„Po celé lodi neustále šmejdí ochranka, která má pravomoc dát vám dýchnout. Pokud máte víc než 0,4 promile, máte padáka,“ nastiňuje tvrdá pravidla hry.

Osudová nabídka

Pětatřicetiletý urostlý sympaťák se v posledních letech velmi úspěšně živil jako IT technik. Jeho největší celoživotní láska - hraní na trubku - musela ustoupit na druhou kolej.

Neskutečné pracovní tempo, které sám sobě nasadil, ho však málem přivedlo k fyzickému i psychickému zhroucení, lékaři mu proto nařídili zvolnit.

A v tom okamžiku přišla osudová nabídka od kamaráda muzikanta, jestli by nechtěl jít hrát do lodní kapely. Neváhal ani minutu. „Lákal mě tam už před lety, kvůli práci a čerstvě založené rodině jsem to tenkrát odmítl, teď jsem však věděl, že to musím udělat, manželka mi to naštěstí schválila, tak jsem sbalil trubku a vyrazil,“ vzpomíná na několik měsíců staré události.

Už od dvanácti jsem hrál na pohřbech

Ivo Thurner vzal poprvé trubku do pusy v šesti. V takzvané zakázané zóně v ložnici svých rodičů si nedůvěřivě potěžkával tatínkovu trubku, s rozechvělými pocity si ji přiložil ke rtům a foukl. K jeho zklamání se však ozval pouze nedefinovatelný prskavý zvuk, a tak nablýskaný nástroj znechuceně odložil.

Už v deseti ale úspěšně složil zkoušky na lidové škole umění a začal na trubku pravidelně cvičit. A k radosti tatínka muzikanta mu to šlo skvěle.
O dva roky později už si ho vyhlédl kapelník v Želechovicích, kde tenkrát s rodiči žil, a přizval ho do svého hudebního souboru. Hráli na pohřbech, poutích či svatbách.

IVO THURNER - je mu 35 let - je ženatý a má čtyřletou dceru - IT technik a trumpetista - působí v jediné ryze české kapele na světových zaoceánských lodích. Pro bohaté Němce hraje všechny možné hudební žánry, především swing, jazz či dixieland. Na lodi Astor se podíval například za severní polární kruh či na Špicberky.

Ve třinácti už válel v Dechovém orchestru mladých ve Zlíně a jeho muzikantská hvězda rychle stoupala. „K mé velké radosti jsem cítil, že mi to jde. Postupem let jsem se stal členem až sedmi formací najednou, hrál jsem swing, jazz-rock i v Big Bandu Zlín, byl jsem pyšný, že jsem se postupně dostával ze čtvrté trubky až na první, byl jsem hudbou doslova posedlý, byla to nádherná doba,“ vzpomíná zasněně.

Kvůli hudbě přerušil i studium na VUT Brno, vysokoškolský diplom získal až o pár let později na brněnské zemědělsko-lesnické univerzitě.

Naučil se spravovat počítače, protože to nikdo neuměl

Ivo Thurner je až renesančně všestranný člověk. Po svém dědovi zdědil lásku k motorům a k vůni benzinu. Vždy si liboval v silných autech i motorkách. Rok dělal dokonce ve Zlíně taxikáře. „Moc poučná doba, naučil jsem se poznávat lidi. Po čase mi ale kvůli rychlosti vzali řidičák, a tak jsem toho nechal,“ vzpomíná s úsměvem.

Nějakou dobu se živil i jako stavbyvedoucí a nesmírně činný byl po celou dobu také v organizaci zlínského hudebního dění. S kamarádem si v 90. letech založili hudební nakladatelství. Pořídili si i nové počítače. Ty se jim však pořád zasekávaly, nepomáhaly ani neustálé opravy, a tak si Thurner nakoupil veškerou dostupnou literaturu a během několika týdnů získal dokonalý přehled v oblasti výpočetní techniky.

Začal opravovat nejen své počítače, ale i počítače svých přátel a kamarádů. Po čase si uvědomil, že zájem o jeho služby je tak veliký, že by se tím mohl živit. V roce 1999 si proto založil firmu, která mu velmi úspěšně funguje dodnes.

Zájem o hudbu však u něho nepolevil nikdy. „Možnost odjet hrát na zaoceánskou loď jsem bral jako takovou třešničku na mé dosavadní hudební kariéře. Věděl jsem, že tam budu hrát se samými skvělými muzikanty a sólisty.“

Na lodi vládne stoprocentní profesionalita

Hned první dny na lodi Astor zbavily Ivoše Thurnera jakýchkoliv romantických představ. Na každém kroku vládne až neuvěřitelný dril a tvrdost. Čtyři hodiny denně zkoušení a téměř každý večer dvouhodinová hudební show.

Obzvláště tvrdí byli na nováčka v souboru kapelník a manažer. „Každý den jsem dostával stohy not, které jsem se musel do večera naučit. Při vystoupeních jsem hrál až osm listů not, skladby byly dlouhé i několik minut v kuse, prostě to popíralo všechny muzikantské příručky, ale časem jsem si zvykl,“ usmívá se.

