Ukázkovým příkladem může být obyčejné čekání na vlak. Vyzkoušela jsem si jej nedávno na vlastní kůži.

„Pojďme se pomalu chystat ke dveřím, přípoj by tam s takovou už měl být, tak ať nám neujede," říká k naší tříčlenné skupince její neoficiální vedoucí a vzápětí pomaličku opouštíme kupé, ve kterém se narychlo loučíme s dalšími třemi pasažéry. Zatímco oni ve vlaku jedoucí z Prahy pokračují směr Ostrava, my se chystáme na vlakovém nádraží v Přerově chytit spoj, který nás má odvézt do Otrokovic.

„To snad ne. To si děláte, do prdele, srandu?!" dovoluji si doslova odcitovat reakci ostatních cestujících, kteří stejně jako my nevěřícně zírali na ceduli oznamující nepříznivou zprávu: pravidelný odjezd vlaku s cílovou stanicí

v rakouské Vídni, který měl ve směru Otrokovice odjíždět ve 3.12 hodin, má osmdesátiminutové zpoždění. Původně jsme mysleli, že nám vlak ujel, ovšem toto nečekal snad nikdo.

„Co teď?" zní nejdřív na peroně ze všech stran a poté se lidé začínají rozcházet. Povětšinou jejich kroky míří do budovy nádraží, která je otevřená i v noci. Co nám zbývá, musíme to nějak přečkat. Sedáme si venku na lavičku a pouštíme se do likvidování zásob, které si vezeme z domu. Ale co čert nechtěl, potřebuji na toaletu. Další problém. Cedulka na dveřích hlásí, že záchody jsou otevřené pouze do 22. hodiny.

„To sis vybrala opravdu tu nejlepší příležitost. Nemohla jsi jít ještě ve vlaku?" zpražili mě nemilosrdně mí spolucestující.

„To se mi bohužel ještě nechtělo," odvětila jsem a tiše skřípala zuby. Nezbývá mi nic jiného než zatnout zuby, čas do odjezdu nějak překousnout a těšit se, až konečně dorazí vlak, který by splnil i můj největší aktuální sen: bude v něm toaleta.

Ceduli hlásající zpoždění máme pod neustálým dohledem, to kdyby náhodou 80 minut kleslo třeba na 20. Stal se ale pravý opak. Během vteřiny osmdesátka přeskočila na stovku. Tak to už bylo opravdu hodně. Před nádražím jsme objevili taxík, jehož řidič nás ochotně a s úsměvem informoval (určitě se těšil na tučný kšeft), že nás cesta z Přerova do Otrokovic vyjde na 700 až 800 korun.

Poděkovali jsme a vrátili se zpátky na vlakové nádraží. Zoufalství jsem oproti jiným odmítala propadnout a raději jsem se pustila do rozečtené knížky. Co už naplat, že se do postele místo v půl páté dostanu až mezi šestou a sedmou hodinou. Zda měl rychlík nakonec zpoždění 100 minut nebo ještě víc, už ale nevíme. Našli jsme totiž nakonec jiné řešení. Než riskovat, že ve spícím Přerově ztvrdneme možná ještě déle, rozhodli jsme se jet raději osobním vlakem do Otrokovic. Odjížděl kolem tři čtvrtě na pět ráno. „Takhle cestovat vlakem už nikdy!" uzavřel nakonec cestování náš skupinový vedoucí.

Podle mluvčí Českých drah (ČD) Kateřiny Šubové nakonec zpoždění vlaku vzniklo na území sousedního Polska. „Zpoždění jsme nemohli bohužel nijak ovlivnit," vysvětluje mluvčí a přidává omluvu.

Upozorňuje také, že cestující má dle nařízení právo na odškodnění 25 procent z ceny jízdného, pokud celková cena jedné jízdenky pro jednoduchou cestu jednoho cestujícího činí nejméně 16 EUR v mezinárodní přepravě nebo 400 korun ve vnitrostátní přepravě u zpoždění 60 až 119 minut.

„Padesát procent z ceny jízdného pak, pokud celková cena jedné jízdenky pro jednoduchou cestu pro jednoho cestujícího činí nejméně 8 EUR v mezinárodní přepravě nebo 200 korun ve vnitrostátní přepravě při zpoždění 120 a více minut," vysvětluje Šubová. Nárok na odškodnění však náleží jen v případě, že zpoždění vzniklo vinou dopravce. Nárok nevzniká, když bylo zpoždění způsobeno třetí stranou (sebevraždy, nehody), vyšší mocí (záplavy nebo při předem ohlášených stavebních pracích na železniční dopravní infrastruktuře.

„V případě, že má vlak zpoždění, byť třeba jen pět či deset minut, můžete se rozhodnout necestovat a požádat o vrácení jízdného. Alternativní přepravu za zpožděný vlak dopravce nehradí," podotýká mluvčí ČD.