Ovšem ani ne za pár vteřin dostalo mé upřímné nadšení první trhliny. Ruce černé jako boty, na kterých ulpěla špína a prach ze zdolaných schůdků, končí coby obtisk na čistotou zářící kabelce.

„To je jen řepka. To nic, pod proudem vody jde z rukou lehce smýt," utěšuje mě viditelně pobavený řidič kombajnu Jaroslav Šebesta, který usedá do zemědělských strojů už více než dvacet let. „Jezdím, s čím je potřeba. Zatím mě to baví, kdyby mě to nebavilo, tak tady samozřejmě nejsem," říká kombajnista, jehož technika drtí pole zralé řepky v okolí zlínské části Štípa.

Na první pohled, a možná ještě i ten druhý, to není nic těžkého. Stačí točit volantem, umět ovládat všechna tlačítka a páčky. „Vůbec to není těžké. Začínal jsem se starými německými kombajny, které pak vystřídaly tyto novější. Když se to tak vlastně vezme, tak i tento stroj je už staříček. Táhne mu na dvanáctý rok," říká sympatický šofér a ochotně si pak se mnou o pár minut později mění pozici.

Zatímco on zabírá místo spolujezdce, já mu předávám foťák a usedám v rychlosti za volant stále jedoucího kombajnu.

„Není to o nic těžší než řídit osobní auto. Jen se to všechno musí umět dobře nastavit. Řadicí pákou se také hýbe dopředu a dozadu, má i své rychlosti. Jízda se ale vesměs reguluje právě pohybem," objasňuje mi tajemství řízení nemalého zemědělského stroje Šebesta.

Brázdit zralé lány zemědělských plodin začíná kolem desáté hodiny dopolední a končí okolo jednadvacáté hodiny. Jeho kombajn zdolá během hodiny zhruba šest kilometrů. „Záběr má sedm a půl metru na šířku. Některá naše technika ho má menší i větší. Během šichty uděláme i jednadvacet hektarů," objasňuje kombajnista.

Řídit rozjetý kombajn opravdu silně připomíná šoférování osobního auta. Že je zemědělská technika mohutnější a silnější, na to si zvyknout je jen otázkou času. Už ale po pár minutách povoluje křečovité sevření volantu a strnulá póza, která zpočátku neumožňuje pohodlně se usadit na místě řidiče.

„Je to fakt o zvyku," potvrzuji i já a spokojeně sleduji, jak si stroj pohrává metr po metru s řepkou. Často také narážíme na nerovná místa s udusanou plodinou. Na svědomí je mají přemnožení divočáci. Jednoho z nich také zahlédneme. „Zem rozrýpají tak, že je nerovná. A tím nám právě komplikují práci. Občas se stane, že do díry, jak se říká, zahučíme," líčí útrapy žní, jež jsou právě na Zlínsku v plném proudu.

O pár desítek minut později mám příležitost podívat se, jaký výsledek jsem za sebou coby šoférka kombajnu zanechala. „To na mě ale nesvedete, že ne? Za to já nemůžu," ukazuje mi vysmátý Šebesta na vlnící se okraje nesklizené řepky. On sám po sobě totiž zanechává rovné řádky.

Holt každý se učí a práce kombajnistů je jako každá jiná o vytrvalosti, cviku a dalších dovednostech. Ale přesto. Za rok mě za volant, prosím, pusťte zase. Třeba už pojedu rovněji a nebudu tím volantem točit tak vehementně.