V areálu muzea natočil i krátkou grotesku, se kterou vyhrál první cenu na filmovém festivalu a velmi kladně ji ohodnotil i Zdeněk Svěrák.

Lubomír Marušák má vřelý vztah k obci i ke dřevu už od dětství.

„Dozvěděl jsem se, že byla Držková dříve dřevařskou velmocí. A tak jsem začal pátrat po tom, co si místní lidé ještě o domácké výrobě pamatují. Pak jsem se pustil do stavby zvonice a hromadil staré nástroje, které Držkovští po svých předcích doma nacházeli," popisuje jednadvacetiletý Marušák vznik muzea, jímž chce vzdát hold šikovným předkům Držkovanů. Inspirovalo ho i dílo doktora Karla Pavlištíka.

Zvonici postavil téměř zadarmo

Při stavbě zvonice, salašnické koliby a uskutečňování jeho vizí mu pomáhala rodina v čele s tatínkem.

„Náklady na stavbu proto byly minimální, ale stálo nás to mnoho fyzických sil. Nebýt mého šikovného tatínka, koliba by nestála. Jen se vžijte do jeho kůže. Stavba koliby probíhala tak, že jsem přes den ostrouhal a otesal dva připravené trámy a navečer, když se taťka vrátil z práce, trámy jsme začepovali a zabudovali do stavby. Tak to šlo den, co den," uvádí Marušák, který přestože studuje na stavební fakultě v Brně, zatím nad zakázkovou výrobou salašnických staveb neuvažuje. „I když uvidíme, k jaké práci mě vítr zavane," usmívá se.

Nejtěžší na celé realizaci muzea bylo pro Marušáka vyrobit dostatek šindelů pro kolibu. „Radostí naopak bylo exponáty tematicky a logicky umístit a vytvořit tak poutavou expozici, která nyní čítá přes 280 předmětů. Nejzajímavějším je roh držkovských ponocných z roku 1885, na kterém se každý ponocný zvěčnil svým podpisem. Předností muzea je i to, že je nejen dovoleno, ale spíše doporučeno si vše osahat, " líčí mladík, který už od dětství měl rád muzea a hltal každé slovo průvodců.

Předměty do muzea dostal všechny darem. „Co jsem u nás v obci prošmejdil starých půd, stodol a dalších staveb, už snad ani není pravda. Avšak bez jedné chalupy bych muzeum nikdy neotevřel. Uprostřed obce stála ohromná dlouho neobydlená hliněná budova, ve které se dochovalo velké množství předmětů dřívější denní potřeby. Majitelům této stavby patří obzvláště dík za to, že jsem si z ní mohl cokoliv vzít," říká Marušák, který se nepovažuje za konzumního člověka. Nepotrpí si na drahé oblečení, elektroniku ani alkohol a nejlépe mu je na velké zahradě, kde rád pracuje se dřevem.

„Jsem velmi šťastný za podporu svého okolí. Přestože jsem do svých pěti let žil v sousední obci, v Držkové se cítím být opravdu doma. Vždy když projíždíme nějakou rovinatou krajinou, tak si říkám, že zde bych žít nemohl. Jsem až moc zvyklý na ty naše valašské kopečky. Vždyť podle mého pátrání a sestavování rodokmenu jsem zjistil, že naše rodina Marušáků v Držkové žije nejméně 200 let," uzavírá Lubomír Marušák, který ve volném čase také sbírá známky, mince, pohledy a rád fotografuje a cestuje po celé České republice.

ZUZANA TOMÁŠKOVÁ