Za volantem sedí mladý řidič, vedle něj pak třiašedesátiletý Václav Dulka, který ve Zlíně dnes dělá průvodčího ve vleku. K autobusu je totiž ještě připojen přívěs Karosa B40. Celá souprava patří Technickému muzeu v Brně. Ve Zlíně v sobotu tento historický klenot vozil cestující z vozovny v ulici Podvesná na obratiště Sportovní hala a zpět. Na jeden z dalších okruhů vyrazí už za pár minut.

Autobus přijíždí na stanoviště, kde už na něj čeká fronta lidí. Sotva se otevřou dveře, do autobusu a přívěsu se hrnou davy dětí i s rodiči. O jízdu historickým autobusem je velký zájem. Společně s Václavem Dulkou jsme posledními pasažéry přívěsu. Popadá za kliku, zavírá dveře a mačká tlačítko nad nimi. „Tím dávám řidiči vpředu signál, že jsou všichni cestující usazeni a můžeme vyrazit," vysvětluje mi.

Uvnitř jsou staré sedačky potažené červenou koženkou, jde vidět, že už mají něco za sebou. Sedadla jsou uspořádána nezvykle naproti sobě, ne běžně za sebou, jak jsme dnes v hromadné dopravě zvyklí. V tvářích všech přítomných je vidět vzrušení a nedočkavě pohlížejí ven z okna, než se autobus rozjede. „Už jedém," ozývá se mi za zády a podle hlasu tuším, že to bude jeden z nejmladších pasažérů.

Všechna sedadla jsou obsazena, a tak stojím a přidržuji se tyče, která je ukotvena ke střeše autobusu. Jízda takovým vozem je poměrně hlučná, lidem to ale nevadí a docela v pohodlí si vychutnávají tento netradiční zážitek. Jedeme ke Sportovní hale ve Zlíně. Mezitím však máme naplánovaných několik zastávek, kde vysazujeme některé cestující, a pokračujeme dál. Stejně jako ženu vedle mě napadá otázka, zda se s námi může přívěs za jízdy odpojit.

„Samozřejmě že může, stát se může cokoliv, ale neznám nikoho, komu by se to doopravdy stalo," říká s úsměvem náš průvodčí Václav Dulka.

Přestože jsou tyto staré vozy exponáty Technického muzea v Brně a na silnice běžně nevyjíždějí, technický stav musí mít podle předpisů. Na STK proto jezdí pravidelně každý rok.

„Když jezdíme na takové akce, je nutné, aby byly naprosto v pořádku. Abychom mohli vozit lidi, musíme mít mimo jiné řízení i brzdy naprosto funkční," dodává Václav Dulka.

Klimatizace tady samozřejmě není a do přívěsu proudí vzduch jen malými otevřenými okýnky. „V zimě je tu ale fantasticky teplo. Je tady naftové topení a je tu jako v lázních, to by člověk nečekal," doplňuje další zajímavost náš průvodčí.

Když přijedeme ke Sportovní hale, čeká nás krátká, asi pětiminutová přestávka. Pak už zase všichni nasedáme do autobusu a vyrážíme do depa, odkud jsme přijeli.

Přes centrum Zlína jedeme pomalu. Není ale velký provoz a tak řidič občas šlápne na pedál a jízdu zrychlí. Tento typ autobusu si ale o moc rychlejší jízdu než povolenou padesátkou dovolit nemůže. „Jeho maximum je pětašedesát kilometrů. Je konstruován na výkon, nikoli na rychlost," upozorňuje průvodčí, který má sám bohaté zkušenosti s řízením vozů městské hromadné dopravy.

Když dorazíme patnáct minut před jednou hodinou do cíle, průvodčí nám ochotně otevírá dveře a loučí se. S řidičem ho nyní čeká polední pauza a po ní pak opět vyrazí s dalšími cestujícími na okružní jízdu.

Související: Depo dopravního podniku otevřelo brány stovkám návštěvníků