal mi, kde se nachází,“ vyprávěl Baláž.

„…asi po hodině nahánění po zlínských lesích jsem ho živého objevil. Na kudlovské točně jsme pak čekali na sanitku. Vtom se ale objevil opilec, který měl v ruce pistoli a mířil na projíždějící auta. Mladíka jsem proto nechal v péči kolemjdoucích a vyrazil jsem k pistolníkovi. Namířil na mě zbraň, byla to hrozná situace, ale nakonec se mi ho podařilo zneškodnit a odzbrojit. Teprve potom jsem si uvědomil, jaké mi hrozilo nebezpečí. Okamžitě jsem volal ženě,“ přiznává Baláž. Baví nás prosazovat spravedlnost Martin Baláž a jeho skupina kriminalistů se dočkali za svou práci celé řady ocenění. V únoru 2007 si například odnesl Cenu Salvator.

V červnu stejného roku se umístil na druhém místě v soutěži o Policistu roku 2006. Medaili mu na pražském Žofíně předával ministr vnitra Ivan Langer. Sympatický policista však zůstává nohama na zemi. „Ta ocenění zdaleka nejsou jen pro mě. Všechno je to týmová práce. Je třeba velmi moc poděkovat všem mým kolegům, kteří čtyřiadvacet hodin denně dělají neskutečně náročnou a hlavně nebezpečnou práci, při které jde často o život. Věřte, že ta práce ani není nějak zvlášť dobře ohodnocena, jsme prostě parta bláznů, které baví prosazovat spravedlnost,“ vyznává se policista.

Martin Baláž přiznává, že ho u policie spousta věcí štve. Ať už je to přebujelé papírování a byrokracie vůbec či pocit bezmoci, když nemohou nasadit pouta člověku, o kterém bezpečně vědí, že je vinen. „I takové případy bohužel existují. Sehnat dostatek nezvratných důkazů je ale někdy nad naše síly. Hodně mě to štve, ale od policie mě to zatím nevyhnalo. Stále mám chuť se s těmi darebáky rvát,“ uzavírá Baláž.

Robert Heč