(Ne)oficiální blog redaktorů Zlínského deníku

Mám hlad a za chvíli mi to jede. Možná mám smrt v očích, ale stejně ji přeřve žaludek, který si myslí na Beethovenovu Osudovou. Určitě vrčím, ale to je daň za neklidné postávání ve frontě na maso. Pán za pultíkem stále řeže, sype, ňahňá, patlá (jinými slovy „peče, smaží, vaří a mikrovlnkuje“).

„Prosila bych jeden vegetariánský,“ vytrhne vás po chvíli z otupělého neandrtálství menší slečna, když se dožaduje své tradiční páteční pochoutky. Vypadá stejně odhodlaně jako vy a zatím ji také nedoběhla ta malá sympatická opička, co tak ráda na druhý den hraje v hlavě na bubínky. Zato vám běží čas a plive kolem sebe. Pořádné jídlo nestíháte, a tak jste přízemně hladoví, takřka nepřátelští a culíte se jak přátelský pitbul s rukou v chřtánu.

Když před vámi vrávorá poslední člen fast food party se zmrzlinářským kšiltem, svitne vám na chvíli naděje. Dokázali jste to, splníte si sen! Zbytečně. Mladík holt musí živit vlastní gang a skupuje před vámi všechny zbylé bulky. Když přistoupíte, dostane se vám jen odpovědi lámanou češtinou „ňéni bulkíí“. A tak sklopíte smutně zrak a jdete vystát druhou frontu k sousedům, protože jste tvrdší než měsíc starý chleba. Jste milí, usměvaví a neskutečně nakrklí. Proto asi vrháte nenávistné pohledy a nekontrolovaně slintáte.

Realita přelité trpělivosti vás doběhla a vy možná doběhnete svůj autobus. Je přece pátek a každý má nárok na nějakou tu pohádku! Někdo si vysní postel, jiný zábavu s nějakým tím společenským promile v krvi a někdo něco nevzhledného, po čem mu bude stejně blbě. Tak tedy bon appétit a kvapný krok!

Stanislav Janalík