Neméně tvrdá pravidla panují i na celé lodi. Každý z asi třísetčlenné posádky má své číslo, pod kterým se kdykoliv musí ohlásit, pokud ho osloví některý z vyšších důstojníků. Na lodi také vládne přísná hierarchie. Asi 190 mužů a žen tvoří takzvanou crew, výše postavených je 60 členů staffu, mezi ně patří i hudebníci, největší autoritu a pravomoci má na lodi asi padesátka velících důstojníků. Členové výše postavené třídy mohou navštěvovat i prostory vyhrazené nižší třídě, naopak to samozřejmě neplatí.

Pravidlem číslo jedna však na Astoru je, že vše se dělá pro 700 cestujících. Ti totiž za několikadenní pobyt na výletní lodi platí velmi slušnou sumu peněz.

Romantická večeře při svíčkách je stála místo

O tom, že tvrdá disciplína vládne i na výletní lodi, svědčí i systém takzvaných warnings (varování).

Pokud dostanete tři takovéto černé puntíky, kapitán vás bez milosti vysadí v nejbližším přístavu, i když je to třeba sto mil za polárním kruhem. Puntík přitom můžete obdržet i za nepatrné porušení disciplíny. Například za nepozdravení důstojníka.

Tvrdě stíháno je na lodi používání otevřeného ohně. Přesvědčil se o tom například ukrajinský námořník, který pro jednu pokojskou připravil ve své kajutě romantickou večeři při svíčkách. Jedna ze svíček se ale bohužel převrátila a na několik sekund se vzňalo povlečení. Dřív než ho nešťastný námořník uhasil, ozvalo se kvílení požárního čidla. Zamilovaný pár se musel hned na druhý den poroučet z lodi.

Ivo Thurner se proto vyhýbá jakýmkoliv experimentům. „Není na to opravdu ani čas. Když nezkoušíme nebo nehrajeme, většinu času proležím v kajutě. Na palubu většinou vylezu, jen když dorazíme do nějakého zajímavého přístavu. To pak často vyrážíme s kamarády z kapely do ulic. Úžasný byl například Liverpool,“ přiznává.

Trumpetista na své první plavbě strávil na lodi téměř tři měsíce. Stoosmdesátimetrový Astor dorazil například do Petrohradu, objížděl Skandinávii, navštívil Špicberky, Island či Británii.

„Všechno jsou to krásné oblasti. Pravdou ale je, že po několika dnech vás kochání z paluby omrzí a raději se schováte. Nehledě na to, že v těchto končinách je poměrně chladno i v létě,“ připomíná.

Kosmopolitní společnost bez rasismu

Ivo Thurner na lodi hraje v pětičlenné kapele nazvané Pan Band. Všichni jsou Češi, což je naprosto unikátní. „Pokud vím, tak jsme jedinou výhradně českou kapelou na světových zaoceánských lodích. A můžu říct, že čeští muzikanti mají ve světě výbornou pověst, když někomu řeknu, odkud jsem, okamžitě mi uznale poklepe po rameni,“ tvrdí Thurner.

Kvintet hraje výhradně podle přání zákazníka. Většinu cestujících na lodi tvoří starší zámožní Němci, kteří si často žádají swingovou či jazzovou klasiku. Kapela tvořená baskytaristou, klavíristou, bubeníkem, saxofonistou a trumpetistou nejraději hraje neworleanský dixieland.

Hlavní pracovní náplní orchestru jsou komponované pořady - show, kdy muzikanty doprovázejí anglické baletky a nejrůznější sólisté z nejznámějších světových souborů, jako je například Vídeňská opera či orchestr z Broadwaye. „Nejraději vzpomínám na amerického jazzmana Craiga Walterse či na legendárního německého šansoniéra Rudigera Wolfa, byla to velká čest s nimi hrát,“ tvrdí nadšeně.

Jak již bylo řečeno, na lodi vládne tvrdá disciplína. Mezilidské vztahy mezi jednotlivými členy jsou však podle zlínského trumpetisty skvělé. „Jsou tam lidé doslova z celého světa, Filipínci, Ukrajinci, muslimové, hinduisté, křesťané či židé. Nikde ale necítíte ani náznak xenofobie či rasismu. Všichni jsou k sobě neuvěřitelně slušní a vstřícní, kdyby to tak fungovalo všude,“ zasnil se a usrkl z půllitru.

Cesta kolem světa mě láká

Ivo Thurner je doma ve Zlíně teprve pár dnů, a jak sám přiznává, musí si zvykat. „Na lodi to pořád hrozně houpá, já ale naštěstí mořskou nemocí netrpím a rychle jsem si zvykl. Změna ale byla, když jsem pak z lodi vystoupil na pevninu, najednou jsem nemohl najít ten správný rytmus chůze,“ usmívá se.

Pochvaluje si, že na moři si dokonale odpočinul od kancelářské práce, neustálé hraní na trubku ale na jeho těle také zanechalo stopy. „Ze samého cvičení mi po několika dnech rozpraskaly rty, později mě zase chytla záda, což je pro trumpetistu, který musí do nástroje foukat až z břicha, velký problém, celkově ale misi hodnotím pozitivně,“ tvrdí rozhodně. A už plánuje další cestu. Manažer a kapelník jsou s jeho výkony nadmíru spokojeni, a tak ho lákají na pětiměsíční turnus kolem světa.

„Je to hodně zajímavá nabídka, sní o tom snad každý muzikant, ale musím to ještě probrat s manželkou a dcerou. Obě mi totiž na moři hodně chyběly a nevím, jestli bych to bez nich zvládl,“ přiznává posmutněle.

Robert Heč