Není ale podle ní úplně dobrou vizitkou české politické scény, že právě nejvýše ústavně postavená žena je na pomyslném protokolárním žebříčku až na pátém místě.

Přece jen se vaše funkce liší například od předsedy nějakého výboru.

Samozřejmě. V pracovní činnosti to s sebou nese vyšší nároky na čas i na agendu. Přiznám se, že přestože jsem po celou dobu v Senátu byla členkou Výboru pro záležitosti Evropské unie, odmítala jsem se zabývat zahraniční politikou. Mám blíž k dětem, ke školám nebo ke zdravotnictví, než abych řešila problémy planety. Má nynější pozice s sebou ale nese povinnost přijímat zahraniční delegace a více cestovat do zahraničí. Takže mi na začátku nezbývalo nic jiného, než se hodně rychle vpravit i do zahraničně-politické agendy.

Když jsme u těch návštěv, kolik jich tak třeba do týdne, do měsíce přijmete?

Tak časté nejsou. V průměru to může být tak jedna, dvě měsíčně a na zahraniční cesty tohoto typu vyjíždíme tak čtyřikrát za rok. Ale na každou návštěvu se musíte připravit, seznámit se s tím, co se děje v té zemi a jaké jsou její vztahy k České republice, Evropské unii či mezinárodním organizacím.

Jistě nepracujete osm a půl hodiny denně, ale v podstatě čtyřiadvacet včetně víkendů.

Občané to tak předpokládají a do vysoké míry to tak je.

Ale obecně, jak dlouho sedáváte v kanceláři?

V kanceláři toho moc nenasedím. Co si potřebuji přečíst a udělat na mailu, dělám povětšinou doma po nocích nebo na cestách autem. Má práce obnáší spíše řadu jednání, organizačních věcí a setkávání se s lidmi. Kromě toho se pokaždé musím připravovat na hlasování. A to pro mě neznamená jen přečíst konkrétní návrh a seznámit se s ním, ale také znát důvodovou zprávu či stanoviska legislativního odboru, případně řadu dalších informací. Navíc se vždycky snažím získat k těm věcem stanoviska lidí, kterých se to skutečně bude týkat. Když se projednával zákon o benefitech, tak jsem jednala s odboráři i s podnikateli, když zdravotnictví, tak s lékaři a personálem.

A pondělí máte vyhrazené pro Zlínsko.

Manžel mi vždycky říká: Neříkej, že jsi doma, když doma nejsi. (Smích.) Dnes (minulé pondělí, pozn. red.) jsem byla například na krajském úřadě, na úřadě práce, na univerzitě a teď tady sedíme spolu.

Co řešíte v současné době na Zlínsku?

Momentálně jsou v regionu kromě narůstající nezaměstnanosti a dopadu krize dva velké problémy. Bohužel se týkají dvou největších zaměstnavatelů v kraji – Krajské nemocnice Tomáše Bati a Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.

Začněme třeba nemocnicí.

Co se týče zlínské nemocnice, celá situace mě jako pacientského ombudsmana velmi mrzí. Mám silnou potřebu se jí zastat. Když se podíváte na spektrum oborů, které tu jsou, zjistíte, že na ně můžeme být právem hrdí. A pacienti mohou být velmi spokojení, že mají péči na tak vysoké úrovni. Od oddělení rehabilitace, plicního, kožního, nukleární medicíny, novorozeneckého, kardiologie a dalších nebo nově vybudovaného onkocentra, kde sice problémy jsou, ale počáteční. A nic není dokonalé od začátku. Myslím, že nemocnici je potřeba silně podpořit. Je tam řada lékařů, primářů a personálu, kteří odvádí velmi dobrou práci na vysoké úrovni. Věřím, že i problémy, které jsou dnes v její ekonomice nebo řízení, se podaří vyřešit.

Přestože nejsou banální?

Co já vím, jsou do vysoké míry zděděné nebo jsou to takzvané porodní bolesti. Chce to ale práci, trpělivost a spolupráci všech. Konkrétní případ selhání péče je potřeba řešit individuálně. Pokud by se věci kumulovaly, tak je potřeba udělat systémové opatření – ať už personálního rázu nebo jiné.

A jaký máte pohled na současné dění na univerzitě jako členka správní rady?

Záležitost univerzity je velmi nedobrá. Osobně jsem na ni velmi citlivá, protože jsem byla u toho, když jsme bojovali, aby vůbec vznikla. UTB velmi silně expandovala. Z původních dvou tisíc studentů je jich tam dnes třináct tisíc. Nyní je čas na to, aby se nárůst kvantity přeměnil do nárůstu kvality. Bohužel se obávám, že současný pan rektor touto cestou nemá zájem jít. A jak se zdá, už je to nezvládnutelné. Konkrétně v tom, že byl předložen projekt dalšího rozvoje v Uherském Hradišti. Určitě je potřeba spojení univerzity a vědy a výzkumu i čerpání evropských peněz, když je ta možnost. Ale musí to být čisté a transparentní a nesmí to ohrožovat rozvoj univerzity do budoucna. Bohužel projekt, který nám byl předložen, podmínky předběžné opatrnosti nesplňoval. Pan rektor odvolal pana kvestora, ale osobně se domnívám, že zodpovědný za tu záležitost je on. Podle mě by měl zvážit v této chvíli své odstoupení.

