(Ne)oficiální blog redaktorů Zlínského deníku

Moje sestra slavila minulý týden životní jubileum – krásných dvacet let. Oblíbené šperky nechtěla. S rodiči jsme se jí složili na nový mobilní telefon, protože jí starý fungoval, jen když se mu zachtělo. Přemýšlela jsem, co jí ke společnému dárku dokoupit. A dlouho jsem dumat nemusela. Dárek se totiž naskytl sám.

Noc před jejím velkým dnem přespala v mém pronajatém bytě. Když jsem odcházela ráno před osmou hodinou do práce, zrovna se probouzela, aby se zmobilizovala do školy a hlavně si šla koupit nový mobil. Mezi dveřmi jsme si popřály pěkný den a já upalovala do kanceláře. Kolem desáté už jsem měla po poradě a dychtivě připravovala články na následující den. V jednom momentu hrábnu do kabelky.

Pohled do ní ve mně vzbudil zděšení. Radčiny klíče. Beru do rukou mobil a volám své sestře. Než stihnu něco říct, ozve se: No sláva. Nejenom že si nekoupila nový mobil, ale nemohla ani do školy. V den jejích narozenin jsem ji totiž ve svém bytě zamkla. Jakmile jsem odemkla dveře, vypukly jsme obě v obrovskou salvu smíchu. „Všechno nejlepší,“ popřála jsem. „To byl teda vtípek. Na takový dárek nikdy nezapomenu,“ poznamenala má sestra se slzami smíchu v očích.