To je silná výzva.

Ano, ale jsem přesvědčena o tom, že v této chvíli je potřeba velmi pečlivě hlídat dobré jméno univerzity. V budoucích pěti letech dojde k demografickému poklesu a bude skutečně problém naplnit kapacity univerzity, která takto rychle narostla. Univerzita musí mít dobré jméno, dobrý zvuk a být kvalitní školou, za kterou studenti půjdou. Jen tak se ji podaří udržet.

To jsme ale trošku odbočili z vaší funkce. Prozraďte, co je největší výhodou místopředsedkyně Senátu?

Mohu vidět věci v širokých souvislostech, což je podle mě i povinnost. Organizuji proto setkání lidí z různých oblastí. Neštěstí naší země je totiž šílený resortismus. Každý si řeší svoji věc ze svého pohledu. Už nevidí souvislosti. Někdy je to neschopnost, jindy rutina, někdy to lidi nenapadne. Já si k sobě pravidelně zvu dotčené osoby, které by nenapadlo se při řešení problémů potkat, přestože řeší stejnou věc. A to skutečně záležitosti začíná posouvat. Tak se nám například podařilo posunout zákon o dobrovolnictví, který ležel na ministerstvu asi pět let, anebo podporu ČČK, technického vzdělávání a přípravu učitelů. Poté, co si spolu sedli lidi z neziskovek, z ministerstva a úřadu vlády, tak se zjistilo, že to jde.

Říkala jste, že hodně materiálů procházíte v autě. Máte tedy osobního řidiče?

Na funkci místopředsedy komory je k dispozici, a to i pro cesty na Zlínsko.

A osobní ochranku máte?

Ne. Chráněnou osobou je až předseda komory, takže pan Vlček a Sobotka. Místopředsedové mají k dispozici jen zmíněného řidiče, a pak také protokol. Když jedeme na akce, jako jsou kladení věnců, slavnostní zasedání nebo kulturní akce, kde zastupuji komoru, tak se mnou jedou právě dámy z protokolu, které hlídají, abychom byli s dotyčnými lidmi patřičně představeni a abychom byli ve správný čas na správném místě. To ale jen v případě, že někam nejedu jako soukromá osoba.

Zažila jste už situaci, že by se vám ochranka skutečně hodila?

Ne.

Žádné útoky jste tedy na veřejnosti nezažila?

Ne, já mám ráda lidi a oni mi to vrací!

Ale po světě běhá spousta šílenců, když to tak řeknu.

Vždycky jsem si zatím poradila.

Když se vrátíme ještě k tomu diplomatickému jednání, musela jste absolvovat nějaké školení?

Ne, od toho je právě protokol, který nám skutečně přesně řekne: Pojďte sem a potom zase tam. Ale některé základní věci jsem si nastudovat musela. Předpokládá se, že si s tím poradíte a doptáte se. Když jsem například jela na inauguraci chorvatského prezidenta, musela jsem si koupit klobouk a rukavice. Ani jedno jsem nenosila, ale nařídili mi to z protokolu. Bohužel jsem ani do Záhřebu nedocestovala. Letěli jsme totiž tehdy normální linkou a v Budapešti nám uletěl spoj, a už jsme se tam nestíhali dostat. Odpoledne jsme se měli vracet, takže nemělo cenu pokračovat. Poseděli jsme v Budapešti tři hodiny a letěli zpět.

Takže klobouk a rukavice vám teď leží ve skříni…

Už jsem je použila, když jsme kladli věnce Masarykovi. (Smích.)

Zažila jste někdy diplomatický trapas? Například premiér Fischer prý někomu přišlápl kabát.

Když jsem přijímala za Senát předsedu parlamentu Bosny a Hercegoviny, tak jeden z mých kolegů, bývalých ministrů zahraničí, tu audienci prospal vedle mně. Za to jsem se hluboce styděla. Přiznám se, že jsem nevyřešila to dilema, zda do něj strčit, nebo dělat, že to nevidím. Ale cítila jsem se hrozně nedobře. O koho šlo, si ale nechám pro sebe.

A vám samotné se nějaký trapas stal?

Ne. Nebo si toho alespoň nejsem vědoma, že bych udělala nějaké faux pas.

Kolik peněz investujete do módy? Vletíte pravidelně třeba jednou do měsíce do obchodu a pořizujete si nové kostýmky?

To určitě ne. (Smích.) Asi mě stojí oblečení o něco víc, než když jsem byla na radnici, už proto, že musím mít věci ve Zlíně i v Praze, ale nemyslím si, že by to bylo o mnoho víc.

Asi se to tedy nedá úplně vyčíslit, ale jak často třeba navštěvujete butiky?

Nemám na to čas. Jdu, až když skutečně něco potřebuji. Asi běžně jako každá žena si nakupuji před sezonou. Stoupnete si před šatník a zjistíte, že se do něčeho nevlezete a něco už je vyloženě z módy. I když na to já moc nehledím. Snažím se mít šatník v klasickém stylu. V oblečení se musím cítit dobře a hlavně musí být praktické. Jenom když jezdíme mezi Zlínem a Prahou, nemůžu věci pořád žehlit.

Takže sukni, ve které si sednete a udělá sklady, si určitě nekoupíte.

Ne, mé věci musí být velmi užitné.

Kolik peněz investujete do charity? Nebo na co přispíváte?

Mám adopce na dálku. Kromě toho se snažím také podporovat dětské domovy a přispěji pokaždé, když jsou nějaké sbírky. Teď to bylo třeba na Haiti. Navíc se snažím dělat spoustu věcí s dětmi nebo důchodci.

Musíte některé žadatele i odmítat?

Objevili se párkrát lidi, kteří žádali o osobní půjčku. To se přiznám, že jsem musela odmítnout. Snažila jsem se ale toho člověka nasměrovat na možnosti, které jsou.

Když něco schvalujete, čelíte často tlakům různých lobbistů a zájmových skupin?

Je výhoda, když máte jasné názory a jasné postoje. Lidi vědí, že vás neuplatí, že budete stejně dělat, co považujete za správné.

Takže nejdříve zkoušeli, ale jakmile zjistili, jaká jste, tak toho nechali?

Nezkoušeli, ani tady na radnici. Lidi zřejmě vědí, koho mohou a koho nemohou korumpovat.

Zažila jste čtyři šéfy ČSSD – Miloše Zemana, Vladimíra Špidlu, Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka. Kdybyste srovnala jejich působení v politice: kdo vám byl nejsympatičtější nebo kdo si myslíte, že odvedl největší kus práce?

To není jednoduché a v žádném případě ne černobílé. Každý působil v jiné době, takže na každého byly jiné požadavky a každý měl trošku jiný úkol. A myslím, že ten svůj úkol splnili v podstatě všichni.

Který o trošku lépe a který hůře?

To se nedá srovnávat. Jiří Paroubek a Vladimír Špidla ještě svou misi neskončili. Druhá věc je, že ČSSD je jediná politická strana, u které až tak příliš nezáleží na tom, kdo je v jejím čele. Už více než 130 let stojí na základních principech svobody, solidarity, spravedlnosti. To je mantinel, který nedovolí udělat čelem vzad a uhnout o sto osmdesát stupňů. A další mantinel je to, že je ČSSD součástí Evropské sociální demokracie. Takže předseda může být lidsky sympatičtější nebo méně, může straně přidat nebo ubrat svým chováním a jednáním na preferencích, ale nemůže uhnout z programu nebo hodnot. To by mu nedovolil historický rámec ani strana jako taková.

Takže když pomineme třeba pracovní hledisko, který vám byl nebo je nejblíže lidsky?

Ve způsobu řízení a jako člověk mi asi nejvíce vyhovuje Vladimír Špidla, protože to je vizionář. Je to člověk, který dokáže vidět věci dlouhodobě dopředu. Ale když jsem mluvila o tom, že každý z nich plní svůj úkol, je potřeba říci, že Jiří Paroubek udělal kus práce dovnitř ČSSD. Špidla zahájil její modernizaci, ale měl málo času, takže Paroubek to zrealizoval. Možná tvrdší rukou, ale věci posouvá.

Co byste dělala, kdybyste skončila v politice?

Mám tři profese. Jsem kantorka, personalistka a mám i vysokoškolskou kvalifikaci v oblastech veřejná správa a regionální rozvoj. Takže nepochybuji o tom, že bych se v některé z nich uplatnila.

Jak kloubíte rodinu s prací?

Mám jednu obrovskou výhodu, že už mám dospělé dcery. A s manželem žijeme teď tak, jak jsme i začínali. Vdávala jsem se totiž, když jsem byla ve druhém ročníku na pedagogické fakultě. Studovala jsem tedy v Ostravě a jezdila domů na víkendy.

Někde jsem četla, že si oddechnete při cvičení pěti Tibeťanů. Proč byste je doporučila i ostatním, co vám to dává?

Je to úžasné cvičení nenáročné na čas. Stačí skutečně ráno pět minut a udržuje to člověka minimálně v kondici. Ti, kteří se zabývají dalšími věcmi, budou vědět, že to pracuje i s energiemi. Každému vřele doporučuji.